Xboxweb.cz

Vážení a milí, takhle bychom to daleko nedotáhli. Pořád dokola vám někdo opakuje moudra o vzorném chování k přírodě. Ale je to marné, je to marné, jste prostě tupí. Vážně si myslíte, že se najde jiná planeta, kde skot místo plynů vypouští kyslík, vepřová pečeně se peče sama přímo na seleti v odpoledním slunci a z horských potoků teče šampaňské francouzské chuti? Tak přestaňte koukat na pohádky a dejte si dveřmi přímo mezi futry. Máme konec 21. století a už i ta planeta nás má plné zuby. Tak vám říkám naposledy, na Enochu se budete chovat slušně, řádně a vzorně. Jinak… to budete ještě koukat.

A jářku vskutku koukám. Jako Outrider mám tu čest stanout na neprobádané planetě a zamést cestičku přicházejícím kolonistům. Což je skvělá příležitost udělat si pár selfie, pojmenovat nějaké ty neznámé druhy zvířat a otestovat nový arzenál na původních obyvatelích Enochu dle příručky pro pokročilé kolonizátory. Jde to fajn, dokud se předpověď počasí nezačne rozcházet s realitou. Prý nějaká anomálie. Jenže po ní zůstává jen smrt a destrukce, přičemž já končím na třicet let v mrazáku. Vyplašený, že jsem se během dovolené možná naučil háčkovat, zjišťuji drsnou realitu nového světa. Jsem nejspíš levoboček superhrdiny a planetu zmítá chaos.

Kdybych si mohl vybrat sličnou modelku pokaždé, když se někdo pustí do tématu osidlování neznámých končin, dělám si každý týden vlastní soutěž královny krásy. A ještě mi zůstanou náhradnice. Polské studio People Can Fly si na oblíbeném motivu vystavělo nový projekt, v němž se nás snaží přesvědčit, že posledních dvacet let jen neflikovalo práci Epic Games, a že Bulletstorm nebyla náhoda dějící se jednou za desetiletí. Zůstává proto věrné sci-fi střílečce, které nechybí epické pozadí záchrany světa, svérázný humor a hektolitry rajského protlaku. Tedy to, na co jsme u autorů Gears of War: Judgment zvyklí. A rovnou říkám, že kvůli příběhu si hru stejně pouštět nebudete.

Není špatný, to rozhodně ne. Ale není ani báječný. Ovšem vadí to někomu? Hlavní linka, tedy ta část příběhu, která vás dovede k titulkům, dělá z vaší vytvořené postavy novodobého žoldáka. Po staru řečeno děvečku pro všechno, co odnáší dílčí špinavou práci, aby v pozadí mohla zuřit ta pravá válka. O ničem nerozhodujete, nic výjimečného neřešíte. S partou zbytečných existencí se plahočíte ve vysloužilém náklaďáku od jedné lokality k druhé a směřujete očekávatelnému závěru. Mnohem osobnější jsou vedlejší mise, při nichž se pomáhá obyvatelům nového domova. A i když se většinou někdo hledá nebo se jde páchat osobní msta, bavily mě postranní odbočky trochu víc. Později se přidávají i lovecké výpravy a herní náplň aspoň trochu zpestří. Oceňuji, že autor scénáře nešel pro peprné slovo daleko a že houževnatě učí hráče vybrané polské fráze. Hra se umí ve správných momentech odlehčit, což vždy vítám.

Teď to začne být trochu schizofrenní, protože to nejdůležitější na akci je přece hratelnost. No právě. Dle vývojářů jde o akční RPG, která se inspirovala v tradičních dungeonech. To je sice fajn, ale pro většinu hráčů to bude další looter shooter v seznamu, který se okamžitě začne srovnávat s Destiny, Divizí, Borderlands či dokonce Anthem. Přeci jen, hráč je tvor přímočarý a jakmile má co deset minut plný inventář a neustále na něj nabíhají nepřátelé všeho druhu, těžko ho přesvědčit o jiné než jeho pravdě. Sám si kolikrát říkám, že ten New York nějak prokoukl a že Europa už není co dřív. Pak přijde situace, kdy naopak vidím společné prvky s Gears of War, Mass Effect Andromeda, Red Faction a Spec-Op. A právě druhá zmiňovaná sada herních vrstevníků je blíž autorskému záměru, protože Outriders nejsou live service hrou, ale starou poctivou kampaní s doporučenou kooperací. Jenže to autorům tak úplně nevychází.

