Xboxweb.cz

Do rezavé mačety už taky. Už to tam skoro bylo. Chybělo méně, než by se do hlavně pistole vešlo a ta třímetrová reklama na steroidy by padla jak nepoužívaný komín. Hodina usilovné práce se právě stala smutnou vzpomínkou a já nemám nic. Jak si teď vylepším vybavení, když jsem všechno nechal na místě smrti? Saprlot, tohle by se slušným lidem dělat nemělo. No nic, když to zkusím ještě jednou, nic se nestane.

Kdo se v úvodu poznal, dobře ví, o čem jsou RPG tituly s označením „hardcore“. Většinou nejde o žádné alchymistické pokusy, ale o obyčejné hry, kterým byly odstraněny některé standardní funkce, případně u nich vývojáři zvedli enormně obtížnost. Kdo někdy alespoň zavadil o Dark Souls nebo The Surge, dobře zná frustraci z malého počtu checkpointů, ze zdraví mizejícího po litrech nebo z bossů, kterým by ublížila snad jen demoliční koule. Tím nechci říct, že Immortal: Unchained zapadne po bok těchto dvou her. Ono totiž nestačí využívat podobných mechanik. K dosažení dokonalosti vede cesta zdobená pomníky hrdinství a vzpomínkami na tlačítka ovladače, která padla v nerovných soubojích.

Příběh vás tentokrát zavede do vesmíru vzdálené budoucnosti, jehož osud sepisuje poslední kapitolu. Neznámá síla plení jednu planetu za druhou a posledním skupinkám lidí zbývají už jen modlitby. Jak se říká, zoufalé situace volají po zoufalých činech. V tomto duchu dojde na vaši postavu. Tisíce let vězněného bojovníka, kterého zastavily až řetězy a ubytování v nejtemnější kopce galaxie. Od zdánlivého zachránce zjistíte několik málo informací, ozkoušíte střelné možnosti aktuálních zbraní a vydáte se na dlouhou pouť plnou smrti, odříkání a prázdných patron. Jste totiž poslední obranou linií.

Ačkoliv to na počátku nezní špatně a hra se skutečně snaží budovat jakousi mytologii alternativního vesmíru, výsledek sám sebe zavede do slepé uličky. Když se začne vyprávět o tajemném monolitu, který dal všemu kolem život, čtenáře sci-fi napadne 2001: Vesmírná odysea. Na její poetiku ale nikdy nedojde, a nakonec je úplně jedno, jestli k dotyčným hvězdám přinesl život černý kvádr nebo vlečná loď Nostromo. Že hrdina, případně hrdinka s přebytkem testosteronu, vypadá jako Riddick, je sice příjemné pomrknutí po fanoušcích, ale naprosto bez využití. Označme to tedy za neúmyslnou shodu náhod. Většina informací tak později přichází od upovídaného monolitu, několika málo postav a z nalezených artefaktů. Způsob vyprávění navíc není dvakrát zajímavý a prodlevy mezi získávanými informacemi jsou příliš dlouhé.

(přeskočte na 25. minutu)

Aby také ne, když každou chvíli začínáte od poslední uložené pozice. Přešlapy se netolerují a zaváhání jsou tvrdě trestána. Podle popisku hry máte být „ultimate weapon“ a je nesmírná škoda, že protivníkům to nikdo neřekl. Přestože většinou stojíte nanejvýš před třemi nepřáteli, není lehké odejít v původním stavu. Muška všech kolem vás je vždy lepší než ta vaše. Pomocník v podobě automatického zaměřování sice funguje dobře, ale pouze na krátkou vzdálenost. Vše za délkou průměrného zahradního bazénu musíte uběhat nebo odstřílet ručně. První možnost komplikuje omezená výdrž, druhou poněkud zdlouhavé míření. Z krytu stačí vystrčit ušní lalůček a okolí se promění na Stalingrad roku 1943.

