Xboxweb

Hodnotit zpětně titul není tak jednoduché. Obzvláště, pokud je všeobecně na pranýři už od dob, kdy se objevily první informace a videa. Od vydání se utvořil všeobecný názor, který můžu buď potvrdit nebo se vydat na válečnou stezku za popřením. Bohužel mi chybí moment překvapení, který má suplovat dodatečný obsah. K němu se dostali asi jen ti, kterým základ nevadil a hru si užili. Z toho vyplývá, že jsem na každý pád v nemilosti a buď skončím jako žrádlo obyvatelů bažin nebo mě budou po částech nacházet ještě v příštím století. A jelikož vývojáři říkají: „Si velkej chlap, ty to dáš“, vybavují mě polofunkčním Mauserem a molotovem z ředěné pálenky.

Jakkoliv se v srdci Evropy cítíme ukřivděně, že kdosi pošlapal národní hrdost, české herní dědictví a nevím co ještě, Mafia III měla úspěch. Během prvních třech měsíců prodala globálně na pět miliónů kopií, a to rozhodně ne kvůli Americe, jak by se mohlo zdát. Přitom vývojáři se hodně snažili, aby západní publikum přitáhli k hraní. Historicky konfliktní období, kdy americkou společností lomcovaly rasové rozdíly a neúspěch ve Vietnamu. K tomu hrdina z minority, jehož osud je klišovitý jak román neschopného spisovatele. A skládačka by nebyla kompletní, kdyby se neopřela o problémové prostředí, jehož předobraz má víc smůly než gambler u automatu.

Dan Vávra napsal Mafii o mafii. Dobovost, prostředí a původ hrdinů využíval jako prostředek pro vykreslení fungování zločinecké organizace. Když poukázal například na sociální rozdíly v Lost Heaven, bylo to proto, aby zdůvodnil konání nelegálních aktivit. Sice vyprávěl o fiktivní Americe, ale čerpal z historických reálií tehdejší doby. Tedy vám nepotřeboval vysvětlovat proč je ten parchant a tamhle ten chudák semletý systémem. Očekával, že to víte nebo si utvoříte názor sami. Už vůbec nemoralizoval, protože dobře věděl, že dělá hru o elitě zločineckého podsvětí. A co je důležité, nezapřel v sobě českou náturu zlehčovat vážné věci, a proto jsou první dvě Mafie plné vtípků, hlášek a nenuceného humoru.

Děj trojky je z pera Williama Harmse a je přesným opakem. Jako by scenárista dostal zadání všechnu Vávrovu práci popřít. Děj neslouží příběhu o mafii, ale mafie slouží jako pojítko mezi příběhy zkrachovalců a společenských vyděděnců. Občas jsme měl pocit, že Marcano hraje druhé housle, případně funguje jako symbol tehdejší společnosti, kdy jsou etnika a minority oběti těch mocných. Do jisté míry ano a skvěle to funguje u ostražitější policie nebo při návštěvě „bílého“ podniku. Tyto prvky se mi líbí. Dobře fungují a dokreslují atmosféru. Ale všeho moc škodí. Když se scénář snaží dealery, pašeráky, vrahy a jim podobné polidštit oproti hlavnímu padouchovi jen proto, že oni, chudáčci malí, chtěli spokojeně prodávat koks nebo pást holky támhle na rohu, kroutím hlavou. Tady nejsou ti hodní, pouze menší zla.

Proto byla u předešlých dílů důležitá nadsázka. Aby odlehčila svinstva, kterých se všichni dopouštějí a dala hrdinům lidštější charakter. Poslední část nic takového nezná. Bere se nesmírně vážně i v momentech, kdy by jiní pálili jednu nekorektní hlášku za druhou. Strach tnout do živého, aby se náhodou někdo neurazil, hodně mrzí a některé scény posouvá až do parodické roviny. Jak jinak brát třeba dialog, ve kterém zazní, že byla vypálena škola a hrdina opáčí: „Tragédie, tam zemřelo hodně černých dětí.“ Div u toho nehrají varhany a sbor. Jde jen o část nekonečného zdůrazňování klíčových okolností, ke kterým se nutně musí přiřadit etnikum. Běžně si to ve hrách nevšimnete, ale Mafia III to opakuje tak často, až se stydíte, že nemáte rodný list z Jamajky.

Často jsem se zasmál nad naivitou dialogů a několikrát pokýval hlavou nad svinskou povahou lidského druhu. Vždy jsme se nad to ale povznes, protože jde jen a pouze o hru. Příběhu jsem se nevěnoval kvůli tomu, abych podpořil nízké hodnocení. Ani omylem. Autoři si ho vysloužili zmršenou optimalizací, nudnou herní náplní a nevyužitým otevřeným světem, který uzamkli ve stereotypu. Dal jsem mu čas kvůli jménu Mafia. Lincova cesta za pomstou může být čímkoliv, ale ne pokračováním české gangsterské značky. Nestačí hodit do placu italské mafiány a postavit proti nim hrdinu z lidu. Tuzemskou Mafii tvořily postavy, jejich charaktery, příběhy, dialogy a celkový přístup k látce. To jiný tvůrčí tým nemá šanci napodobit.

Může se přiblížit. Skvělým soundtrackem, který třemi stanicemi protáčí šlágry, které se dodnes remixují a hrají v moderních verzích. Zábavnou střelbou, při níž proklínáte umělou inteligenci za její bezduché nabíhání do střelby. Nebo skvělým jízdním modelem, jehož kouzlo se ztrácí s omezeným poškozením a podivnou vahou v nárazech. Ale jde jen o náznaky dávného odkazu, se kterým bude lepší se rozloučit. Další regulérní pokračování jednou přijde a s ohledem na prodeje trojky je jasné, na koho odkáže.