Xboxweb.cz

„Tak se podívej chlapče. Už máš dost let, aby si pochopil, že jsi nechtěný. Dnes tu s tebou mluvím jen díky brzké zavírací době obchodů a faktu, že moje jediná ochrana byl tehdy deštník. Šanci zbavit se tě okamžitě jsme propásli, a tak došlo na komplikovanější řešení. Do Nigérie si nedoputoval, protože jsem část peněz na poštovné propil U Fleků. A řvoucí balík byl beztak podezřelý. Snaha o prodej v internetové aukci skoro vyšla. Bohužel to byla past a mě s maminkou obvinili z obchodu s bílým masem. Přitom jsi všechno jen ne bílý. Nakonec ani výlet do Beskyd nedopadl. Asi těm medvědům nevoněly tvoje plínky,“ zavzpomínal smutný tatínek, když dával chlapečkovi aktovku na záda.

„Přesto jsme si tě nechali a teď jdeš prvně do školy. A víš proč? Protože tě přese všechno máme rádi, jelikož si stejný jako starší bratři. Ale dej si pozor, ve třídě moc oblíbený nebudeš a možná se odhodlají ti ubližovat. Velký pozor si dej na děti v prvních řadách. Říká se jim šprti a poznáš je lehce. Pořád se hlásí, všechno mají nejlepší a nosí modré oblečení značky PrdláSekta. Až se ti budou smát, že jsi méněcenný, nic si z toho nedělej a jdi si hrát s kamarády. Ty totiž, na rozdíl od nich, můžeš. A teď už běž, ať ti život tu pusu namlátí co nejrychleji,“ povzdechl si otec a zamáčkl slzu v oku.

Zda je trochu obsáhlejší úvod k smíchu či pláči, to už záleží na vás. Z mého pohledu nejlépe vystihuje zbytek recenze. Tvrdil jsem a tvrdím to stále, že třetí Crackdown měl být zrušen přesně pět minut poté, co byl ohlášen. Jako pohrobek původní koncepce konzole Xbox One, neměl šanci dojít do cíle v zamýšlené podobě. Ale zrovna v tomhle případě se divize Xbox postavila na zadní. Jako by za každou cenu chtěla ukázat, že před příchodem Phila Spencera nedělala jen milná rozhodnutí. Po třech odkladech, změně konceptu, výměně vedoucího studia a najmutí hvězdy na propagaci, pokračování přichází jako první exkluzivní hra roku.

S ní Terry Crews coby agent Jaxon, kterému motivační řeč přeruší tajemný výbuch zelené barvy. Jeho síla udělala ze zasažených vepřové řízky škvařeného typu a svět uvrhla do chaosu. A to přesně deset let po událostech druhého dílu. Agenturní pracovníci ale mají velmi kvalitní zdravotní pojištění. Od stavu „Freddy Krueger“ k poloze „švihák lázeňský“ vede rychlá cesta. Než vychladnou opečené kotletky, míří zastánci spravedlnosti zpět do akce. Za útokem stojí buňka Terra Nova operující ve městě New Providence. Jde o Las Vegas organizovaného zločinu, kde teror a strach svírají obyvatele mocnou rukou. Že agenti nemají šanci? Dejte jim půl dne a bílá holubice může vzlétnout.

Úvod do děje neklame a opravdu vás čeká jednoduchá partie, kde se jede podle letitého vzorce pozvolného osvobozování území. Hierarchie společnosti je jasně dána: vše vede hlavní padouch, kterému slouží oddaní specialisté. Jejich osudem je řídit jednotlivé části města a skonat zbraní jednoho z agentů. Cesta k nim není dlouhá. Stačí pořádně nabourat dobře rozjetý byznys, sabotovat službu nebo potlačit despotickou moc. Od příběhu jsem nečekal bůh ví co, ale trochu narážím na zklamání z promarněného potenciálu Crewse. Tato korba svalů má skvělý smysl pro humor a před pětadvaceti léty by byla hvězdou videopůjčoven. Tady je její potenciál zaškatulkován do pár cut-scén, neboť hrou provází vedoucí agentury.

Když na to přijde, příliš času s ním ani nestrávíte. Agentů je ve hře jak much v jednotném zemědělském závodu, kdežto každý má jiné předpoklady pro růst dovedností. Pokud vám Jaxonův potenciál nebude vyhovovat, v základu máte dalších pět alternativ. Na dvojnásobný počet se jednotka vyšplhá v případě, že najdete DNA zbylých agentů. Ta je součástí téměř nekonečného sběratelského maratonu, kdy se všude povalují zkušenosti, zbraně, náhodné orby a snad stovky dalších barevných ikonek. Z každého koutu na vás něco bliká a prosí, abyste s tím nasytili nenažranou pětici vlastností.

