Xboxweb.cz

Čekat 10 let na pokračování příběhu, který začal být vyprávěn v roce 1994, může být lehce depresivní. Postavy jsou pořád stejné, ba co víc díky zlepšující se grafické stránce vypadají i lépe, a nám zatím přibývají vrásky, šediny a hluchá místa v paměti. Jenže některé značky si to mohou dovolit, protože jejich jméno je natolik silné, že dělá reklamu už jen při vyslovení. Tekken jednoznačně patří do klubu legendárních her a současně platí za jednu z nejlepších bojovek vůbec, jenže dokáže strhnout pozornost dnešních hráčů jako kdysi? A je nostalgie natolik silná, aby dala zapomenout na nedávno vydané pokračování Injustice?

Když činy pohání nenávist
Dnes se bude i trochu srovnávat, i když to není možná úplně na místě. Namco sice pokračování se šťastným číslem sedm vydalo 2 týdny po komiksové rubačce, ale tituly si navzdory obdobnému žánru příliš nekonkurují. Ano, v obou případech máte na výběr desítky hrdinů se specifickými pohyby a vždy jde o to, aby protivník skončil dobitý na zemi, jenže přístup je odlišný. Zatímco parta s DC Comics se ohání stylovým vybavením, superschopnostmi a při rvačkách využívá bojiště ve svůj prospěch, hrdinové spojeni s klanem Mishima jsou oproti tomu syrovější, přímočařejší a lépe identifikovatelní v rámci bojových stylů. Až by se chtělo říct, že působí více lidsky. Taktéž charaktery a z nich plynoucí motivy jsou někde úplně jinde, když na západě se bojuje za záchranu planety a Supermanova já, zatímco východ servíruje rodinné drama okořeněné pomstou a touho po moci.

Konečně se po desetiletích dozvídáme, co stojí za hořkými vztahy rodiny Mishimoto a proč si Heihachi nedá pokoj, dokud Kazuya bude dýchat. Zároveň se osvětluje smutný osud Kazumi, která byla takovým trojským koněm a danajským darem zároveň, což se odrazilo na jejím konci. Hlavní zápletku rámuje pátrání investigativního reportéra. Tížen vlastní nepřízní osudu, chce nechat svět nahlédnout do klanu Mishimoto, přičemž se během svého poslání setkává jak s Larsem, Leem a Alisou, tak Jinem. Ten po událostech minulého dílu zmizel kdesi na východě a nejedna korporace má eminentní zájem na jeho nalezení. Na pozadí přitom probíhá stínový boj mezi Zaibatsu a G Corporation, kdežto bábovičky protagonistům rozkope Akuma plnící pradávný slib.

Lepší něco než nic
Pro nováčky, kterým všechna ta jména připomínají menu z asijské restaurace, jsou připraveny flashbacky a doslovné dialogy, vysvětlující leckteré vztahy. Na hlubší berličky není místo, protože 15 kapitol nabere po opuštění stanice rychlost Pendolina a po délce průměrného amerického velkofilmu zastavuje na konečné. Kampaň je proto trochu rozporuplná. Na jedné straně zajímavý příběh vyprávěný z několika rovin, kterému nechybí sounáležitost s postavami, na straně druhé, nepříliš dobře zapracované souboje, které s ohledem na délku cutscén nedokáží udržet potřebné tempo. Nechápejte mě špatně, ale na počet kapitol připadá stejné číslo střetů, přičemž využité jsou postavy jen přímo spojené s příběhem. Tedy přibližně jedna pětina, a to bez úvodního tutoriálu, který najdete až v offline módech.

Příběhy jednotlivých hrdinů, kterých jsou skoro 4 desítky, se pak ukrývají v druhé půli kampaně, i když i tady se dost škrtalo ve srovnání s předchozími díly. Po výběru jednoho z nich přijde nahrávací obrazovka, během níž si přečtete jeho curriculum vitae. Následuje jeden souboj, závěrečná in-game scéna, a to je vše přátelé. Žádné pokračování, žádné doprovodné příběhy či filmečky. Svým způsobem jde o daň za tak početný seznam, protože je jasné, že u něj nelze očekávat mini děje pro každého zástupce. Mimochodem výběr je excelentní a vedle dobře známých bojovníků si podmaníte nováčky jako Gigas, Jack-7, Lucky Chloe, Josie Rizal, mou oblíbenou Master Raven nebo Akuma ze série Street Fighter. Jeho zakomponování do hry je, mezi námi, velice dobré a mýtická aura obklopující jeho původ zapadá do kánonu Tekkena na výbornou.

