Xboxweb.cz

Když opíšete úkol od spolužáka, ale pozměníte pár věcí v domnění, že to vyjde stejně dobře.

Little Nightmares III měl být jeden z hlavních ponurejších titulů tohoto roku, na které se těšil nejeden fanoušek. A proto je možná dobré říct na první dobrou, že já nebyl ani hráčem, ani fanouškem série, neboť jsem se o ní dozvěděl až v době oznámení právě třetích malých nočních můr. Říkal jsem si, že ta atmosféra bude velmi zajímavá, že bude fajn zkušenost si podobným titulem projít při ztlumeném světle, aby to vyvolalo tu pravou atmosféru, a je až škoda říct, že ono to ani nakonec nemá nic moc společného s ponurými nebo dokonce i hororovými hrami, ke kterým jsou přisuzované předchozí dva díly.

Patrně na tom má svůj díl viny fakt, že původní tvůrci ze studia Tarsier místo třetího dílu makají pilně na chystané hře Reanimal, a ten tvůrčí záměr dělat práci někoho jiného v rukách jiného studia je velmi znát. Ačkoli jsem první díly nehrál, zkusil jsem si o nich udělat aspoň představu zhlédnutím videí, záznamů z gameplaye, a zkusil jsem atmosféru nasát, abych si o to více třetí díl užil. O to smutnější je, že nic z předchozích dílů na tento nenavazuje. Žádné postavy nepotkáváte znovu, až tedy na výjimky v podobě dodatečných kostýmů pro vaše herní postavy, pokud jste zakoupili Deluxe edici.

Celé putování hrou je spojeno s tématem různých nástrah psychického charakteru napříč celkem 4 světy. To, že každá jednotlivá lokace je symbolizovaná zrcadlem, které funguje jako útěk z dané situace, je vlastně až ke škodě. Tyto 4 lokace na sebe totiž moc logicky nenavazují, a nastává více otázek než odpovědí. Celé dobrodružství stojí na dvojici postav Low a Alone, a vlastně to, že každý z této dvojice je svým způsobem jedinečný a odlišný, je asi jejich nejzajímavější vlastnost.

Při hře za Low máte k dispozici luk a šípy, což je skvělé při pasážích, kdy se musíte zbavit nelítostných nepřátel na dálku, stisknout tlačítka, která jsou běžně nedostupná, nebo mít nějakou strategickou výhodu. Naopak při hraní za Alone, je vaší zbraní maticový klíč, nebo chcete-li, francouzák, jenom ve větší velikosti, než je téměř celé vaše tělo. Díky tomu můžete uštědřit nepřátelům tvrdou ránu, která znamená téměř jasné ukončení jejich trápení po omráčení šípy. Pomocí klíče se budete moct i dostat k otáčení různých mechanismů, které Low otáčet nedokáže.

Po pochopení základních mechanik začínáte s putováním za vysvobození sebe sama z temnoty, jak té fyzické, tak i metaforické, psychické. Nutno říct, že celé putování jsem neměl výhradně žádný moment, kde bych se vysloveně zastavil a skutečně nevěděl jak dál. Někdy lokace nespustila příslušný skript, abych mohl pohnout daným objektem, který po načtení záchytného bodu najednou hýbat šel. O příběhu se zde dá mluvit jenom v gestikulativních náznacích. Příběhem neprovází žádná atmosféra doprovázená hudbou, komunikací, dialogy nebo hledáním příběhu v předmětech po světě. Vše vypráví jenom vizuál.

Ten musím skutečně pochválit. Tvůrci připravili ponurou atmosféru, která je někdy až moc zvláštně přizpůsobená absolutní tmě, a proto nejednomu hráči bude vyhovovat častěji hýbat s nastavením jasu a kontrastu. Je vlastně škoda, že atmosféra je založena jenom na vizuálnu, protože nějaké to charisma navíc u hlavních nepřátel by vůbec nevadilo. Sem tam nějaký hudební podkres, i kdyby čistě frustrující a opakující se smyčcové tóny, abychom trochu dopomohli té původně hororové atmosféře prvních dílů, by skutečně navíc neuškodil.

Jak se rychle zorientujete v jednom světě, rychle začíná druhý, který kromě změn kulis opakuje téměř identické hlavolamy a postupy skrze další svět. Originálními zůstávají nakonec střety s hlavními nepřáteli na konci jednotlivých kapitol, kde aspoň tyto momenty zvednou hloubku prožitku o pár těch bodíků nahoru, jen abyste si za pár vteřin po jejich přemožení opět procházeli ty stejné metody od začátku v jiné lokaci. Je to strašná škoda a promarněný potenciál. Ono je to skutečně zábavné, když se ve hře něco začne dít, ale jako kdyby v tu přesnou chvíli, kdy dochází k akci, tvůrci dupli na brzdy a vraceli nás opět do pomalého rozjezdu.

Vezměme si tedy pod drobnohled nejlepší aspekt hry kromě grafiky, a to možnost kooperace. Hrát ve dvou hráčích na jedné obrazovce může být pro hru větší výzvou, neboť při prvním hraní ani jeden z vás neví, co se děje, kam jít a tento faktor dopomáhá uměle vytvářet pár hodin hratelnosti navíc. Navíc je možnost ve hře použít možnost Friend Passu, tedy nutnost vlastnit kopii hry zůstává na pouze jednoho z dvojice, a druhý hráč se může připojit zdarma. Když totiž hrajete sami s AI pomocníkem, tak přejděme fakt, že ten je ve hře občas spíše na škodu jak slon v porcelánu, a nejednou se mi stalo, že se zasekl na místech, odkud by měl mít možnost se sám dostat, nebo naopak zůstal o trochu víc pozadu, a stálo ho to život. Pokud však toto vynechám, tak při hraní sólo je druhá postava váš přirozený kompas světem. Druhá postava najednou ví, kam máte jít, kterou chodbou se máte vydat, pokud chcete jít za příběhovou aktivitou, a vy tedy víte, že když do některé místnosti s vámi nutně nejde, že jste do oblasti dorazili moc brzy, nevybaveni důležitým nástrojem, nebo se jedná jednoduše o doplňkové lokace, kde tak maximálně můžete najít sběratelské předměty. To při tempu, v kterém s tímto ,,nápomocným“ AI hrajete celou kampaň maximálně na 6 hodin, navíc za cenu, za kterou si tvůrci momentálně žádají, podtrhuje velmi průměrnou hru na jedno zahrání, maximálně na více jenom a pouze pro fanoušky kompletování herních úspěchů.