Xboxweb.cz

Kolem roku 1587 se prošedivělý kmet potloukal blízkým východem a školil na potkání tamní bojovníky. Vybaven ostrým mečem a magickou silou, dával starousedlíkům na vědomí, že nemají patent na umění nabroušeného ostří. Nikdo netuší, jestli zde hledal Yennefer, Triss nebo Ciri. Všichni ale vědí, že se pyšní jménem Geralt z Rivie.

Možná není nejchytřejší začínat postavou, která je pouze na hostování a se sérií nemá tudíž nic společného. Přijde mi to ale lepší, než vás hned v prvním odstavci zasypat fakty. Nový díl naostřené bojovky přichází po šesti letech. Přestože názvem jasně pokračuje v zaběhnuté sérii, dějově se vrací na samý počátek. A to až do roku 1996, kdy se značka jmenovala ještě Soul Edge. Na otázku, proč tak autoři učinili, zkusím odpovědět níže. Vy se mezitím připravte na starý příběh v novém hávu, který je vyprávěn hned dvěma režimy. Ústředním pojítkem je legendární meč Soul Edge, který je tak trochu náchylný na zneužití. Prahnou po něm jak vyhlášení válečníci, tak temné síly.

Soul Chronicle, tak se jmenuje první příběhový režim, který se meči věnuje nejvíce. Obsahuje hlavní dějovou linku, kde se vám do rukou dostane hned několik postav a pak sedmnáct kratičkých příběhů, které se vážou ke každému bojovníkovi. Když poprvé vidíte pergamen s letopočty, kde se přesně datují jednotlivé kampaně a postavy, dostavuje se extáze z vidiny desítek nahraných hodin. Skutečnost je bohužel trochu skromnější. Main Story proběhnete za čtyřicet minut a zbývající osazenstvo nevydrží déle než jedno deštivé odpoledne. A to v případě, že se vrhnete i na méně oblíbené mistry bojových stylů. Optikou dnešních her je Kronika duše vlastně obsáhlým tutoriálem.

Tomuto chudému dojmu bohužel pochlebuje absence cut-scén a relativně nízká obtížnost. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem na minulých generacích herních mašin baštil každý filmeček, který mi prostřednictvím hrdinů skládal obraz o tom či onom bojovém univerzu. Nynější díl se vydává cestou skic, obrázků a dialogů. Možná autorům na sklonku vývoje nezbyl čas na renderovaní videí. Možná se jen chtěli atmosférou přiblížit počátku série, který teď zvěčňují dnešním hráčům. Ať už platí varianta jedna, dvě nebo se filmy nakonec ztratily při nedělním úklidu, výsledek je zklamáním. Cut-scény často chybí i v případech, kdy probíhá šarvátka těsně před soubojem. Je smutné, a zároveň i trochu vtipné, poslouchat střety ostří, když na obrazovce sledujete statický obrázek a titulky vyjadřující citoslovce.

Ospravedlnitelné je to v případě druhé kampaně, kam zasahuje vámi vytvořená postava. Libra of Soul mění pergamen s hrdiny za mapu. Jak po ní cestujete, dozvídáte se více o světě, kde dějiny píší kordy, meče, kosy, tyče či nunčaky. S některými postavami prohodíte jen pár slov, jiné se stanou vašimi společníky na nebezpečné pouti. Jak soupeři odpadávají, lineární cestování se otevírá vedlejším úkolům a určité formě volného pohybu. Tento režim je pro sólisty mnohem lepší, protože má celou řadu voleb. Od editoru postav, na němž se vývojáři poměrně vyřádili, až po cestování, obchodování a nakupování. Při klíčových momentech dojde i na důležitá rozhodnutí, která postavu přiklání buď na stranu dobra nebo zla.