Bojový systém sám o sobě není špatně vymyšlený. U sebe můžete postupně mít až čtyři palné zbraně a jednu sadu na boj z blízka. Vývojáři dali dobře známým zbraním lehce futuristický vzhled a tři fůry speciálních vlastností. Za pomoci energie může puška vystřelit ledový náboj, samopal chrlit toxický jed nebo pistole poslat zápalný projektil. Variant je opravdu mnoho a já se velice rád přehraboval v nekonečném arzenálu. Dokud jsem nezjistil, že je vlastně úplně jedno, co doprovází mou pouť. Jednoduchá rovnice říká, že čím větší účinnost vaše zbraň má, tím menší zásobník dostala. Rovnici ještě doplňuje nabíjení, které se rádo řídí přímou úměrou. Nakonec si najdete pár oblíbených kousků, které si budete hýčkat upgrady.

Vývojáři z Toadman Interactive příliš nevyužili ani princip bossů. Možná, že jsou náročnějšími protivníky než běžní zástupci umělé inteligence, ale příliš pohybů nepobrali. Jejich útoky se skládají ze sady jednoduchých výpadů. Naučení je otázkou dvou smrtí a pak už jen nadáváte na ty lopaty místo rukou, které nejsou schopny včas stisknout úskok. Souboje se dokáží dost protáhnout, protože hrdina nemůže dělat několik věcí najednou. Úskok a nabití nelze dělat v jeden čas, což má podtrhnout škatulku náročné hry. Méně vypečení bossové po ztrátě poloviny zdraví přivolají pomocníky, které je lepší zkusit ignorovat. Zabití jejich šéfa znamená skon i pro ně. Pakliže se navzdory všemu úsilí nedaří postoupit dál, zkuste posbírat zkušenostní body a vylepšit postavě statistiky.

Bity, jak se důležité body nazývají, získáváte na každém kroku. Nejčastěji jsou odměnou za poražení protivníka, ale ukryté mohou být i v truhlách několika typů. U obelisků, což jsou záchytné body, pak jejich prostřednictvím zlepšujete výdrž, sílu, zdraví nebo rychlost. Ať upravíte cokoliv, hrdina vždy automaticky poskočí na další úroveň. Metami by pro vás měly být nové zbraně, které se zpřístupňují při určité výši předem daných statistik. Bohužel, jak už bylo řečeno, herní styl se s obsáhlým arzenálem nemění, tudíž motivace není zase tak velká. Bojovnost pomáhají vylepšit ještě speciální kódované karty, které jsou spolu s rychlým cestováním dalšími možnostmi obelisků.

K hraní patří také časté ztrácení bitů, ke kterému dochází s každým zabitím. Pečlivě sbírané jmění zůstane sice na místě připravené k vyzvednutí, ale ne vždy se k němu dostanete. Design úrovní není úplně lineární a občas si vyberete cestu nad vaše možnosti. A věřte, že odpis třiceti tisíc bitů už pořádně zkazí odpoledne. Ve dvou případech jsem se k nim už ani nedostal. Po pádu z útesu hra špatně vyhodnotila místo smrti a cenný pomníček dala na nedostupné místo. Mimochodem technická stránka titulu příliš nepomáhá a aktuálně není velkou výhrou ani konzole Xbox One X.

Grafika nepatří mezi vyvolenou položku, již byste chtěli mít zarámovanou v obývacím pokoji. Nevím, co na ní autoři pro nejvýkonnější konzoli vylepšovali, ale textury mají značně kolísavou kvalitu. Skály a horniny všeobecně, by nevyhrály soutěž krásy ani na minulé generaci. V některých případech se Immortal: Unchained zadýchává na frameratu a při ostrém světle jdou přes obraz černé linky. Vizuální část celkově připomíná spíše levnější MMO titul než příběhově laděnou RPG pro jednoho. K její škodě, protože jednotlivé světy jsou navrženy s nápadem a dobře zapadají do představy post-apokalyptického vesmíru.