Přestože v době psaní recenze je situace téměř dobrá, dny po vydání byl titul jak loterie kambodžské televize, kde do míčků v osudí fouká malý černoušek s jednou plící. Vše běží online. Že chci hrát sám? To je můj problém. Do labyrintu serverů musím stejně, což si vybírá daň na délce úvodního načítání. To rád zkousnu, protože v rámci pozdějších loadingů je nahrávání kratší nebo okamžité. Hra bleskově reaguje na rychlé cestování, změny v misích, připojení parťáků a pakliže nejsem velký ješita, i to doskakování textur přejdu mrknutím oka. Jenže tyto výhody končí v době přetížení. Pak je hra schopna vyhodit kdykoliv do lobby, a ještě žertovat s neznámou chybou. Když ji přejde humor, vytasí se s milně uloženou pozicí nebo si vezme pár věcí z inventáře. Jde o vyhrocené případy, kdy jsou servery nejspíš zahlceny zaměstnanci Microsoftu na polední pauze, ale stát se mohou. Je to bohužel daň za uvedení do předplatného Xbox Game Pass a vesměs pozitivní dojmy odborné veřejnosti.

Do té se sice nepasuji, ale na adresu hraní samotného také rád přispěji. To nejlepší, čím se Outriders můžou honosit, je povedená střelba. Zbraně se chovají spíš arkádově a skutečně lehce opisují u Gears of War. Na rozdíl od nich si ovšem zachovávají realističtější vlastnosti. Účinnost ráže se mění na základě vzdálenosti a pakliže už nejste schopni rozeznat úsměv nepřítele, útočná puška je k ničemu. Lze vyčíst i rozdílnou citlivost v ovládání, kdy gamepad „tuhne“ v závislosti na velikosti a váze zbraně. Míření je rozhodně citlivější než u konkurence, a to občas až příliš. Ale to může vyřešit nastavení. Na bojišti každopádně převládá skvělý pocit, protože eliminace protivníků padne okamžitě do ruky.

Jestli se z hord odpůrců práva stanou nesmrtelní vandráci nebo hadrové panenky padající po jednom headshotu určuje třída světa. S vyšším číslem dělá akční komparz mnohem tužším. Jednoduché exekuce střídají poloprázdné zásobníky a člověk se musí pořádně otáčet, aby se nedostal do úzkých na hranici úrovně nebo v nešikovném krytu. To je problém především pro sólo hráče, kteří se skrčení neohřejí dlouho. Statické cíle jsou pouze na rozehřátí. Většina bojišť okamžitě hodí do placu agresivní nepřátele s rychlým krokem, což vede až k „doomovskému“ stylu hraní, kdy se z kolonizátora stává cudná dívka na vězeňském bále. Problém je, že na akční pobíhání není hra stavěná a absence krytu vede rychle ke smrti. V kooperaci je situace lepší. Nebo spíš taková, jak původně programátoři zamýšleli a navzdory dynamickým počtům budoucích mrtvol lze v pohodě hrát na kryty.

Celý systém úrovní světa je vyvážený tak, aby byl arzenál vždy relevantní potřebné síle. Ale s určitou výzvou. Doporučuji s levely okolí moc nehýbat. Jednak si přerušíte postup v nejvyšším stupni a okamžitě spadnete na bezcenný šrot, který je v boji k ničemu. Lepším řešením je kooperace, i kdyby náhodná, díky níž se přes obtížnější úsek dostanete. Tady bych rád hře vytknul hodně špatný balanc mezi odlišnými hráči. Buď se lepší Outrider nudí, protože vše kolem kosí jak kombajn nebo si ten horší ani neškrtne, poněvadž kape na dvě dobré. Výrazně chybí řešení z Divize, kdy je slabší jedinec zvýhodněn vyššími statistikami inventáře. U titulu zaměřeného na kooperaci bych podobný princip čekal automaticky.

Nejspíš nejsem sám, koho nebaví pořád prolézat inventář a měnit oblíbené zbraně. V People Can Fly mají k milovníkům chladných krásek pochopení a nabízejí crafting jako alternaci. Nejde přitom o průmyslovou dílnu na výrobu fungl nových kousků, ale o koutek dychtivého zbrojaře, kde se kvéry vylepšují, modifikují a mění v rámci palných režimů. V prvních hodinách po odemknutí jsou využívány spíš modifikace, protože lepší zbraně padají téměř neustále, tak proč si plácat materiál. Až v pozdější fázi, kdy se přísun nových zbraní zklidní, je čas pouvažovat o ručním levelování. Crafting se rozhodně neztratí a neotravuje. Na rozdíl od vylepšování náklaďáku, které je k dispozici jen proto, aby odměny za milníky měly důvod existence.

