Xboxweb.cz

Jaká je vaše představa o peklu? Vidíte ho jako temnou jeskyni, kde vládne pevnou rukou charizmatický Karel Heřmánek? Nebo máte pojem peklo spojený s nekonečnou hloubkou lidských duší spalovaných plamenem? No, jestli jste spíš pro pozemskou variantu, kdy si pro nás peklo přijde samo, budete se u DOOM Eternal usmívat jak dítě před hračkářstvím. Jsme totiž absolutně ztraceni.

Alespoň podle studia id Software a jejich pokračování legendární střílečky DOOM. Na počátku tohoto roku mnoho her vyklidilo pole na pozdější datum. Pekelná novinka tak naštěstí neučinila. Démoni se totiž zastavit nedají, což už ví i obyvatelstvo modré planety. Po událostech předchozího dílu se zlo přesunulo na Zemi. A poměrně rychle z ní udělalo lunapark bolesti, trápení a zmaru. Kdo mohl, utekl na oběžnou dráhu, odkud sleduje smutnou proměnu rodné hroudy.

V bezpečí poletuje i základna Fortress of DOOM. Stanici, s až gotickým vzhledem, obývá DOOM Slayer navrátivší se bůhví odkud. Ať už byl bojovník v jiné dimenzi nebo snad na LV-426, přinesl si nový arzenál, nové poznatky a chuť zachránit planetu před invazí. Dokud máte volné ruce, držte mu palce. Nebude to mít lehké a vaše pomoc je vítána víc než kdy předtím.

Už se nemůžete dočkat? Že vy vlastně čekáte na ujištění, že je hra věrná svému kultu? Letitý fanoušek víc nepotřebuje. Vidíte frenetickou akci, cacodémony, mancuby, pekelné rytíře a v nitru víte, že přesně tohle je vaše narkotikum. Opojná látka barvená krví a částmi nepřátelských těl. Nic nerozbuší srdce jako dávka z brokovnice, zatím, co druhou rukou trháte zombie hlavu a granátem odpalujete barel v hloučku démonů. Co vám budu povídat, je to tam. A proto si nejdříve řekneme něco k prostředí.

Není to ode mě pěkné, ale strašně se chci bavit o mapách. Země se může jevit nudně. Ale když pominu fakt, že v interiérech je fuk, zda jste na Marsu nebo Pandoře, je rodná kulička překvapivě nádherná. Svým postapokalyptickým způsobem. Svou morbidní nehostinností. Představte si antiku, kde jsou místo bohů uctíváni ďábelští kněží a hrdinové s nimi bojující. Staví se jim oltáře, chrámy a sochy v gigantických rozměrech. A pak se jednou začne vše bortit. Na povrch, za zvuku elektronického metalu, vylezou bytosti z nočních můr a apokalypsa je na světě.

Vím, chci příliš, ale když se po boji na moment zastavíte, otevřou se očím překrásné expozice. Podobnou kombinaci historické okázalosti a hororové atmosféry, s příměsí sci-fi, jen tak neuvidíte. Už to není jen DOOM. V level designech se odráží Gears of War, Darksiders, Castlevania, ale také Tomb Raider, Prey, Rage 2 nebo Halo. Vždy jen v drobnostech nebo řešeních určitých mechanik.

Když si DOOM Slayer hraje na horolezce, působí, že má v mobilu číslo na Laru Croft. Když prochází troskami civilizovaného světa, nedivili byste se, kdyby vylezl Marus Fenix s hlavou sarančete v ruce. A když se přes plošinovkovou sekvenci dostane k upgradu drženému rytířem, už chybí jen jezdec apokalypsy poplácávající vaše rameno. Jsou to drobnosti. Často mimo hlavní herní náplň. Ale hráče s tisíci hodinami v rukách příjemně překvapují. I když se z počátku všeho může zdát až příliš.

