Recenze: The Dark Pictures Anthology – Man of Medan

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 28.8.2019, 16:01

Publikováno: 28.8.2019, 16:01

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3090 článků

Hamlet se mlčenlivého přítele ptal, zda být či nebýt. Zda holobyt nebo blahobyt a jestli Pán prstenů nebo Hobit. A „čo robiť“, když to nejde skloubit. Nebo něco podobného. Má mysl je buranský prototyp modelu Ohnuté vidle, tudíž si kladu mnohem prostší otázku: hrát nebo sledovat? Vyhraje ovladač od televize nebo od konzole? Supermassive Games říkají, že mohou vyhrát obě varianty a jako důkaz servírují interaktivní hororovou sérii The Dark Pictures Anthology.

Milovníci filmů pláčou a herní nadšenci usínají. Automaticky se předpokládá, že táhlý děj proloží herní vsuvky, jejichž přínos skončí u občasného mačkání tlačítek. Je pravda, že přesně tohle o Man of Medan můžu napsat. Poté přidat dlouhý výčet subjektivních překážek, kvůli nimž je titul ztracenější než poslední řada Ztracených a celou bolestivou zkušenost zakončit hlubokým opovržením, promítnutým do žalostně nízké známky. Pak bych ovšem nestál jako hráč za nic. O reputaci filmového nenažrance ani nemluvím.

Angličtí vývojáři u konkurence dokázali, že interaktivní hry nemusí být laciné skutky zabalené do nóbl hadrů. Naopak představili napínavou podívanou, ve které jste o scénáři rozhodovali vy. Teď je na čase kvality potvrdit na poli multiplatforem. Opět hororem a podobným herním konceptem jako minule. Jen s rámcovým celkem na pokračování a možností podělit se o zážitek s partou přátel. Na papíře to vypadá slibně, ve videích z vývoje impozantně, ale v reálu? Řekněme, že není všechno zlato, co se třpytí.

To se velice brzy dozví parta přátel, která ve Francouzské Polynésii hodlá prozkoumat vrak letadla z druhé světové války. Dobrodružství jak z pohádky jistí dva zkušení potápěči, blázen do válečné historie a arogantní blbeček se zlatou lžičkou v puse. Na cestu dohlíží pohledná kapitánka zapůjčené lodi, pro níž jsou američtí turisté pouhou potravou hladových splátek. Vše jde relativně dobře, dokud zamilovaný páreček nenajde informace o zlatě.  To měla převážet loď s americkými vojáky, která se po válce vydala na cestu domů. Ale víte, jak to chodí. Počasí je mrcha a nestabilní náklad pochybného původu jeho naštvaný bratr.

Co se stalo s posádkou lodi, odvypráví hra hned v prvních minutách. Jelikož si ocelová hrobka sedmdesát let rezne ve slaném nálevu, přeživší se takřka vylučují. To není spoiler, ale holý fakt. Jenže nezemřeli na nudu vzniklou vyprázdněním lodního baru. Na poslední cestu se vydali náhle. Často v návalu šílenosti nebo za nevysvětlitelných událostí. A ať už je zabilo cokoliv, stále to má bydliště mezi nýty, kajutami a zaplavenými chodbami. Zlo totiž neumírá.

Man of Medan na příběhu stojí, takže je lepší do detailů už nevrtat. Nic nezkazím, když domněnku o variaci na loď duchů trochu podkopu. Jak říká kurátor, nic není takové, jak se zdá. Hra od začátku až do konce sází tradiční žánrové prvky. Klidná místa rozbíjí lekačkami, do šerých zákoutí nechává vstoupit temné postavy a v omezené míře sahá po krvi. Pro hororové turisty dost na to, aby v krosně hledali toaletní papír. Pro fajnšmekry solidní rutina, která ve dvou až třech momentech skutečně vyděsí. Po většinu času drží napjatou atmosféru a pomáhá tempu vyprávění.

Jelikož materiál není scenáristicky tak silný, aby udržel množství postav neustále v napětí, dojde i na žánrové odbočky. Úvodní hodina mi hodně připomíná Souboj o poklad Yankee Zephyru s příměsí Do hlubiny. Jen Jessica Alba v titěrných plavkách chybí. Za to je tu Shawn Ashmore coby Conrad a jeho Don Juan s prořízlou hubou. Sice je občas na zabití, obrazně i doslova, ale jeho řečičky jsou načasovány přesně na ta místa, kde mají být. Tato žánrová obložená mísa však funguje jen napoprvé.