A tím se dostávám k srdci celého projektu. Jakmile vás v úvodu pošle na odpočinek tajemná bouře, je čas vybrat si jednu z tříd. Demoverze dala prostor si vyzkoušet všechny, tudíž nemáte-li od počátku vlastní tým, kde padne volba spíš rozumem, nejspíš si stejně vyberete typ pro vás lákavější. V jádru je rozhodnutí skutečně o vkusu, protože schéma božských sil je vesměs stejné. V různých částech vás mají na krátkou chvíli zvýhodnit, soupeře oslabit a zároveň povzbudit hrdinovy vlastnosti. Ať palebnou sílou či zdravím. Já skončil nakonec u Pyromancera a přestože jde o třídu středního dosahu, s nově otevřenými dovednostmi můžu škodit na libovolnou vzdálenost. Přitom mám trojici ohnivých sil poskládanou tak, abych v případě potřeby ochromil okolí nebo získal rychlý boost zdraví.

Mnoho mutací může fungovat v souhře s modifikacemi zbraní nebo se změní v určitý moment. Pakliže protivníka zapálím a následně ho pošlu na hřbitov, nešťastník exploduje a znatelně poničí ostatní kolem sebe. Superhrdinské dovednosti nejenom, že odlišují Outriders od podobných her, ale zároveň vnáší do hry velký kus taktiky. Doplnění o strom zlepšení pak pomáhá unifikovat třídu do jedné ze tří podtříd. Při pálení čarodějnic se mi vybavila obstarožní hra Clive Barker’s Jericho, kde byly nadpřirozené schopnosti také ve službách střílečky. Tentokrát to funguje o poznání lépe, třebaže za cenu méně dusné atmosféry. Důležité však je, že ústřední motiv příběhu a hratelnosti funguje dobře a má smysluplné využití. Pro sólisty může jít zároveň o dobrý důvod, proč si příběh hry projít víckrát.

V opačném případě je tu náročný endgame čtrnácti výzev korunovaný závěrečnou bitevní vřavou. Jinak těžko nazvat bojiště, kde si sami ani nestačíte vyměnit zásobník, aniž by vám zubatá nepodávala první pomoc. Osamělý střelci herní nadstavbu protrpí nebo ji rovnou vzdají, protože již absolvované mise se promění na test zkušeností a trpělivosti. Výzvy se neřídí třídou světa a jsou separovány od příběhu. Jdou si po své cestě, na které už je obtížnost primárně určená pro týmové hraní. I odměny jsou mnohem lákavější, třebaže získané předměty ne vždy nakrmí touhu vašeho inventáře. Přeci jen po závěru už máte jasnou představu o unikátním vybavení, ale ne každý se za ním bude chtít pachtit jak bernardýn Alpami.

Outirders sice mají tříáčkovou cenovku, ale do vrcholné produkce jim přece jen malý kousek chybí. Studio vykročilo mezi elitu jistou nohou. Ví, co chce, ví, co chtějí hráči, ale ještě nemá ty správné nástroje. Grafika není vůbec špatná a troufám si říct, že bez ohledu na generaci konzolí nedělá tvůrcům ostudu. Lokace hojně využívají předměty v pohybu, aby navodily iluzi živosti a engine rád pracuje s částicovými efekty. Designéři si s venkovním prostředím vyhráli a lesy, lávové skály nebo ledové pláně vypadají výborně. Snažili se i v případě divoké přírody, která vás chce sežrat na každém kroku. Podebatovat bychom mohli o kvalitě modelů okolních věcí, která nemá jednotný standard. Jednou je voda pěkná, za půl hodiny louže připomíná naftovou skvrnu, a to nemluvím o šutrech a stromech. Bungie a The Coalition jsou přeci jen pořád ještě dál.

Co hře vyloženě škodí, jsou zbytečná řešení „arén“ a přechodů mezi úrovněmi. Cutscény otevíraní vrat jsou tak lacinou berličkou načítání, že jich ani hra v Game Passu není hodna. Zdržují a obtěžují. Stejně tak neviditelné hranice, které obejmou místo přestřelky. Bohužel jste občas nuceni vycouvat natolik, že vás po časovém limitu vrátí k poslednímu checkpointu. Limit se přitom odečítá, takže o respawnu může rozhodnout třeba vteřina. Křivou tvář mi způsobují vlající oděvy při přechodech dialogů a další drobnosti, ale jde o malicherné nedostatky, jejichž existencí trpěly i velkoprojekty jako Ghost Recon Breakpoint… a ruku na srdce, naši severní sousedé nemají ani tolik peněz, ani tolik lidí.