Xboxweb.cz

Nemusíte se narodit zrovna na konci sedmdesátých let, abyste znali starého Wolfenstaina, který definoval pojem 3D. Někteří se budete možná divit, ale důvod, kvůli němuž se před více jak dvaceti lety tvořily pavučiny v přihrádkách obchodů, se zachoval do dnes. Může za to nenapodobitelné tempo hry, přetrvávající nenávist a odpor k nacistům, ale hlavně neúspěšná a neustálá prosba jakéhokoliv chlebodárce o plnohodnotného nástupce Wolfensteina 3D. Protože id Software se k této žádosti staví zády od neuspokojivého Return To Castle Wolfenstein a Raven Software v roce 2009 také nenaplnil očekávání, přichází Machine Games se svoji historicky první hrou a razí si cestu za titulem „Nejlepší FPS roku“.

B.J. Blazkowicz jakožto voják a kapitán má v plánu spolu s jeho týmem dobýt hrad Wolfenstein a odprásknout lídra speciální divize SS, který rovněž zastupuje post hlavního generála německých ozbrojených jednotek. Něco se však zvrtne, misi nesplníte, vážně se zraníte, nacisté vyhrají válku, nic není, jen třetí říše a vy máte být oficiálně mrtvý. Nebyl by to však „Bídžej“, aby ho přemohlo něco jako smrt, a tak se ihned po 14 letém zotavování Smrtihlavovi opět postavíte i přesto, že nemáte vůbec nic kromě polské zdravotní sestřičky Any, do niž se bezhlavě zamilujete.

„Wake up, you’re dead!“

Nový Wolf si hraje na příběh víc než kdy dřív a až na občasné nakouknutí přes rameno sousedovi to dělá po svém tak dobře, že vás dokáže po celou dobu hraní pohltit bez jediné pauzy na připomenutí, že tam venku je svět taky. Příběh se od začátku spustí ze strmého kopce a přes výjimečně nepochopitelné převraty dojede po 12-14 hodinách do bláznivého cíle. Cíl, Smrtihlav, by si klidně mohl podat ruku s Vaasem z Far Cry 3. Sice vám nebude tak často házet klacky pod nohy, ale až ho poznáte, dáte nám za pravdu. Atmosféra je tu hustá jako krupicová kaše ze školní jídelny. Ono totiž nejde jen o hlavního záporáka, ve hře je takových postav více, což vám dokonale nastíní situaci čtyřicátých let a rozšíří představu, jací němci byli (s prominutím) sadistická prasata, nebo mohli být, kdyby se jim nedej bože povedlo vyhrát válku. A když poznáte, jak se tito „lidé“ chovali k zajatcům, každou smrt nácka si užijete se stejnou slastí jako před lety. Možná že i více.

The New Order se poučil z chyb svých předchůdců. Souboje jsou nyní rozmanitější, zábavnější a hlavně je tu možnost projít hru na více způsobů. Jak, záleží jen na vašem vkusu. Jestli si nejradši nahodíte nějaký super song, vezmete do každé ruky jednu brokovnici či samopal a jdete zrasit všechny ty odporné zrůdy jednu za druhou, vaše perkové stromy budou Assault a Demolition. Jestliže vás označují dítětem Sama Fishera, perky, které budete plnit, jsou Stealth a Tactical. Můžete je samozřejmě úplně ignorovat, některé vám stejně časem naskočí sami podle toho, jak budete postupovat, ale pokud dbáte na vylepšení, přinese vám to ovoce. Jednotlivé perky po vylepšení dovolí nést třeba více munice, umožní držet dvě zbraně najednou, házet nože apod. Odemykají se způsobem „Zabij šest dozorců nožem z blízka a můžeš jimi pak házet“. Originální a v případě nezájmu nijak nepřekáží.

I když je pro někoho tiché zabíjení nožem a devítkou s tlumičem příliš velká nuda, hra bude nováčky čas od času přesto nutit taktizovat. Na každé mapě se nachází dozorci, které musíte do jednoho zlikvidovat, protože když tak neučiníte, spatří vás a podaří se jim spustit poplach, máte o zábavu na delší dobu vystaráno. Samo sebou styl zabíjení je jen na vás, a tak toto berte spíš jen jako malý tip. Jednotlivé úrovně jsou než mapy spíš arény, kde je změť velkých malých místností, uliček, a skrytých chodeb. Místnosti jsou vždy pestré, různorodé, každá jiná, a protože checkpointy jsou chytře rozmístěné, tak se vám ani při posledním souboji nedostaví stereotyp. Podíváte se třeba na měsíc, pod vodu, již zmíněného koncentračního tábora, hrad Wolfenstein nebo zpátky… anebo ne, tohle bude překvapení. Přestože to zní všechno otevřeně, The New Order je čistě lineární záležitost a na výběr vám většinou moc nedává.