Někdo si dal hodně záležet, aby rozuzlení bylo až příliš srozumitelné. A kdybyste náhodou nepochopili indicie, jedna z postav ráda udělá rekapitulaci, co že se to na lodi vlastně stalo. U materiálu, jehož koncept je už v základu odsouzen k opakování, to je dost kontraproduktivní. Další ruleta lidských osudů tak ztrácí překvapení, svým způsobem i kus atmosféry a tajemno rozhodnutí. Napodruhé nebyl problém udržet naživu všechny hrdiny až do závěrečných titulků. Od prvních dialogů totiž jasně víte, jak vyprofilovat jednotlivé postavy. S malou asistencí předvídavosti a štěstí. Což není chyba, ale výsledek kvalitně postavených rozhodnutí.

Postavy mají v úvodu jasně nalajnované vztahy a osobnostní rysy. Někoho spojují sourozenecká či partnerská pouta, jiné rozdělují sociální postavení a rozdílné pohledy na svět. Svěřili byste osud raději do rukou asociálního poseroutky nebo slečně od rány, co pro vulgární slovo nejde daleko? Oba mohou být klíčoví při naprosto banálním rozhodnutí. Stejně tak se možná stanou hrobníky v ten nejdůležitější moment. Nikdy nevíte, co s příběhem udělá ztráta určité osoby a jak to zahýbe s ostatními. Ale máte dost prostředků, abyste ovce zahnali do správné ohrady.

Rozhodnutí jsou, spolu s QTE sekvencemi, jedna z mála příležitostí, kdy se opět cítíte jako hráči. Dialogy operují se dvěma variantami odpovědí a mlčením. Doporučuji zavřenou klapačku nebrat na lehkou váhu. Je pěkné, že máte názor na rozmnožování hnisavých bakterií a problematiku Golfského proudění, ale uprostřed nekonečné vodní plochy to nikoho nezajímá. Většinou platí, že jedna odpověď předepsaný charakter utuží a druhá lehce přetransformuje. V druhé půlce hry nemusí být kámen na kameni. Až se podivíte, jaké chlapáky dokáže jedna opuštěná bárka vyprofilovat.

O to víc mrzí celá řada momentů, kdy se dobrodruzi chovají jako puberťáci z televizního seriálu. A neuděláte nic, abyste tomu zabránili. Od šíleně stupidních dialogů, po momenty, v nichž se opakují všechna hororová klišé, co jen znáte. Chvíli jsem měl dojem, že se autoři pokouší o vzdání žánrové pocty. Něco jako Vřískot, který sobě podobné snímky vlastně parodoval, ale stylem „koukejte, je to děsně pitomé, ale funguje to“. Man of Medan nemá takový tvůrčí přesah, a tak se musí spokojit s viditelnou inspirací v Lodi duchů.

Zase jsem utekl od herní struktury titulu, ale výpravná část ji válcuje jak ledoborec. S tím nic nenaděláte. Vsuvky s mačkáním tlačítek mají hodně skromné zastoupení a považovat je za „hraní“ znamená, nasadit optimismus hledače pokladů. Jejich časové ohraničení dokáže pěkné hnout mandlemi, protože limit je na hraně reakcí. Navíc, sekvence přichází nečekaně. Mnohdy po několika minutách sledování děje, kdy vám ruce naprosto vytuhnou. Ačkoliv jsem nadával, nikdy mě nenapadlo časový limit vypnout. Příběh je o vypjatých momentech a rychlém rozhodování. Jakýmkoliv usnadněním bych šel proti koncepci samotné hry. Nicméně tu volbu v nastavení najdete.

Schůdnějším pomocníkem je kurátor. Sympatický pán, jehož dobře míněné rady není dobré podceňovat. Provází průběžně celou hrou a bedlivě zapisuje vše, co se děje. Styčný bod antologie může na dvou místech výrazně pomoct. Pokud chcete a nestačí vám jeho běžné proslovy. Upřímně nevím, ale tenhle vypravěč je v nynější podobě hry trochu zbytečný. Ale věřím, že se projeví později. Bystrý divák si všimne, že jeho zapojení v příběhu nekončí jen notářským zápisem.

S jeho účastí počítají i předpovědi. Vnuknutí z budoucnosti, která mají mít vliv na vaše rozhodnutí. Věštba z křišťálové koule to není, ale společně s nalezenými dokumenty a předměty, ovlivňují jednání postav. Zároveň pomáhají udržovat přehled nad kompletním děním, k němuž máte přístup z nabídky hry. Systém kombinující všechny proměnné je úžasný a jen kvůli němu jsem hru zkusil podruhé. A kvůli multiplayeru nakonec i potřetí. A povím vám, že nelituju ani jedné minuty.

