Xboxweb.cz

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

Attu toho k životu také příliš nepotřebuje. Když zrovna neobdělává pole, z jehož plodin získává olej, stará se o plechový domov důchodců. V něm medailemi ověnčeným rytířům promazává sešlé součástky, za což se mu dostává vyprávění z hrdinských eposů. Ačkoliv farmář a sociální pracovník v jednom touží okusit široký svět na vlastní matice, drží se svého. Až do chvíle, než banda holomků ukradne veškeré zásoby mazadla. Vědom si důležitosti oleje, mění motyčku za meč a razí do vysněného světa.

Ten je stejně nevšední, jako hlavní hrdina. Snoubí se v něm středověk, éra páry a odkazy na technologie, které bychom datovaly do naší doby. Nečekejte ovšem výlety do podhradí či do hojných lesů. Rabiáti vzali roha do rozsáhlého jeskynního komplexu, kde se to jen hemží agresivními plechovkami. Od statických min ježkovitého vzhledu a létajících potvor, až k mohutným hromotlukům a náročným bossům. Attu má před sebou nelehkou výzvu, během které se stanou jeho nejlepšími přáteli ti největší padouši.

Jakkoliv to zní divně, je tomu tak. Dvoučlenné znojemské studio postavilo Feudal Alloy na subžánru metroidvania. To znamená, že v případě plošinovky putujete po obsáhlé mapě, jejíž objevování je přesně řízeno vlastnictvím určitých dovedností, případně je podmíněno nabráním většího levelu v oblasti boje a obrany. Pak se roboti s opačným pohledem na věc skutečně stávají pravou rukou postupu, který je třeba získat. Naštěstí vás tuzemští vývojáři nechtějí trápit až tak moc, abyste Attua nechali někde objímat krápník.

Návraty mapou jsou tak většinou řešeny jinou, mnohem kratší cestou. Vyjma případů, kdy se poměřování šroubků dvakrát nezdařilo a vy pelášíte od poslední uložené pozice nebo došlo k zabloudění. Největší výzvou je tak samotný soubojový systém. Při něm dochází ke ztrátě oleje, co by prvku zdraví, a pak k přehřívání v důsledku přílišného máchání mečem. Ručička tlakoměru putuje k červené zóně také při používání speciálních schopností. Že by po cestě nebylo dost oleje a chladící kapaliny se říct nedá, leč dožadujte se u protivníků práva na jejich doplnění. Tady vám neziskové organizace nepomohou.

Standardně cestu komplikují maximálně dva až tři plecháči, které s trochou umu během pár vteřin proměníte ve šrot. Před důležitým milníkem ale zpravidla bývají speciální místnosti, kde padá kosa na kámen. Tedy ostří na blíže nespecifikované součástky. Říkám tomu nervový hřbitov. Z prostoru vede jediná cesta, a to přes rozvášněné strážce podzemí. To by nebylo tak hrozné, kdyby checkpoint nestál dál, než byste chtěli. Umělá inteligence je jak žralok po lobotomii a dokud Attu stojí na muších nožkách, nezastaví se. Že opakované selhání dokáže zvednout tlak i vám, je zbytečné říkat.

Depresivní části vedoucí k opakování by byly mnohem snesitelnější, kdyby se rivalové nechovali jako řízené rakety. Jasně, možná nemám nejbystřejší reakce a teď hledám výmluvy. Ale když máte za sebou dva sršně, před sebou vzteklou cirkulárku a nad hlavou dělo hlídané vrtulníčkem, špatně se vymýšlí bojová strategie. Kapaliny, ani brzy získané bomby, se při respawnu nevrátí do původního stavu. Stačí tedy pár špatně uhraných partií a vaše zásoby jsou tenčí než pas anorektické modelky. Když je nejhůř, opakujete úsek tak dlouho, dokud nezískáte bod vylepšení.

Se ziskem chipů, které umožnují robotickému hrdinovi dělat skutečně hrdinské činy, roste bojeschopnost. Náročnost „hřbitovů“ sice roste také, ale díky širším možnostem máte mnohem větší šance na úspěch. Krom toho, postavu neustále vylepšujete novými díly, které buď najdete v krabicích nebo zakoupíte u obchodníka za získané mince. Než se tak dostanete k prvnímu ze dvou bossů, je zbroj už značně modifikována. A to navzdory nepříliš dobrému inventáři. Předměty sice mají popsány atributy, nicméně chybí srovnání s používanými částmi. Lehce si tak rozházíte zbroj horším mečem nebo méně odolnou hlavou. Celkově sebrané věci působí dosti chaoticky a neuškodilo by jim lepší využití.

I když jsem se u několika momentů skutečně zapotil a bossové byli ve výsledku možná až příliš jednodušší, měl jsem ze hry příjemný pocit. Možná za to může skromný původ, možná obtížnost těsně před hranicí únosnosti a možná sympatický nebojsa postrádající mimiku. Grafické zpracování využívající ruční malůvky ale určitě ne. Je hezké a velkou měrou se podílí na jedinečné atmosféře. Zároveň je značně jednotvárné zvolenou paletou barev, a i když se dějiště příběhu několikrát obmění, prostředí působí stále stejně. Na někoho pak až příliš chladně, což ale v tomto případě k alternativnímu středověku patří. Osobně mám ponuré stylizace rád, ale nesmí se slévat do monotónnosti.