Xboxweb

Mám vlka. Což je v normálním případě práce pro příslušného lékaře. Avšak mám také kachnu, vombata, kolibříka, rybu nebo horskou kozu. To už je spíše na hospitalizaci v klecovém lůžku nebo otevření malého zoologického koutku. Pokud však zrovna nemám před sebou výpravný Lost Ember, který se rozhodl netradiční formou odvyprávět smutné lidské osudy. Nikoliv kterak si těžař uřízl nohu, když se lekl tmavé šelmy. Jde o příběh spoutaných duší, ztracených nadějí a kmene, jehož kronika se rozléhá po rozsáhlé divočině.

Někde na jejím okraji odpočívá vlk. Při prvním setkání ještě netušíte, že jde o reinkarnovanou duši člena kmene Yanrana. To prozrazuje až další ztracená entita, jejíž zář bloudí krajinou. Hrdiny tohoto příběhu nespojuje jen dávný rodokmen, ale také chybějící klíče od Města světla. Pomyslný ráj totiž zůstane uzavřen, dokud oba nenaplní poslední cestu za poznáním a odpuštěním. A jelikož vlkem jste spíše za trest, jde o cestu plnou smutku a bolesti.

Ať už věříte, že beruška na okně může být vaše babička nebo že po smrti zhasnete jak dosloužilý motor, Lost Ember je na duších, potažmo smrti, založený. Tělo je pouze schránka a důležité je to uvnitř, které po skonu stoupá vzhůru. Jen v případě, že byl člověk tak trochu hajzl, dochází k reparátu ve zvířecí podobě. Motiv příběhu není špatný. Manipuluje s oblíbenými motivy, kdy se do průšvihu dostanete kvůli špatnému postavení planety, protože se bohové otočili holou řití nebo že jste byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Vyprávění statickými vzpomínkami je pěkné. Absence živých lidí propůjčuje dění mystiku a po boční lince připomíná, že se svět obejde i bez naší existence. Nechybí emoce a ucelenost od začátku až do konce.

Trochu mi vadí přílišné vyznění jednotlivých událostí. Možná kvůli dětem, možná pro slabší jedince, je dění na obrazovce ještě podtrhnuto komentářem průvodce. Tedy to, co se děje, ještě zopakuje bloudivé světlo. Často ovšem řečnickou otázkou směrem k vlkovi. V tu chvíli si připadáte jak pitomci, a totéž si myslíte i o tom světle. Že spolu s tělem ztratilo i rozum nebo polovinu mozku. Bylo by mnohem hezčí, kdyby vás hra nechala vstřebat příběh po svém. Trochu domýšlet, třeba i přehánět a fantazírovat. Takhle vás občas nechtěně nutí k závěrům, o nichž nejste tak úplně přesvědčeni.

Ústřední myšlenku pěkně dokresluje hratelnost. Jak už bylo řečeno, vaše druhá brada, pivní pupek a křivé hnáty jsou jen pouzdro. To samé platí pro vlka, který se může převtělit do kteréhokoliv zvířete. Herní svět není africká savana, tudíž počet tvorů kulminoval kolem tuctu. Není to moc, ale herním potřebám by stačilo i méně. Důležité je, že tento herní prvek je dotažený téměř k dokonalosti. Přenesení ducha má smysl, neboť se tak vlk může vznášet v oblacích, hrabat v norách a plavat ve vodách. Nic není překážkou, pokud je na blízku další tvor.

Samotná transformace je naprosto plynulá. Z jednoho pohybu do druhého, za doprovodu příjemné animace. Menší otevřený svět je díky tomu mnohem větší, než se zdá. Jako hraboš prozkoumáte podzemní cestičky, jako orel vysoké skály a v podobě kozy horské svahy. Volně rozházeny jsou desítky sběratelský předmětů, několik legendárních zvířat a koše hub. Zpočátku není průzkum prostředí příliš zajímavý. Může za to především pozvolné objevování dalších živočichů. Jakmile ale máte k dispozici větší počet tvorů, hranice padnou jak cudnost pouliční děvy.

Jestli vás neupoutá příběh, volné pole působnosti ano. Z každého pohybu cítíte absolutní tvůrčí nadšení. Autoři na zvířecím projevu skutečně zapracovali a přesun z jednoho místa na druhý zaslouží uznání. Jednotlivý zástupci fauny mají reálný pohyb a jemu přizpůsobené ovládání. To znamená, že například kachna může létat jen v nižších polohách, let je těžkopádný a je třeba neustále mačkat tlačítko. Oproti tomu kolibřík létá „ve skocích“, je mrštný a snáze podléhá poryvu větru. Když už jsem u něj, schválně zapněte dostupné zpomalení času a obdivujte pohyb křídly.

Pro „dobré“ hraní víc netřeba. Jenže Lost Ember chce nabídnout přidanou hodnotu. A tak mají zvířata plno zbytečností, které nevíte, na co jsou. Ale dokáží vás potěšit v dospělosti a nadchnout v dětství. Některá zvířata tak mohou požírat bobule, jiná si lehají, skáčou nebo se staví na zadní. Všechna se zvukově projevují a ta, u nichž to bylo možné, mají i mláďata. Malé kachničky jsou neskutečně roztomilé neohrabaností a vombati vás musí učarovat usměvavým kukučem. I morous jako já uznává, že takové drobnosti příjemně kontrastují s vážným příběhem a míchají atmosféru do zajímavého koktejlu.

Je zvykem, že podobné projekty s emočním přesahem sází na souhru výtvarné stránky a hudební kulisy. V případě Lost Ember pouze bojuji se zvolenou stylizací. Že mi vzhled vlka připomíná zápornou postavu z animovaného Willy Foga, je spíše k dobru. I tak to byl sympaťák. Zajímavá je taktéž modelace přešlapující mezi formelou a polygonovým stylem. Souhru mi kazí až prostředí, jehož přehršle objektů tu a tam rozbíjí vizuální celistvost. Svou hladkostí, učesaností a množstvím detailů. V žádném případě to ale není chyba. Jen upozorňuji, že snaha o pestré prostředí nemusí hned každému sednout.

U hudby předpokládám pravý opak. Soundtrack nevyužívá velkého orchestru nebo komplikovaných melodií. Vystačí si s několika nástroji a jednoduchou linkou, která se většinou táhne celou kapitolou nebo jejím větším úsekem. Hře takový doprovod sluší. I když zní delší dobu, nemáte chuť ostříhat autora do hola nebo vyrvat bedny z televize. A to ani v případě zvuků jednotlivých zvířat nebo během hororového praskání stromů před opuštěním bariér.

Ve své podstatě by byl Lost Ember v jeho malé žánrové kategorii velice zdařilou hrou, nebýt dvou věcí. První je cena, která přes všechny klady přeci jen míří trochu výš, než by měla. Oceňuji krásné zpracování, práci s pohybem a příběh, ale devět set je prostě moc. Zejména, je-li přítomný bod dva, v němž značně pokulhává bezproblémový chod. Od modelů, které se někde zaseknou, po špatné animace. Například kolem vás letí pták, ale je v pozici stoje. Dalším zádrhelem bývají indikátory interakce, které se zaseknou v prostoru nebo zobrazují jiný význam. Zřídka, ale přeci, pak dochází k propadům frekvence snímků.