Nebudu lhát, hrát znova sám, není už tak zábavné. Příběh, jako celek, máte hlouběji než horník končící směnu a jdete si čistě po nápravě předchozích chyb. Nebo po osudech těch, kteří vám při premiéře zemřeli. Což se nevylučuje. Občas se i trochu nudíte, protože pasáže nejde přeskočit. Proto je dobré sehnat alespoň jednoho spoluhráče. Online jich víc ani nepotřebujete, protože parťák na druhém konci sítě hraje tu část příběhu, kterou nevidíte. Nejistota pramenící z cizích rozhodnutí je snad děsivější než děj. Hraje to se mnou nebo proti mně? A co když nám to pokazí? Kdy jede ten zatracený vlak na druhý konec republiky?

V lokální podobě je kooperace ještě propracovanější. Až pět hráčů si může rozebrat jednotlivé postavy a rozehrát doprovodnou hru „dej sem ovladač, než bude pozdě“. Režim Movie Night je geniální, ovšem vážná nota titulu při něm marně hledá hudební nástroje. Není možné hrát v pěti lidech a tvářit se přitom jak majordomus anglické královny. Ale to vůbec nevadí. Díky interaktivnímu večírku dojde na volby, k nimž možná v režimu jednoho hráče ani cesta nevede. Ale můžete to rozhodně vyzkoušet, nic vám nebrání.

Už není třeba zastírat, že první kapitola z The Dark Pictures Anthology upřednostňuje filmový zážitek před hraním. A ačkoliv bych nevěřil, že to někdy řeknu, dobře dělá. Víte, ryze herní části autorům příliš nejdou. Úseky, kdy máte prozkoumávat prostředí, naprosto mrhají potenciálem. Na lodi je vojenské vybavení z druhé světové války a nikoho nenapadne prohledat nákladní auta, džípy nebo bedny. Místo toho udiveně očumujete vnitřek rakví, pozůstatky munice a psí známky. On ten milovník druhé světové války zase takový fanoušek asi nebude.

Trochu problémový je samotný pohyb. Kamera volí místo největšího záběru. To je pěkné u filmu, ale horší u hry. Zaseknutí o překážky je na denním pořádku. Snaha dostat se do míst, kam to nejde taktéž. Že postava mění směr jak buldozer a rychlou chůzi vydává za běh, ani nebudu řešit. Po pěti hodinách jsem si zvyknul a přijmul nedostatky jako nutnou daň, kterou žánr musí požadovat. Ale ruku na gamepad, šlo by to lépe.

To ostatně hodlám vyčíst i optimalizaci. Grafika dělá, co může, aby ukočírovala detailní mimiku, ostré stíny a bezchybné nasvícení. Její těžkou práci ale soustavně kazí nestíhající hardware. Nebo špatně navržené nahrávání. Po opuštění kanceláře kurátora už načítací obrazovku téměř nevidíte. Ale víte o ní. Její chod na pozadí nejčastěji prozrazují opožděně ostřené textury. V lepším případě lodi, v tom horším jedné z postav. A to si autoři pomáhají i nesmyslnými střihy, jen aby získali čas. Přesto se ve dvou případech nevyhýbají zasekávání obrazu. Postupné aktualizace nejspíš situaci zlepší. Bohužel v době recenze se při noční debatě na lodi dokonce rozešel dabing s obrazem.

Blbě se to přiznává, ale interaktivní projekty dokáží být zábavné. Sice ne těmi základními herními prvky, ale kombinatorikou, znovu… hratelností, nápaditostí a svým způsobem i odvahou. Vývojářská videa předem lákala na kvalitní zvuk, což můžu potvrdit. Dabing je skvělý, ozvučení lodi nadprůměrné a titulní skladba A Conversation with Dead naprosto úžasná.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Zlatá mládež zatoužila prozkoumat válečný vrak. Akorát nepočítala s tím, že ji dobrodružství zavede až na loď duchů. Kam ji navíc doprovodí nezvaní hosté. Man of Medan otevírá cestu hororové antologii a láká hráče na interaktivní filmový zážitek. Nelže. Boj o život, zdravý rozum a vlastní svědomí kalkuluje s desítkami možností. Při jejich výběru se zapotíte, zasmějete, ale především zabavíte. A to opakovaně a klidně ve více lidech. Herní struktura hraje druhé housle a sleduje, jak si filmové schéma razí cestu k dalšímu dílu. A to i s chybami, které by ryzí hře setnuly hlavu. A tak vlastně jak to tedy je? Interaktivní titul hanobit, velebit nebo zahodit? Myslím, že odpověď už dobře znáte.
17. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: WRC 10

