Xboxweb.cz

Zlý vládce Buggler má choutky na ovládnutí vesmíru. Sám o sobě ovšem stačí maximálně na podmanění vrakoviště, což pro začátek není tak zlé. Právě tady vdechne život pěti zlotřilým obrům, s jejichž pomocí převezme vládu na stejným počtem planet v soustavě Starry Sky Nebula. Ve světě, kde je dobro na úřadu práce, by měl vyhráno a popíjel někde olejové Mojito na okraji galaxie. Rodinka Bombermanů ale nehodlá mocichtivému lotrovi posluhovat. A také proč vlastně? Když máte dostatek munice, je i osvobození planety fuška na jedno odpoledne.

Podobnost, která se vám vybavila při čtení úvodu, není náhodná, neboť Super Bomberman R je jakousi výkladní skříní letité série. V době, kdy vyšel první robotický hrdina se zálibou ve výbušninách, někteří z vás chrastítkem teprve mlátili rodiče po hlavě. Však také poslední díl vyšel ku příležitosti třicátého třetího výročí značky už minulý rok pro Nintendo. Ostatní platformy musely počkat až do letošního června, což bylo vykompenzováno speciální hratelnou postavičkou, kterou v případě Xboxu zajišťuje Master Chief. Za důležité považuji zmínit i cenu stojící korunu pod tisícovkou, neboť v jejím kontrastu se bude posuzovat obsah doručený celky Konami Digital a HexaDrive.

I když si nemyslím, že je mezi vámi někdo, kdo nemá povědomí o jménech Bomberman, Dyna Blaster nebo Bomber Boy, shrňme si princip hry. Veškeré dění se odehrává na mapkách připomínajících bludiště. Postavička ovládaná hráčem zpravidla začíná jako pomalý nekňuba s jednou bombou někde v koutě, kde na něj protivníci nemůžou. Až jejich postupná eliminace, a ničení zdí, mu přináší více munice, větší rychlost, speciální dovednosti a schopnosti. Moje brána do edenu se otevřela pokaždé, když se bomberman stal imunním vůči výbuchům a nadměrné množství bomb mohl odpalovat ručně. A věřte, že ani po sedmdesáté se nic nemění.

Z Forzy tedy asi dřív vznikne tahová strategie, než by bombový maniak výrazně uhnul z konceptu. Většina novinek je proto soustředěná do designu úrovní, ve kterých se zabydlela patra. Nebo spíše takové stupínky, jejichž primárním cílem je natlakovat hráčovu frustraci. Zvolené zpracování a postavení kamery totiž nejdou prvku příliš naproti. Barevné palety se přímo štítí výrazných kontrastů, tudíž se v perspektivě často ztratíte. Kvůli splývání hloubek se velice obtížně odhaduje jak aktuální nastavení pohyblivých mechanismů, tak pozice vyvýšených kostek. To si takhle špacírujete na vedlejší plochu a najednou vás zastaví zábrana, která se celou dobu zdála být níž. Nevadí, však vy se s americkým úsměvem rádi vrátíte, abyste odpálili její základy.

Kde byli autoři mnohem úspěšnější, tak to jsou nepřátelé. Vedle těch v důchodovém věku najdete i nové kousky, pro které není zeď překážkou. Ti ještě vychytralejší disponují i bombami a relativně náročnou umělou inteligencí. A možná není náročná, ale pouze poukazuje na jednoduchost dnešní doby. Tam, kde u jiných her na střední obtížnost procházíte s rukou v kapse, tam vás Bomberman přinutí kroutit i prsty na nohách. Zejména, jste-li na kampaň sami. V kooperaci, pouze lokální, je hraní samozřejmě příjemnější a také rychlejší. Příběhová část ale padne po nějakých pěti hodinách. Říkám vám rovnou, že jestli nemáte v plánu hrát titul online, dejte ruce pryč. Největší přednosti hry jednoznačně ukrývá multiplayer.

Režimy Battle a Grand Prix jsou tím, co vám má vykompenzovat kratičkou kampaň a skromný počet inovací. Rozdíl v režimech je nejenom v počtu hráčů, ale také v herní náplni. Battle je takový prehistorický battle royale. Jedna mapa, osm hráčů ve stavu všichni proti všem a časomíra odpočítávající do neúprosného vyčištění mapy. To nepřichází elektrickou kopulí, ale rezavými bodci. Na standardní mapě je přežití ještě docela snadné, ale jakmile dojde na „členitější terén“ a pohyblivé mechanismy, stává se z Bombermana hra nervů, rychlého rozhodování a bystrých smyslů. Tedy všechno to, co chybí kampani.

Zatím, co Battle režim je zajetým standardem značky, Grand Prix přichází s týmovou kooperací tři proti třem. Cílem je získat co největší počet hvězd a ubránit si ho do konce časomíry. Odpálení protivníkem znamená jak respawn, tak ztrátu hned několika blyštivých serepetiček. Režim vyniká zejména svojí nepředvídatelností. Stačí jeden flegmatik v týmu a z jasných vítězů se během pár vteřin stanou béčka, která budou popotahovat jak vysloužilý vysavač. Do rozdaných karet zasahuje i drobná transformace prostředí, která na vyčištěnou mapu náhodně nasadí nové překážky. Ať chcete nebo ne, hra více hráčů je to, co dělá titul zajímavým. Trochu to připomíná každoroční střílečky, kde je kampaň jen cvičná plocha pro multiplayer.

Vlastně bych neměl ani nic proti, nebýt dvou věcí. První je už zmíněná cena, která mi jednoduše přijde přemrštěná. Za pár multiplayerových režimů, několik postaviček a minimální progres kupředu, chtít tisíc korun, to se někdo bouchl o fošnu. Dojem levnější hry navíc umocňuje druhá věc, grafika. Ta se, ruku na gamepad, stěží vejde do pojmu „průměrná“. Spousta hran má špatné vyhlazování, některé postavičky působí dojmem, že nad mapou tak trochu plavou a ani stíny se příliš nevytáhly. O podpoře pro konzoli Xbox One X pak ani slovo.