Součástí Deluxe edice hry je i DOOM 64. Remaster dvě dekády staré záležitosti doporučuji minimálně vyzkoušet. Nejen, že pochopíte moje asociace s vlivem různých her na nynější díl, ale vyzkoušíte si klasiku bez steroidů a růstových hormonů. Zastaralé ovládání, přežité rozhraní a minimum herních prvků. Přesto duše značky zůstala netknutá. Je to šíleně staré, ale pořád neskutečně dobře hratelné. A jako trénink více než vhodné.

Pod tím vším moderním nánosem, kdy se z Eternal stala vlastně brutální akční RPG s taktickým průzkumem zvětšujícího se koridoru a strategickým vedením boje, jsou stále ty pixelové začátky. Jen nám ta přímočarost poněkud expandovala. Malý koridor, lávové duny, trosky chrámu nebo vagóny v pohybu. Kdekoliv hlavní hrdina vezme do rukou kvér, přepínají autoři do režimu akčního šílenství. Démonská řezničina nikdy nebyla o krytí a kdo chvíli stál, brzy odinstaloval. Pohyb je klíčový. Koordinace smyslů nezbytná. Nepsaná příručka praví: „Poznej bojiště, potykej si s nepřáteli a pak je sakra všechny zabij!“ Vším, co je po ruce a co technologie fiktivního světa dovolí. A že dovolí skutečné hodně.

Zhruba desítka zbraní má vždy další dva režimy palby. Existují výjimky, jako Super Shotgun, kde alternativní palebnou sílu zastupuje specifická modifikace. V tomto případě vystřelující hák, který přitáhne protivníka, abyste mu brokovnicí pustili světlo do hlavy. Arzenál zachránce planety doplňují granáty, assasínský bodec, plamenomet připomínající predátorskou laserovou zbraň a motorová pila. A nebojte se, využijete všechno, beze zbytku.

Už jen proto, že je všeho tak nějak málo. Zásoby munice, zdraví a zbroje snad počítal úzkoprsí účetní. A aby ušetřil na nákladech co nejvíc, volně loženého lootu je méně něž akorát. Navíc neexistuje univerzální zbraň. Armáda pekelníků je pestrá jak barvy duhového průvodu a na každou její část platí odlišný přístup, potažmo ráže. Titul to řeší vyčůraně a nutí vás používat Glory Kill a motorovou pilu. Za útoky na blízko, kdy démon bliká na důkaz možnosti efektní likvidace, se drobně naplní zdraví. Za rozřezání pilou padá téměř vše a jde o univerzální způsob poslední záchrany. Pokud tedy máte alespoň trochu paliva.

Zejména ze začátku vás tento komplexní způsob boje neskutečně baví. Přestřelky mají spád, nechybí jim kontakt a jsou stylové. Trhání, půlení a čtvrcení nepřátel je jak jízda na horské dráze. Hnusné, nechutné, až se dělá zle. Ale plné radosti a touhy dělat to opakovaně. Až se to jednou začne přejídat. Animace mají u každého démona variace podle polohy exekuce. To je hezké. Přesto jsou počty nepřátel obrovské a logicky dochází k častému opakování. Hra velice často balancuje na pomezí „je to zatraceně cool“ a „už to začíná být otravné“. A jen zkušenosti tvůrců nenechávají vyhrát druhou variantu.

Nechci vytýkat hře, že se vyžívá v brutalitě. To je v pořádku. Ale nucení do podobného typu zakončení občas kazí svižné tempo hry a pomáhá umělé inteligenci. Než zubatého hnusáka přeříznete vejpůl, máte v zádech další rojnici démonů. Nebo se přesune malý boss jinam a vy opět ztrácíte získané výhody nečekanou konfrontací s ním. Jasně, jde o zvyk a přístup na trochu jiná pravidla. Jen s nimi můžete mít chvíli problémy. Dobrou zprávou je, že si buď zvyknete nebo se po čase situace zlepší.