Úrovně padají jak borovice po orkánu. Než se stačím nadít, zase se otevřela nová dovednost. Nemůžete chvíli počkat, než si vyzkouším aspoň tu předešlou? Ne, není čas, protože za rohem zase čeká další sebranka truhlíků, která si hojí zamrznuté ego na nebohých občanech. Kde se už růstového hormonu nedostává, je řízení. Jezdím závody jak Speedy Gonzales, poctivě protínám kruhy s volantem a stejně mám pocit, že se ukazatel nikam nehýbe. Jak kdyby se před důchodce postavila modelka Victoria’s Secret a on by sledujíc tepláky prosil svého vojáka, aby naposledy vystřelil. Nevím, proč zrovna zde progres tak příšerně vázne.

Samotná akce je esence toho nejjednoduššího, co se dá v daném žánru vytvořit. Za posledních dvanáct let se městské akce vyvinuly do komplexního ekosystému. Kvůli jednomu úkolu je třeba absolvovat tři podřadné a k nim ještě zhlédnout deset minut žvanění. Dokonce i takové šílenosti jako Saints Row, začaly kolem děje budovat questovou hradbu. Ta ale často padá jako první a jen otravuje. Zářným příkladem je třetí Mafie. Crackdown 3 to má všechno hluboko v agentské kombinéze a vrší jednu akci za druhou. Ještě, než dobudete stanici, už se na vás smějí jednotky držící rukojmí. Sotva se k nim přiblížíte, opodál už pálí zaměstnanci těžební soustavy, neb cítí závan posledních okamžiků v říši her. Jestli jste chtěli vědět, jak vypadá skutečné nepřátelské obležení, zaskočte do New Providence.

Hráči původního Crackdownu asi nechápou a mají pocit, že cituji z historie. Ve své podstatě ano, protože Sumo Digital dodržuje dobovou hratelnost s nebývalou oddaností. Sice hraji novou hru, s novými hrdiny a na nové mapě, ale všechny mechaniky, jakožto celé ovládání, odkazují na cosi, co moje podvědomí nikdy nezapomnělo. Vydal jsem se do galerie moderního umění a místo divných zkroucenin sleduji plakáty akčních bijáků z devadesátých let. Většinou delší dobu zápasím s osvojením kombinace střelby, vrhání věcí a neustálého pohybu. Tentokrát nemusím a velím: „Dejte mi zbraň a nastolím pořádek!“ Zamknutí nepřátel přes míření, inventář se třemi libovolnými zbraněmi a prostor přeplněný interaktivním harampádím. Xboxové retro snad nemůže být odevzdanější.

Bude to znít alibisticky, ale to primitivní degradování hry na pouhý akční výplach, který postrádá pud sebezáchovy, mě baví. Jízlivé řeči budou tvrdit, že jde o spletenec poslední záchrany, aby si Microsoft alespoň trochu zachoval tvář. A protože financí se už prošustrovalo dost, prostě se okopíroval první díl. Já nesouhlasím. Projekt byl od počátku prezentován jako mix pokračování a remaku, proto se k němu také vrátil duchovní otec, který před koncem vývoje přešel k Epic Games. V souvislosti s hrou se mi vybavil filmový citát „Ať vyhraje kdokoliv, my prohrajeme“. Autoři si podle mě byli dobře vědomi, že dělají na předem zatraceném titulu, a tak se snažili zachovat alespoň původního ducha hry.

A ten funguje. Kdo se bavil kdysi, dostane dobře známé pokračování bez přidané hodnoty. Vracet se do neonového města můžete opakovaně třeba týden. Bohužel to nebude kvůli kampani. Největší plus, což je chytlavá hratelnost, těžce naráží na hříšně krátkou délku hry. Jelikož žánrové zbytečnosti dostaly padáky, dokážete se k finálnímu bossovi dostat za nějakých dvanáct hodin. Možná i méně. A to si zazávodíte, zablbnete a posbíráte početnou zásobu vedlejších aktivit. Herní svět je takový Umpa-lumpa v zemi obrů. Jsem rád, že mám pískoviště plné kýblíčků, báboviček, lopatiček a tatrovek. Ale kluci od vedle chodí na větší. A také hezčí.

