Xboxweb.cz

Ara… co? To bude nějaká logická hra o skládání papíru do těch titěrných zvířat nebo ne? Ale s tím sympatickým ninjou na obalu to asi neklapne. Trochu působí jako japonský Deadpool, což určitě naznačuje, že půjde o krvavou rubačku, plnou useknutých končetin, zatímco hlavní hrdinu bude odříkávat haiku napsanou uťatým prstem. Ale moment. Čmoudí se mu z ruky, takže Aragami bude nakonec budovatelská hra o pěstování tabáku na úpatí hory Fuji. Ne? To věštění z obrázků mi moc nejde, radši půjdu někam zalézt a nejlépe do stínu.

A tam bych Aragamiho také potkal. Název hry je jménem ústřední postavy a vám už pravděpodobně došlo, že úvod byl pouhým zastíracím manévrem. Správný ninja nikdy neprozradí pravé úmysly a jako stín se plíží kolem nepřátel vstříc jasnému cíli. Je pravda, že malá nezávislá hra má moment překvapení za sebou už dva roky, nicméně na Xboxu je poprvé, a to hned ve „stínové“ edici, která k původnímu příběhu přidává i malé rozšíření Nightfall a balíček skinů. To bych ale předbíhal. Jak praví hra samotná, jako první je dobré dokončit základní příběh. V něm hraje prim pomsta, vynalézavost a trocha té magie pramenící z původu hlavního hrdiny.

„Ahoj všichni, já jsem Aragami a zabíjím lidi. Nedělám to dobrovolně, ale byl jsem k tomu stvořen. Perixodová blondýna Yamiko mě vyvolala rituálem, abych ji pomohl ze spárů armády říkající si Kaiho. Je ale úplně pitomá a celý proces odbyla. Nejenom, že je moje duše svázaná s tou její, ale navíc mám na celý úkol jen jednu noc. S prvním ranním paprskem zase zemřu a její naděje na svobodný život taky. Rád bych jí pomohl a pomstil tak osud jejího lidu, který byl mocnou armádou zavražděn, ale copak se to dá? Všude se, jak světélko symbolizující ubíhající čas, hrabe se mnou, do všeho kecá a nutí mě hledat předměty spojené s jejím životem. Copak jsem ohař? Kdyby to šlo, skočím do xenonů prvního auta. Ale ještě je nevymysleli.“ Toť ze zápisků sezení duševně labilních jedinců, kam by zabiják nejspíš docházel. Samozřejmě, kdyby tehdy taková sezení byla.

Ono to skutečně není vtipné, když musíte někoho zachránit a potřebujete k tomu přesný počet předmětů. Yamiko navíc chytá občasné hysterické záchvaty, které zrovna nedělají dobrou atmosféru mezi hlavními postavami. Co předmět, to jedna vzpomínka z dívčina života a spousta řečiček okolo. Vývojáři ze studia Lince Works do primitivní zápletky natahaly tolik postav, že hra občas připomíná východní variaci na Assassin’s Creed a ne jednohubku na dvě odpoledne. Neříkám, že jsou zbytečné. To jejich představování, má více objížděk než tuzemské dálnice uprostřed léta. A ačkoliv se scénář snaží finální zvrat kamuflovat sebevíc, stejně ho prokouknete zhruba kolem čtvrté kapitoly. Zbytek hry je přitom přímočarý a jednoduchý.

Vše se točí jen a pouze kolem plížení. Zatím, co u her jako Dishonored, Thief nebo Assassin’s Creed je stealth postup jednou z možností, zde je jediným prvkem. Dejte padáka soubojům jeden proti fotbalovému týmu a spokojte se s pouhým stínem. To on pomůže, když je potřeba uniknout pozornosti nepřátel. To on dobíjí speciální schopnosti získávané v průběhu hry, a nakonec to on vám pomůže, když je třeba vyčistit koridor. Mezi stíny lze cestovat a kde stín není, tam ho Aragami může na několik vteřin udělat. Teoreticky se tak v okruhu deseti metrů můžete teleportovat kamkoliv a nepřítele překvapit nebo mu dvěma tahy nenápadně zmizet. Originální to není ani za mák, ale do kontextu prostředí a příběhu to skvěle zapadá. Jen pozor, kam „skáčete“. Přesuny spotřebovávají sílu, která se v kuželu světla nedobije.

Postavě byl dán do vínku i keříček dovedností. O stromě nemůže být řeč, protože z devíti schopností moc velký cirkus neuděláte. Popravdě, když se zaměříte jen na hlavní úkol, neuděláte ani školní besídku. K vylepšení potřebujete svitky s útržky příběhu. V defaultním nastavení zabijáka je ale samozřejmě nevidíte. Stojíte tak trochu před schizofrenní situací. Na jedné straně hra chce, abyste prošli úrovní nepozorováni, přičemž vás neváhá odměnit i za nulový počet mrtvých. Na té druhé nutí ke kompletnímu prozkoumání prostředí, což se neobejde bez likvidace všeho živého. Za sebe vám doporučím spíš druhý případ. Schopnosti za to stojí a relativně brzy si můžete upgradovat zviditelnění svitků v prostoru.

