Xboxweb.cz

Pojetí hororového žánru za časů mistra Alana Edgara Poea a za časů Alfreda Hitchcocka se diametrálně lišilo. Oba pánové si potrpěli na poctivé budování atmosféry, na vykreslení postav a na závěr, který vlastně ani nemusel být závěrem. Přesto kinematografie dala druhému jmenovanému výhodu audiovizuální prezentace, kdy kombinace dobře sladěného příběhu, brilantní kompozice obrazu a hudebního doprovodu, předčí i ten nejlepší tištěný text. Dnešní doba děsivý žánr dost zrychlila, zjednodušila a často i ponížila na laciné bubáky a lekačky. Což platí samozřejmě i pro hry. A proto jsem rád, že ještě vznikají tituly jako Song of Horror.

V čem je jiný od konkurence? Na první pohled vlastně nevybočuje z libovolné nezávislé produkce. Možná dokonce lehce zaostává, pokud se bavíme o grafice, která je fajn v případě prostředí, ale poněkud zastaralá v tom ostatním. Všechny hratelné postavy, a že jich je, mají obličej jak cínové figurky. Nejenom, že projev emocí je nad jejich možnosti, ale oni se netrefí ani do pár monologů, které během hraní prohodí. Jako bych se vrátil do éry rychlodabingu, kdy „herec“ jedním okem sleduje obrazovku, druhým druholigové výsledky v tisku a do mikrofonu mu padají ohořelé kousky cigarety. Míst heroických proslovů naštěstí moc není, což ale znamená, že informace jsou předávány téměř a pouze psanou formou.

„To teda bude nuda!“ Napadla vás stejná myšlenka? Tak to jsme na tom podobně. Se srdcem zlomeným z předešlých her odehrávajících se v temných domech, jsem s obavami vstoupil i do rezidence pana Hushera. Slavného spisovatele, jehož nové dílo se netrpělivě očekává, a to především v tiskárně, kde nakladatel buší hlavou do kalendáře, až má na čele otisknutý kroužek z termínu dodání rukopisu. Jenže autor bestsellerů se nikomu nehlásí. Nikdo o něm nic neví. Na scénu proto přichází nebohý poskok, který má stránky popsané bohem okamžitě doručit. Přičemž násilné vniknutí do domu je jednou, nikoli jedinou, možností návštěvy. Hrubá síla nakonec není třeba. Rodinné sídlo je odemčené, alarm vypnutý a jediné, co zatíná tipec hromovému tichu, je sladká melodie ze sklepa. Kdyby kurýr na jednu noc tušil, co ho pod domem čeká, nejspíš se nadřízenému omluví akutní výpustí trávícího traktu.

Dobře tedy. Nově už není problémem chybějící stoh papíru. Dokonce ani chybějící osoby, jejichž počet se postupem hrou bude notně navyšovat. Styčným bodem vyprávění se stává dřevěná skříňka, která, jak siréna vábící námořníky, vězní jednu položku matriky za druhou. A studio Protocol Games dává hned několik možností, jak se dopátrat záhady. Za sebe rád podotýkám, že vcelku povedených možností, i když fanoušci pokleslého vývoje moderního hororu budou striktně proti. Tentokrát se netančí čardáš mezi epileptickým světlem a schizofrenní paletou barev. Pryč jsou laciní bubáci načrtnutí batoletem během služby na nočníku. A omluvenku posílají i otravné výkřiky zvuku, které vždy vyskakují jak hlídací pes.

Song of Horror je klasické dílo, které staví na atmosféře, příběhu a chuti posouvat děj vlastním přičiněním. Přitom se hrdě hlásí k literárním ikonám, na nichž postavilo obtížnost. Před první kapitolou jsem byl vyzván, abych si vybral, podle čích pravidel chci hrát. A ano, nejvíc sympatičtí mi byli E. A. Poe a H. P. Lovecraft. Nejde přitom jen o jména na efekt, ale o styl, jakým budou postavy odcházet ze scény a jak se k hráčovým rozhodnutím postaví umělá inteligence. Nejnáročnější volba přitom znamená permanentní smrt, minimum vizuálních pomocníků a zlo agresivní jak odmítnutá žena. Jemný rozdíl je možné cítit také ve ztělesnění zla, kdy převládá buď psychologická nevyrovnanost hrdiny nebo naopak démoni podmaňující si prostor.