Technologie cel shading je v novém dílu opravdu pěkná, bavíme-li se o postavách a vozech. Komiksová atmosféra je navozena relativně rychle, přičemž denní podmínky pěkně vykreslují barevné kontrasty, nezvykle detailní stíny a precizní zpracování obličejů. Když se začne smrákat, oči se těší na zářivé neony. Na barvy, které v kalužích a na navlhlých silnicích zaručeně svedou horkokrevný boj. A pak přijde noc a vše se slije do lepenkových kartonů zdobených světelnými plochami. Rozdíl mezi denní a noční grafikou je propastný. I když se světelnými efekty nešetří, nedaří se vyloudit iluzi nočního života. Většina barev se sprostě rozptýlí do tmy. Hravost denního světla naprosto chybí a titul v několika vteřinách zestárne o několik let.

Přitom ulice v rámci možností žijí. Obyvatelé na dění sice reagují jak orangutani na banán, ale reakce na určitou akci přicházejí. Protivníky hojně podporují ozbrojené složky, zatímco agenty jednotky agentury. Od půlky hry už se z přestřelek stávají téměř občanské války a vy velebíte automatické míření, protože bez něj by hrobník nestíhal kopat jámy. S pádem posledního ozbrojeného odporu však přichází pocit, který ve svém nitru nehostím rád. Je to prázdnota.

Dokud jsou ty bezduché boje tlačeny kupředu motivací, všechno funguje. Jakmile zmizí, přepne se mozek do seriálového módu. Ale tentokrát jsem neviděl pilotní film, po němž toužím po pokračování. Dostal jsem prostřední část třetí řady, do které jsem rychle vlétl, a ještě rychleji z ní vystřelil. Otázka zní, chci vůbec zpátky? Bez střílení je titul jen velkou sbírkou aktivit, která bez nutnosti vývoje nemá opodstatnění. Nevěřím, že bude někdo trávit čas kompletací orbů, posloucháním nahrávek, běháním po městě nebo závoděním. Aktivity nemají sami o sobě dostatek originality a šarmu, aby udržely hráče.

O to se má postarat multiplayerový režim Wrecking Zone, jehož instalace je volitelná. Oči všech demoličních expertů se upírají k němu, protože jako jediný disponuje cloudovým výpočtem demolice objektů. Upřímně, pokud je tohle to nejlepší z cloudové technologie, tak dítě rozbíjející stavebnici aspiruje na inženýrský titul. Demolice je obyčejná a s ohledem na jednoduchost plošin značně neefektní. Red Faction mě i po letech dojme mnohem víc a nepotřebuje na to vzdálené servery. K smutku vlastně není důvod, protože i kdyby se okolí sypalo jak cukr, nemáte čas to ocenit.

Slibovaná strategická převaha, kdy objekty měly sloužit jako zbraň a překážka zároveň, nemá sebemenší prostor. Bez ohledu na režim se přestřelky okamžitě zvrhnou do chaotického boje o přežití. Díky automatickému míření dostáváte do těla i od hráčů, kteří by se v jiné střílečce netrefili ani řízenou raketou. Ty jsou tu mimochodem také a vyhnout se jejich agresi je kaskadérský výkon. Multiplayer se mi nelíbí ne z důvodu, že bych měl pomalé reflexy, křivé pracky a absenci taktického myšlení. Nad to se dokáži povznést. On je jednoduše nudný, nepřehledný a naprosto… zbytečný.

Při vyřešení proměnných dojdu k jedinému. Jako exkluzivní hra je Crackdown 3 průměrnou zábavou, jejíž kotvou je především původ. Kdyby se novinka jmenovala například Falldown a byla původním projektem Sumo Digital, řeklo by se „příjemná jednohubka střední produkce.“ Však nyní chybí nástupce primitivní městské akce. Ale omezení na konzoli Xbox One posouvá nároky směrem ke konkurenci. Že i ta selže u obdobně komplikovaných produkcí, nikdo nepřizná. Přitom stačilo z názvu odebrat číslovku a marketing postavit na remaku klasiky. Když to funguje u jiných, proč ne tady. Naštěstí je tu Xbox Game Pass, kde se má hra šanci prodat, aniž by hráč výrazně tratil.

„Proč vlastně Microsoft projekt nezrušil jako Fable Legends a Scalebound“, ptám se nakonec. Možná ze vzdoru, aby napravil prvnímu dílu pověst. Jeho relativní úspěch je totiž často přisuzován hře Halo 3. Kdo koupil Crackdown, získal přístup do bety. Že by z pošetilosti? Takoví snílkové u herní divize nejsou. Nakonec chci věřit, že za tím stojí obyčejná, bezvýznamná a v dnešní době naprosto bezcenná hrdost. Chybu udělá každý, ale ne každý je ochoten čelit následkům.