Xboxweb.cz

Němci se tváří, že druhá světová byla akce typu „Kulový blesk“, Adolf Hitler byl koordinátor stěhování a počty vojáků v zákopech také nesouhlasí. Nic to však nemění na faktu, že roku 1945 skončily jejich sny o třetí říši a stejně tak poslední globální konflikt naší historie. A teď si vezměte, že by to celé skončilo o dvacet let později a tím nejhorším možným způsobem. Tedy nukleární zimou po použití nejničivějších zbraní, jako zoufalý pokus zastavit nevyhnutelný pád.

Klidně si sedněte vedle chladničky a nohy strčte do mrazáku. Alespoň se trochu přiblížíte Szymonovi. Ten vyrostl s matkou v úkrytu, kde žil do dvanácti let. Nutno podotknout, že už po válce. Pak jeho jediná rodina odešla na věčnost a zbyla po ní pouze fotka, na níž je nejspíš i chlapcův otec. Přetrhaná vodítka vedou mrazivým Polskem do obrovského bunkru. Do bašty padlého režimu, která měla sloužit jako úkryt vyvoleným a zároveň jako líheň budoucího opětovného osidlování světa. Jenže místo dychtivých Němců s křečí v pravačce nachází důkazy lidské existence, jenže bez známek života. Jedinou osobou široko daleko se zdá být Ewa sedící zavřená u mikrofonu v neznámé kontrolní místnosti. Jenže je to osoba o jejíž pomoc Szymon stojí?

Poláci mají pro hry speciální cítění, a i studio PolyAmorous dokazuje, že si umí získat hráčskou pozornost. Alternativní minulost má skvělou atmosféru, která je mixem deprese, fascinace a očekávání. Nacistické motivy rozšířené o technologické vymoženosti pozdější doby působí retro-futuristicky a design světa posouvají někam k BioShocku a Prey. Když se poprvé ocitnete před branou země zaslíbené, je vaše existence menší než mužství pohádkového trpaslíka. Sotva dýcháte a mlčky pozorujete narcismus opepřený antickým velikášstvím. A i když později Paradise Lost začne koketovat se sci-fi, pořád si drží úvodní laťku.

Herně je zde viditelná inspirace u Firewatch, ale místy jsem zavzpomínal i na Everybody’s Gone to the Rapture, Gone Home či The Witness. Bohužel zůstalo jen u vzpomínek, protože titul se opírá pouze o příběh, nikoliv o hraní jako takové. Nechci použít ten hnusný termín „walking simulator“, ale nejspíš musím. Na tradiční adventuru je tu příšerně málo interakce, a i ta trocha je spíš na oko, aby autoři natáhli čas co nejvíc. Hrdina občas něco otevře, nějakou věc vezme do rukou, ale bez užitku a důvodu. To podstatné vypráví nahrávky, listiny a ženský hlas na druhém konci komunikačního zařízení.

Dostávám se tak k drobnému, ale závažnému problému. Paradise Lost má úžasný svět, fungující příběh, ale herně nestojí ani za prasklou helmu zasloužilých elektrikářů. Chybí hádanky nebo zapojení do děje i jiným způsobem než zmáčknutím tlačítka a tažením za páku. Světélko naděje, v podobě systému bunkru, připomíná inteligenční testy pro primáty: „Tak je hodný šimpanz, stiskni tlačítko a dostaneš banán.“ Až jsem si říkal, jestli mě mají vývojáři za úplného pitomce nebo jen cílí na herní panice, co ještě nedávno považovali Xbox za odpařovač vzduchu. Zbývá mi tak prozkoumávání prostředí, při kterém se cítím jak osel dobývající se na klisnu. Strašně moc chci, ale nejde to.

Ne, že by nebylo kam jít, ale Szymon má nepřiznanou dřevěnou nohu a plíce závodního huliče tabákových výrobků. Nemám jiné vysvětlení pro pomalou chůzi hraničící s plížením. Pokud mě chtěli autoři nechat obdivovat práci svých kolegů designérů, činí tak velice nevhodným způsobem. A jestli byl záměr ještě víc natáhnout sezení u jejich díla, pak se uchylují k zákeřnosti nehodné kvalit hry. Na každý pád, průchod bunkrem má tempo hlemýždí olympiády a zbytečně kazí vyprávění. To se sice nakonec stane předvídatelné, ale stále dost lákavé na to, abyste si počkali na závěr.

Tam vás čeká rozhodnutí a pár alternativních konců. A strašně rád bych řekl, že jsem byl vytržený jak list papíru, neboť konec přinesl nečekané. Třeba jindy, dnes nemám náladu lhát. Ewa nedokáže být tak tajemná, jak by si scenárista přál, a tak vzorec chemie mezi hlavními aktéry rozklíčujete dřív, než by bylo třeba. Být tempo hry rychlejší, možná by i lépe vyzněla zápletka. Takhle je dostatek času přemýšlet nad vším možným a máte-li přirozenou nedůvěřivost vůči atraktivním hlasům v aparátu, jdete sami proti vývojářskému úmyslu. Rozpadá se ono tajemno lidských osudů a když si hra zamane rozpadne se celá. Pakliže se váš hardware nedomluví se softwarem, stává se hezky nadesignovaný svět epileptickou diskotékou a je třeba přikročit k restartu hry.