Bez ohledu na zvolený postup si po čase začnete připadat jako pekař na noční šichtě. Těsto, rohlíky, pec. Těsto, housky, pec. Náplň misí je stereotypní až hanba a nebýt dobře navržených levelů, možná bych hru ani nedohrál. Od exteriérů se pozvolna přesouváte do uzavřených prostor, s čímž jdou ruku v ruce rozmanitá místa posledních chvil protivníků. Pagody, sakury, pak ty prohnuté brány jejichž název mi mozek není schopen najít, dobové oblečení válečníků a překrásná hudba. Do puntíku vše připomíná zemi vycházejícího slunce a je radost v tom nočním labyrintu využívat veškeré dostupné schopnosti. A že se v uzavřených prostorech sakra hodí. Škoda, že na každý pěkný moment připadá jeden stupidní nepřítel.

Že se protivníci etablují jen ze třech typů, není výrazná chyba. Sice nechápu, jak by taková sebranka mohla obsadit celou vesnici pouhým mácháním světelných mečů, ale dejme tomu. Neštěstí je, že jejich důvtip se zastavil u testů pro šimpanze bonobo. Aby vás viděli mimo stín, musíte stát přímo proti nim a v kratší vzdálenosti. Jsou-li svědky eliminace vlastních řad, sice přiběhnou, možná vyhlásí i poplach, ale všichni ti pitomci pitomí běhají na místě činu, zatímco se jim smějete opodál ve stínu. Pátrat v oblasti je ani nenapadne. Aragami není Ezio, tudíž vícenásobná eliminace v jednu chvíli se nekoná. To mu ale v ničem nebrání. Stačí aby šli kluci pěkně vedle sebe a jeden počká, než si vyřídíte účty s jeho kolegou. Co se AI ale musí nechat, že sluch má opravdu kvalitní a že lučištníci střílí věru dobře.

Stealth tak ne vždy funguje podle ideálních představ a vy nemáte alternativu. Občas jsem si říkal, proč mám vlastně meč, když by mi stačila vidlička s nožem. To ostatně potvrdilo i rozšíření, o kterém za moment. Když k výslednému dojmu přidám, že jsem párkrát při skoku stínem nechtěně zahučel do vody, ze které není návratu, dostanu průměrnou hru na jedno dohrání. Jenže je tu kooperace, a to je panečku jiná zábava. Jak si k sobě vezmete druhého hráče, a pokud možno sehraného, titul pookřeje. Rozděl a panuj, najdi a zamorduj. Díky souhře se možnosti taktiky násobí a úroveň, která měla minimum řešení, najednou připomíná tabuli odletů na mezinárodním letišti. Vše je jednoduší, rychlejší a především zábavnější. A že si tím o něco zkrátíte kampaň? Komu to vadí, když je tu DLC Nightfall.

Co se v základní hře naučíš, v rozšíření jako když najdeš. Základní poučky se držte jak můra světla, neboť dodatečný příběh už si tolik nepotrpí na vysvětlování herních mechanik. Za prvé předpokládá, že do něj skočíte až po Aragamiho kampani a za druhé Hyo a Shinobu jsou zkušenými stínovými asasíny, tudíž odpadá vylepšování zkušeností. Ano, čtete správně. Nightfall přináší hrdiny hned dva, a i když budete hrát sólo, tak využijete oba. Jedna z dovedností totiž umožňuje označit nepřítele a pak na něj sekundanta poslat. Další novinkou je stínové zabití, kdy si padoucha pěkně vychutná šelma vyvolaná stínem. Sice takový mord trvá o něco déle, ale je to estetičtější. Dvojice zabijáků je zastoupena oběma pohlavími, a právě slečna splňuje mou připomínku, že na zabití stačí i něco menšího.

Příběhově se dodatek řadí před základní hru a má pomoci více osvětlit „jak to všechno začalo“ a zazáplatovat případné dějové trhliny. Snad se na mě nebudete zlobit, ale mně byla zápletku úplně lhostejná, takže vám k ní moc nepovím. Byl jsem vděčný, že mám další úrovně na průzkum, nové animace zabíjení a především, denní světlo. Děj Nightfallu už není vměstnán do jedné noci, takže si užijete i méně komorní atmosféry. Po několika hodinách ve tmě dostanete doslova facku, když se konečně postavíte tupounům i mimo měsíční svit. Na postup je to lehce náročnější, ale díky setrvalé kvalitě umělé inteligence už víte, jak se z případného průšvihu rychle dostat.

Technicky je na tom hra vcelku dobře. Mimo drobné chybičky s přesností ovládání a dvou případů rebelující kamery, což jsme si do jisté míry způsobil sám, je všechno zalité červeno-bílou polevou. A to jsme hru na recenzi dostali jářku tři týdny předem. Třebaže vám tu a tam bude někdo, nebo něco, pořádně hýbat s krevním tlakem, vždy se na Aragami pěkně kouká. Komiksově laděný vizuál stárne tak nějak pomaleji, takže se lehce schová za nadčasovost, aktuálnost či moderní trend.