Místo parťáka ledový obklad
Čím rychleji se zbavíte Story módu, tím dříve se můžete věnovat zbývající nabídce v menu, která je z mého pohledu zajímavější, protože jsem mohl oprášit bijce mému vkusu bližší. Offline režimy jsou soustředěné na výcvik, arkádové boje, versus proti kamarádovi a novince Treasure Battle. Ta je určitou paralelou Multiverse z Injustice 2 nebo ještě lépe trial soubojů z Tekken Tag Tournament 2. Postupným absolvováním sérií zápasů se stupňuje finanční odměna, kdežto po každém vítězství se otevře truhla s pokladem ukrývající věci pro danou postavu, další kredity či předměty pro úpravu profilu. Obtížnost se samozřejmě stupňuje a osamělý vlci bez internetu a elektřinou na dynamu mají částečnou náhradu za online.

Ten, jak už to bývá zvykem, je tahounem dlouhodobé hratelnosti a trnem v sedacím svalu mé trpělivosti. Kombinace Ranked Match, Player Match a Online Tournament je naprosto dostačující. První varianta na bázi matchmakingu nabízí protivníky, u nichž ukazuje nejen počet výher, aktuální úroveň, ale také sílu internetového připojení. První otázkou je, proč vůbec lidé s kvalitou netu na úrovni psí boudy v Keni mají mít přístup k online funkcím, když s nimi zákonitě nikdo nebude chtít hrát. Druhý otazník pak halí samotné spojení na serverech, které dost často končí ztrátou nebo úplným vytuhnutím. O moc lepší to není ani ve variantě Player Match. Většina pokusů o vlastní rychlou hru končila nekonečným čekáním na soupeře, jež imrvére ztráceli spojení. Chuť pobít se s někým z masa a kostí byla ukojena až při výběru existujících her. Dobrou zprávou je, že jakmile souboj začal, vše fungovalo v naprostém pořádku. Po vašem či soupeřově knockoutu je možné dát odvetu nebo si sbalit vyhraný obnos a odporoučet se jinam. Turnaje lze pak vytvořit dle svých libostí a priorit, třebaže mezi probíhajícími se vždy nějaký najde.

Jsem to já, jak za mlada
Zlé jazyky tvrdí, že Tekken má nejlepší období za sebou a já z objektivního hlediska nemůžu rozporovat, protože opravdu zmáknutý jsem měl naposledy čtvrtý díl. Ovšem, jestli se takto hraje hra za zenitem, je většina herní produkce odpad nehodný pozornosti. Stačilo prvních pár minut, letmé nahlédnutí do seznamu komb, první porážka a vzpomínky na nekonečná vylepšování bojových kombinací povstaly jak Fénix z popela. Ruce navyknuté na ležérní styl komiksových floutků najednou nestačí a palce se zadýchávají jak astmatik do kopce. Tekken není jen bojovkou, ale ryzí automatovkou (ostatně sedmý díl vyšel před dvěma lety právě na automaty), což znamená, že bez rychlého ládování tlačítek vyhrajete leda tak šampionát ve válení po zemi.

Naučit se alespoň některá z pokročilých komb je výzvou, která vám nedá spát. V seznamu, v závislosti na vybrané postavě, můžete nalézt až 170 bojových variací a třebaže se základní hmaty rozložené do jednotlivých končetin opakují, zadostiučinění přichází až tehdy, promění-li se bitka v umělecké řemeslo. Ať už holdujete tradičnímu boji nebo raději zapojujete magii, s každou komplikovanější sadou se budete cítit jako vládce svého malého království. Vrcholná, desetimístná komba jsou pak příslibem jasného K.O. a oddělují ty, co umí, od těch, co by umět chtěli. K sérii neodmyslitelně patří jak údernější dvoutlačítka, speciální pohyby, tak hněv „Rage“, který v rámci herních mechanik prošel drobnou evolucí a stejně jako v druhém Injustice může zvrátit závěr zápasu.