Ačkoliv se opakujeme, říkáme to ještě jednou. Opravdu doporučujeme úkoly na perkách plnit, a to obzvlášť, když spoléháte na palebnou sílu. Munice se sice válí na každém rohu, ale lepší ji šetřit, nedokážete si představit, jak rychle mizí. Jednoduše se může stát, že při boss fightu vám dojdou veškeré náboje a budete se muset spolehnout na laserové zbraně, což je jen tak mimochodem vcelku užitečná věc, kterou budete nejen potřebovat k přeříznutí sítí a utavení řetězů, ale taky vás může snadno vytáhnout z bryndy, ale to jen v případě, že si ji řádně nabijete u dokovacích stanic v podobě jakýchsi 380 voltových bezdrátových zásuvek. Na plné nabití dokáže za pomocí zaměřovače, jenž můžete najít jako upgrade pro zbraň, nadělat pěknou paseku, a zabít tak obrněného robota nebo 5 vojáků najednou na jeden výstřel. Upgrady zbraní všeho druhu nalézáte cestou všude možně, jen ne tam, kde byste je čekali. Hra vám je naservíruje vždy co nejméně nápadně, a protože na vás tu tam vybafne velký robot nebo obrněný pes, není od věci prohledávat každou skulinu. Na ně jsou totiž laserové zbraně nejúčinnější.

Umělá inteligence je průměrná až lehce nadprůměrná. Vojáci sice místy spolupracují, ale ti silnější už moc rozumu nepobrali a střílejí, i když jste oběhli mapu na druhou stranu. Což se na jednu stranu dá pochopit. Většinu předmětů totiž lze rozstřílet a prostřelit, avšak schovávat se vyplácí, New Order disponuje chytrým vykukováním zpoza rohu. S takovým, jakým přišel například nejnovější Battlefield. Přiblížíte se k rohu, podíváte se ke krajnici, ze které chcete střílet, kuk!, pif!, „…and kill all the Nazis“. Hlášek, které si budete pamatovat už napořád je mnoho, obzvlášť některých momentů, autoři některými scénami chtějí ukázat, že to nemyslí zas tak vážně a nejsou tak úplně suchaři, což není od věci. Už samotná retrofuturika v šedesátých letech je možná krapet přehnaná, ale to je spíše o vkusu, nám to více méně nevadilo a občas jsme se tou lehkovážností i pobavili.

Hlavní hrdina, William B.J. Blazkowicz, je charakterní a namakaný borec, prošel změnou osobnosti, se kterou by nyní strčil do kapsy i Duka Nuka. Jeho tvář si budete pamatovat i za deset let a my máme zkrátka slabost pro postavy, jež jsou osobní a mají svůj specifický, zajímavý image. Na takové osoby ve Wolfensteinovi narazíte víckrát a všichny včetně Blazkowicze prošly next-genovou vizáží, vypadají k světu, a i když na Xboxu 360 tyto pocity kazí dojem, dokonale vyšperkované filmečky, které by si klidně mohly potřást rukou s nejlepšími CGI trailery a jdou ruku v ruce při interakci s okolím, vás nad nedostatkem polygonů nechají mávnout rukou. Filmečků možná bylo na druhou stranu až moc, autoři to ale kompenzují tím, že se vyvarovali quicktime eventům a zahnali tak další klasické FPS klišé, což udělali vlastně ještě několikrát, a to třeba s lékárničkami. Na normální obtížnost se vždy doplní jen posledních ztracených dvacet životů a se zbytkem si musíte poradit sami. Lékárniček je většinou všeho všudy dost, a tak by nedostatek životů neměl být po většinou nějakým větším problémem. Samozřejmě na střední obtížnost.

Dalo by se říct, že nový Wolfenstein je povinnost nejen pro fanoušky, ale i milovníky žánru. Je skvělý a nadupaný jako kdysi, ba možná i o píď lepší. Ať už hrajete FPS z jakéhokoliv důvodu The New Order nabízí vše. Pokud by se vám však zdálo herní náplně málo a sbírání tajných pokladů vám nepřijde atraktivní, tak si ujasněme, že hra nabízí dvě dějové linie a celkem pět obtížností, přičemž nejjednodušší zvládne každé máslo a naopak nejtěžší jen ostřílení veteráni. Jen je škoda, že hra nemá multiplayer, který by ji slušel a prodloužil už tak dlouhou trvanlivost, alespoň jsme se tak dočkali perfektní kampaně. Užijete si atmosféru dob hákových křížů, osobní příběh drsňáka Williema Blazkowicze, jemuž se smrt vyhýbá obloukem a za poslechu našlapaného soundtracku se pustíte do šílených, akčních jatek. Ačkoliv má hra několik málo nedostatků, nasnadě nad nimi mávnete rukou, hru si užijete a dáte si ji znova a znova… a znova… a znova… pak na ni na nějakou dobu zapomenete a dáte si ji s chutí ještě jednou.