Obojí má na starost pokročilá AI. Dodnes rád vzpomínám na prohnaného vetřelce z Alien Isolation, jehož pohyb po vesmírné lodi skvěle simuloval nenasytného predátora na lovu. Přítomnost, jak se entita ve hře jmenuje, není tak agresivní, ale jinak jde o takového chudšího příbuzného z viktoriánské éry, který místo šachet využívá tmu a strach lidí. Pohyb po domech, interakce s prostředím, ale i učiněné volby podmiňují temného nepřítele k akci. Někdy se zdá, že po oběti jde nenadále a v takovém případě pomůže jedině úkryt. Jindy se vynoří z poza dveří, aby vyzkoušel, kolik síly postava vlastně ještě má. A občas jen poškádlí nepříjemným zvukem. Při většině střetnutí je každopádně na místě klid a rychlé prsty, protože odražení nájezdu smrtky doprovází QTE sekvence. Zklidnění dechu jsem se naučil rychle, ale kombinace zběsilého ničení áčka v kombinaci s poklepáváním na trigger, abych zavřel Přítomnost ve vedlejší místnosti, se často ukázala nad moje síly. Jářku, už nejsem nejmladší.

V případě volby postavy se umělá inteligence přizpůsobí stavu aktuálního hrdiny či hrdinky. Taková elektrikářka si rozhodně necvrnkne do krajkového prádla, když jí nad hlavou praskne žárovka. Dokáže ji ale rozhodit tajemná postava, kterou naopak bude ignorovat správce domu. Ale až poté, co si dá hlt léčivého lektvaru z placatice. Co potenciální klíčová osoba, to jiné přednosti, slabosti a jedna proprieta, jejíž rozumné použití může v pravý čas sehrát klíčovou roli. Anebo také ne, pokud hodláte k lidem přistoupit jen jako k dalším životům. Je to ale chyba. Jednak, jakmile dojdou, kapitola se restartuje a pak, šablony reálných existencí získávají z průzkumu prostředí rozdílné informace a vyvodí odlišné reakce svých činů. Jak si myslíte, že by se měla zachovat nezvaná slečna v cizím domě, když zazvoní telefon? A jak muž, který je jeho pravidelným návštěvníkem? A neutečou vám nějaké indicie?

Barevnost přístupu k hraní mě překvapila a musím říct, že jsem si užil každou jednu kapitolu. Mají sice stěžejní motiv a neměnné základní mechaniky, ale překvapují rozdílnými hádankami, trochu pozměněným pojetím Přítomnosti a pestrou paletou postav. Těch je dohromady třináct a není hanbou, pokud vám projdou rukou všechny. Zábavný je vnitřní boj během událostí, kdy bych, s knihou v ruce nebo s popkornem v kině, jasně věděl, jak se má postava zachovat. Ale když na stejném scénáři závisí život můj, tedy mého alter ega, už tak silné argumenty nemám a propadám se do nelogických rozhodnutí, po nichž sám sebe pasuji do vůdce hovězího stáda.

Tolik vyzdvihované pojetí ze staré školy se projevuje i na herních prvcích a kameře. Pohled na děj je skrze statickou kameru. Takovou, kterou proslavil původní Resident Evil, Silent Hill nebo nedávné The Medium. Kupodivu nemám problém s tím, že by se postava zasekla nebo někam netrefila. Zápasím spíš s interakcí, kdy je předmět buď příliš blízko obrazovky nebo se jich nahromadí víc na jednom místě. Výběr toho správného probíhá pravou páčkou, kde postavy drží zdroj světla. Princip podobný tomu z The Dark Pictures Anthology je sice funkční, ale přesný jen tak, jak mu dovolí úhel kamery. A to je místy hodně málo. Lehce „residentovský“ je i inventář, kterému bych vytknul snad je přílišnou nápomocnost, při které nabízí automaticky nástroj vhodný k řešení hádanky. Naopak kombinaci více předmětů je třeba udělat ručně.

Při pořizování může zarazit cena, která je ospravedlnitelná způsobem hraní, do značné míry originalitou a délkou hry. Pět kapitol těžko dohrajete na první pokus a i kdyby, kolem šesti hodin vám zaberou. Adekvátní se suma nezdá s ohledem na grafiku, jejíž zpracování je trochu postaršího data. Za to ovšem může komunita, která projekt před šesti léty nepodpořila na Kickstarteru. Autoři tak pracovali s minimálními zdroji a po čtyřech letech měli hotové první dvě epizody, které jim posloužily jako vstupenka do předběžného přístupu na PC. Tam už se titul chytil a díky zájmu během dalších měsíců i dokončil.