Co mi jinak výtečný dojem z Libra of Soul trochu kazí, je absence jedinečného bojového stylu. Máte personalizovaného hrdinu, ale bez zbraně jiného válečníka je to pouze žebrák, čekající v přístavu na almužnu. Lehce se tak stane, že se světem probíjíte jako sukuba a protivníky porcujete výzbrojí slavného zaklínače. Nevím, jestli by měl chudák Geralt radost. Na druhou stranu, díky odměnám a obchodům nesetrváte u jednoho nádobíčka příliš dlouho. Zbraně se dají vyměnit před každým soubojem, a to za doprovodu jednoduchých statistik a výčtu speciálních bonusů. Hra tak přímo vybízí k tomu, abyste si vytvořili početnou zbrojnici.

Souboje jsem si z minulých dílů pamatoval jako obtížnější. Vždy jsem měl problémy s navazujícími kombinacemi, kdy ne, a ne trefit diagonální směry páčky. Šestý díl je v tomto směru velice dobře odladěný a soubojový systém je takovým nablýskaným ostřím jinak trochu zašlé katany. Základní výpady a ovládání padnou do ruky i úplnému začátečníkovi. Pokročilí si pak užijí dech beroucí přehlídku, při které obrazovka hraje všemi barvami a sokové létají po aréně jak čmelák loukou. Přestože se Soulcalibur od ostatních bojovek liší výhradním používáním zbraní, a tím i svébytnější atmosférou, autoři se ho pokusili oživit moderními prvky.

Systém Reversal Edge souboje obohacuje o silové poměřování, při kterém hraje velkou roli náhoda a rychlost. Během boje se doplňuje zelený ukazatel duše. Ve chvíli, kdy je plný alespoň na první stupeň, můžete dlouze stisknout RB a vyzvat protivníka na „férovku“. Čas se zpomalí a vy máte okamžik na stisk jednoho z akčních tlačítek. Protivník udělá totéž a hra pozvolna přejde k výsledku. Buď se trefíte na remízu a oba bojovníci pokračují bez újmy, nebo dojde k úbytku zdraví. Systém je velmi podobný tomu, který používá Injustice 2, jen o něco jednoduší. S ukazatelem duše pracuje ještě výpad Critical Edge, jenž protivníkovi uštědří automatizovanou efektní kombinaci úderů. Obojí do hry skvěle zapadá, což dokazuje i hojné používání v online části hry.

Běžné a hodnocené multiplayerové zápasy jsou tím jediným, co hra vedle režimů Arcade a Versus nabízí. Třebaže bojové hry vždy stavěly zejména na těchto částech, dnes už je to trochu málo. Ve spodní části menu se ještě nachází položka Museum. Správně tušíte, že do ní vývojáři umístili kompletní data a materiály od nynějšího dílu. Doufal jsem, že při vstupu na mě skutečně bude čekat muzeum plné trojrozměrných modelů (volil bych podobu soch), expozice věnované zbraním a koutek, kde se z gramofonu budou linout úryvky soundtracku. Ukázalo se, že mé nároky jsou příliš vysoké. Opět jsme pouze v rovině obyčejných textů a několika skic.

Možná je ta určitá míra skromnosti skutečně záměr. Jako pocta starým časům, kdy nám, hráčům zhýčkaným moderními technologiemi, stačila dobrá hratelnost a skromný počet polygonů. Občas jsem měl pocit, že této myšlence jde naproti i grafika. Postavy, zbraně a efekty doprovázející souboje jsou pěkné. Ačkoliv hra nejspíš nepodporuje 4K či HDR, primárně na souboje je hezký pohled. Ten podporuje frekvence 60 fps. Vše ostatní je, mírně řečeno, podivné. Arény působí jak ploché textury s několika objekty a pozadí je permanentně rozmazané. Navíc dost nepřirozeně. Při klidnějším dění v aréně si pak všimnete, že hra postrádá mnoho stínů.

Ke hře náleží ještě Season Pass, který vám zajistí přístup k dalším třem postavám a dvěma balíčkům s doplňky k vlastnímu hrdinovi. Za necelou polovinu ceny základní hry to není kdovíjaké terno a už vůbec ne důvod, aby hra sbírala body navíc. Ty už jsou pro mě v základní hře, v podobě zaklínače.