Všechno kolem hlavního hrdiny se vylepšuje. Vlastní zdroje modifikací mají zbraně, dovednosti, oblek, ale i základna Fortress of DOOM. Pokud přicházíte z předešlého dílu, mechaniky víceméně znáte. Přidáte si k nim pár novinek, vedlejší úkoly přímo v úrovních a mini arény za odměny. Postupně navýšíte účinnost útoků, sílu vybavení a z protagonisty se stane malý bůh ve velké mytologii. Úplní nováčci patrně nebudou zprvu chápat, která bije. Když vynechají tutoriály, nepochopí správně všechny mechaniky. Když si nechají napovídat, přijde jim tempo hry strašně nevděčné. Pro takové mám radu, ať vydrží. Stačí se držet ukazatele splněních úkolů/částí a vždy je jasné, které prvky lze nově vylepšit.

Asi už chápete, že nový počin Bethesdy už dávno překročil svůj původ. Eternal sice čistí dimenze jako za mlada, ale při přechodech do dalších bojišť nechává vyniknout průzkum. Dobrodružství a logiku. Můžete pátrat po kodexech, hledat klíčenky s herní tematikou, sbírat modifikace, rozšiřovat sbírku desek a objevovat skryté předměty. Když hlavně chladnou, stane se ze Slayera variace na Indiana Jonese neslavné budoucnosti. Konceptu to sluší, i když se ortodoxní likvidátoři možná zacítí divně. Stejně tak hratelnost oživují sekvence, kdy se protagonista vtělí do démona.

A to je pak jiná řezničina. Možnost ochutnat druhou stranu zákopu je chytrým řešením. Jednak není třeba lidské postavě dávat další nadpřirozené schopnosti a zadruhé se hezky navnadíte na multiplayerový režim Battlemode. Tudíž nebaví-li vás pozice démona, můžete se mu rovnou vyhnout. Nebo zkusit standardní post, jež zastupujete v kampani. V jádru se vždy jeden Slayer postaví dvěma démonským protihráčům. Ti jsou možná v útočné nevýhodě, avšak mohou na mapu klást pasti, vyvolávat pekelníky řízené umělou inteligencí a bránit munici protivníka. Po zuby ozbrojený soupeř využívá prvky známé ze singleplayeru a dva teleportační portály.

V době recenze je režim dva proti jednomu nedostupný a jeho hodnocení bude v grafice přidáno po vydání. Na celkovou známku vliv mít nebude, i kdyby byl sebehorší. Pro mě není DOOM o multiplayeru a beru ho čistě jako doplňkový obsah. Battlemode ostatně čeká ještě dlouhá cesta. Aktuálně pojme jen pět démonů, kdežto další obsah přijde až v budoucnu formou bezplatných obsahů. Sami tedy asi cítíte, že ho autoři nemají jako prioritu. A já s nimi souhlasím, protože všechen čas věnovali optimalizaci.

Eternal vypadá a hýbe se výtečně. Šedesát snímků za sekundu je balzám jak pro oko, tak pro ruce. Čistě subjektivně je hra mnohem rychlejší a vtáhne víc do děje. Maximální rozlišení se na čistých 4K nedostane, ale nemyslím si, že byste měli být zklamaní. I tak je grafika pěkná, ostrá, s naprosto precizním nasvícením a kvalitním HDR. Zvuk má povedenou prostorovou orientaci a soundtrack? Tak jméno Mick Gordon je známkou kvality a drsných tónů v ty pravé chvíle. Engine idTech sedmé generace pracuje, jak se patří. A designéři do něj promítli peklo nebývalé krásy.

Pravdou však je, že i Xbox One X má co dělat, aby se s ním porval. Hlučnost konzole je abnormální a chlazení fučí je orkán ze severu. Jestli konzole zápasí se snímky za sekundu nebo upscalovanou grafikou ví jen tvůrci. Na nižších modelech Xboxu One raději počítejte s možností drobných nedokonalostí. Protože i na nich je chod podřízen vysokému počtu snímků. Jen při renderu obrazu na 900p. Inu, nová generace je za dveřmi a DOOM jí nejspíš dělá vrátného.