Jubilea jsou fajn v tom, že se při nich většinou pořádá nějaká fajnová oslava. V herním světě se opijí tak maximálně vývojáři, ale ani hráči nestrádají. Letošní ročník rally soutěží s oficiální licencí WRC také letos slaví a to kulatým 10. dílem. Zároveň je to pro Francouze z Kylotonnu taková menší derniéra, jelikož příští ročník bude jejich poslední. Pak si značky a licenci WRC přeberou konkurenti z Codemasters.

»
16. 09. 2021 • HusekD0

RECENZE: Crown Trick

Když bychom si měli vybrat jeden z nejpopulárnějších herních žánrů u indie vývojářů, tak se ve většině určitě shodneme na žánru rogue. A není se vůbec čemu divit. Ať už se budeme bavit o jeho zakladateli Rogue z roku 1980, nebo titulech z posledních let jako je například Binding of Isaac, Dead Cells, cenami ověnčený Hades, tak všechny tyto hry mají jedno společné. Smrt v nich není něco, co vás přivede k poslední uložené...

»
15. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Life is Strange True Colors

Adventurní série Life is Strange se nezapomenutelně zapsala do herní historie především svým prvním dílem, za kterým stálo francouzské studio Dontnod. Teenage drama řešící běžné starosti dospívání a zároveň nadpřirozené schopnosti u publika zkrátka zabodovalo. Navázat na tento úspěch druhým dílem se studiu příliš nepodařilo a Life is Strange 2 sbíralo rozporuplné reakce. Ani odbočka Tell Me Why se nepovedla tak dobře, jak její autoři jistě zamýšleli.

»
13. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Super Animal Royale

Je to pár let, co multiplayerové řežby ovládl režim battle royale. Ten vychází se stejnojmenného japonského filmu (který není vůbec špatný) a je postaven na jednoduchém principu – skupina hráčů bojuje na ostrově do posledního muže, přičemž k vítězství jim dopomáhají nejen vlastní schopnosti, ale také všude možně poschovávané zbraně. Postupně zmenšující se herní mapa je příslibem nervydrásajících soubojů, ze kterých může vyváznout živý jen jeden.

»
03. 09. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Song of Iron

„Lid přepadli, vesnici vypálili a protějšek zabili. Obraťte kroky své a pospěšte z tohoto kraje, kde smrt číhá na každém kroku.“ Podobným způsobem by ústřední postava mohla varovat každého, kdo se odváží, natáhne ruku po gamepadu a pomůže ji sjednat nápravu brutálních činů. V době, místech a legendách, kde se msta stává nejlepším přítelem, tepe další titul do severských mytologií, aby z run vykřesal dalšího hrdinu. Nebo hrdinku. To záleží, zda při...

»
01. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: Pile Up! Box by Box

Kartonová krabice je věc, nad kterou se člověk nijak zvlášť nepozastaví. Přitom je to věc, která nám pomáhá při každodenních činnostech nebo důležitých životní událostech, jako je třeba stěhování. Mě také nikdy ani nenapadlo, že by krabice mohly prožívat nějaké zajímavé události což změnil příchod Solid Snakea. Ten se do nich začal schovávat, aby ho nepřátelé tak snadno neobjevili a možná se na světě najde spousta teroristů, kteří kolem každé...

»
31. 08. 2021 • tonyskate0

RECENZE: Rustler – středověká parodie na GTA

Kdo by si nechtěl zahrát středověkou GTA, která je navíc parodií na slavný hit umí si udělat srandu i sama ze sebe. Přesně tak se dá popsat Rustler, jenž si po předběžném přístupu našel cestu i na konzole a my se v naší recenzi podíváme, jestli je tato premisa skutečně tak dobrá, jak zní.

»
30. 08. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Twelve Minutes

Point-and-click adventuře Twelve Minutes se povedlo zaujmout herní svět už před svým vydáním. Ostatně kombinace dříve populárního žánru, principu časové smyčky a hvězdného hereckého obsazení v podobě Daisy Ridley, Jamese McAvoye a Willema Dafoea nezní vůbec špatně. Hra z pera Luíse Antónia a vydavatele Annapurna Interactive, které má na svém kontě řadu povedených indie záležitostí jako Outer Wilds, Gone Home či Journey, taktéž vypadá jako recept na úspěch. Jak to...

»