Jestli se rozzlobím, budu červený
Když padne ukazatel zdraví pod určitou hranici, zuřivost dostane zelenou, tedy v tomto případě červenou barvu, a vy můžete učinit Rage Art, případně Rage Drive. Sekvence vyvolána jednoduchou variací přepne kameru do filmového stylu a soupeř dostane kartáč ubírající půl zdraví. Pokud tedy útok nevykryje. Skvěle fungují i zpomalené záběry, kdy se pohled přesune na detail a vy bez dechu čekáte, zda dřív dojde cíle kop z otočky nebo rána do žeber. Autoři nezapomněli ani na arény, které reagují na dění v nich. Celá řada prostor tak po duelu vypadá, jako by je navštívila demoliční četa mířící z knajpy domů. Herní mechaniky jsou jednoduše složené z čistokrevné akce, jejíž návykovost je přímo úměrná ochotě podrobit se ovládání. Takže Tekken každou ranou. Škoda, že už nemám tolik času, abych mohl objevovat všechny přednosti jednotlivých postav a utápěl tím volný čas jako kdysi.

Překvapivě zábavná je úprava postav. Ač mě zprvu přišla jako naprostá zbytečnost, která byla implementována jen proto, aby si asijští hráči neplakali na ovladače, a vyhrané kredity měly uplatnění, nakonec jsme se přistihl, jak trávím hodinu nad převlékáním jedné z hrdinek. Ve vší počestnosti nutno podotknout, protože hadry s visačkou „naked“ či „nude“ v sortimentu nenajdete. Vedle klasických oděvů, u kterých lze měnit barvu/barvy, najdete i celou řádku blbostí. Je libo maják na hlavu, rytířskou helmu nebo oblek nějaké mořské potvory? Téměř vše je možné a konfrontace může v důsledku toho vypadat jak inaugurační sraz příznivců maškarních slavností. K výběru oděvu dochází před zahájením zápasu, a to z deseti uložitelných slotů pro každého jednoho bijce.

Pakliže se dříve či později stanete postrachem multiplayerových klání a nasbíraná měna překročí sedmicifernou sumu, je možné vysypat prasátko v galerii obsahující keyarty a videa ze všech dílů série, ten poslední nevyjímaje. K odemčení se lze dopracovat i poctivým hraním za jednotlivé postavy, kdy procentuální progres vidíte přímo pod danou složkou. Co je rychlejší, a především vám pohodlnější, je otázkou, ale 8 miliónů nenasbíráte v online režimech za pár minut. A to se bavíme pouze o posledním přírůstku do série.

Rovnice zapomenuté generace
Až do teď se veškeré výtky daly omluvit budoucím updatem, který sice přijít nemusí, ale vymluvit bych se na něj mohl, bohužel výslednou technickou, a zejména grafickou kvalitu popřu jen těžko. Dovolte mi opět připomenout Injustice 2, které studio NetherRealm uzamklo na 60 snímků za sekundu, přičemž rozlišení snížilo jen na hodnotu 900p, a to při zachování většiny efektů a výborné prezentace. V Bandai Namco ovšem tvůrci svůj počin tak dobře nezvládli a Tekkena pro Xbox One byli nuceni očesat jak sousedovu jabloň. Kvůli plynulým šedesáti snímkům za sekundu klesli až na rozlišení 1280×720, přičemž obětovali i několik zásadních efektů, mezi které patří ambient occlusion. Prostředí tak znatelně tratí na hmatatelnosti. Škrty jsou patrné i v některých texturách prostředí a všimnout si lze i slabších stínů. Za své vzala i hloubka ostrosti, u níž je jediné štěstí, že není použita při hraní, ale jen v cutscénách, které i tak vypadají o třídu lépe než samotné hraní.

Během nich se občas projevuje i drobná těžkopádnost načítání. Hra si scénu připravuje na pozadí, a kromě příslušné ikonky to poznáte i podle toho, že obraz se zvukem na zlomek vteřin zamrzne, případně „poposkočí kupředu“. Hraní jako takové to neovlivňuje, ale je to další důkaz žalostného stavu, který na konzoli současné generace nemá co dělat. Jinými slovy, grafickou stránku Tekkena lze s klapkami na očích nazvat možná průměrem, ale něčím lepším ne, ani při všech členech rodu Mishima. Buď my potřebujeme nutně Scorpio nebo autoři návod, jak pracovat s Unreal Enginem 4. Dojem nezachrání ani vydařený soundtrack, ba ani dabing ponechaný u valné většiny bojovníků v originálním znění.