Xboxweb.cz

Pokud hledáte výhodnou nabídku last minute zájezdu, massachusettská agentura Nikdy s námi nejezděte, jinak se nikdy nevrátíte, má výtečnou nabídku do města Oakmont. Poměr slunných dní proti deštivým se neuvádí, neboť azurovou oblohu obyvatelé viděli naposledy v roce 1919. Je to tam trochu deštivé, pravda. Ale díky tomu se lokální záplavy drží na horní hranici, čímž umožňují přístup k moři takřka odkudkoliv. K jídlu se podávají dary moře, servírované z vody přímo na talíř. Volný čas je tráven nikdy nekončícím maškarním průvodem, kdy se nosí masky rybího charakteru. Ti zdatnější kejklíři transformují do děsivých kreatur. Čerstvý vzduch plný odéru tlejících ryb navíc povzbuzuje fantazii. Nebojte se, halucinace jsou v ceně zájezdu.

O blahodárných účincích výhodné rekreace se doslech i Charles Reed. Toho času domovem v Bostonu, prací soukromý detektiv. Už se vidí, jak se vrátí do armádních časů, kdy jako potápěč bádal po temných hlubinách. Sotva stoupne na molo, už ho obklopují divné vidiny. To je polka? Nebo snad tango? Ne, to jen mácháním rukou ladí na jiné vysílání halucinací. Ano, tady je správně, zde si konečně… neodpočine. Okamžitě se totiž nachomýtne ke zmizení syna městské honorace, které policie vyšetřuje rychlostí stavby tuzemských dálnic. Rychle zjišťuje, že turista a pochoutka rybí, jsou nejlepší shnilí. Na druhou stranu, on má vyšetřování v krvi a pan Throgmorton ví dosti o nevysvětlitelných jevech.

Naneštěstí pro Reeda, ve městě je víc kriminality než ve všech britských detektivních seriálech dohromady. Vraždy, únosy, nevysvětlitelná úmrtí, zmizení, mučení, krádeže, nepovolená shromáždění, okultní obětování. Uznejte sami, že takhle si volno neužijete. Zejména, když za vším stojí cosi tajemného. Velkého, smradlavého a s hodně dlouhými chapadly. A hentai s hlavonožci to není. Reed se s každým případem noří hlouběji do uzavřeného společenství. Otevírá další a další dveře neznáma, kterými betonuje možnost bezpečného návratu. Oakmont není město pro život. Je to panoptikum minulosti, zoufalost přítomnosti a šílenství budoucnosti. Ještě lépe, je to zhmotněný Lovecraft. Tak, jak si ho vykládají autoři z Frogwares.

Chlapci a dívky z Ukrajiny jsou samozvanými experty na detektivní žánr. Pokud nemám pravdu, tak jsou minimálně zdatní kouzelníci, protože dekádu a půl dokáží úspěšně prodávat příběhy o Sherlocku Holmesovi. Také jsou ale velkými obdivovateli spisovatele H. P. Lovecrafta. A stačilo málo, aby loňský počin Call of Cthulhu nesl jejich rukopis. O projekt sice nakonec přišli, ale proč se spokojit s jednou adaptací, když mytologie Cthulhu je košatá, jak mluva gotického básníka. Nebo romantického pokrývače. The Sinking City tak domýšlí to, co už slavný spisovatel za svůj krátký život nestihl.

A rozhodně se s tím nepáře. Příběh se rozjíždí poměrně rychle a když se nebudete vyhýbat vedlejším případům, brzy se seznámíte se stránkami Necromoniconu, pochytíte informace o Dagonovi a potkáte něco, co rozhodně není chobotnička z Čertovky. Celý Oakmont je jedna velká expozice věnovaná dílu a odkazu amerického spisovatele. Scénář si chce hodně povídat a pochlubit se, že zná kultovní mytologii více než dobře. Obyvatelé hroutícího se města jsou tak většinou jen prostředníci, jejichž čas se kvapem blíží ke konci. Nové prvky do univerza zapadají pěkně. Tvůrci se nesnaží opětovně objevit Ameriku, a tak látku posouvají dětskými krůčky. Výrazně přepisovat oblíbené téma by stejně nebyl dobrý nápad.

Mně se vedení příběhu líbilo, a ještě mnohem víc detektivní náplň, která je nosným pilířem hratelnosti. Je nesmírně osvobozující získat zase jednou myšlenkovou volnost. Nejenom, že nejste považováni za úplné idioty, ale dokonce se musíte na vyšetřování aktivně podílet. Cože, ono to nestačí jen odchodit? Ne. A až někteří hráči zjistí, že si místa na mapě musí hledat za pomoci dokumentů nebo dokonce hledáním v kartotékách novin, nemocnic či policie, patrně je odveze houkačka. Hra vám předem nic neoznačí. Nutností je získat přinejmenším jména ulic, a pak v dané lokalitě najít alespoň klíčový důkaz. Co dělat či u koho hledat, napoví vždy malá ikonka.

Čím je případ obsáhlejší, tím víc vyšetřovacích metod zapojíte. Vizualizaci klíčové situace indikuje zkreslený okraj obrazu. Možnost sledovat speciální schopností stopy taktéž. Nechybí ani rekonstrukce události, která je totožná se stejnými prvky v Call of Cthulhu nebo The Vanishing of Ethan Carter. Při volnosti v rozhodování trochu postrádám možnost chybné rekonstrukce. Když jednotlivé střípky špatně poskládáte, město se nepotopí. Jednoduše to uděláte znovu a většinou už správně. Získané poznatky se dále sdružují v „Chrámu mysli“, kde z nich činíte závěry. Tady už dochází i k variantě, že si něco vyložíte možná jinak, než se skutečně stalo.

Vše vás někam posune. Ať už příběhově v rámci univerza nebo hratelně blíž k dalšímu případu. Pěkně působí volby při uzavření případu, kdy je možné říct pravdu nebo lehce zalhat ve vyšším zájmu. Znáte to, přece nenapráskáte huliče trávy, když vás může dostat k pěstiteli. Což je samozřejmě jen příklad, protože halucinace ve hře nezpůsobuje konopí. A že vám ty nechtěné výplody fantazie dokáží pěkně zavařit. Ať už při vyšetřování nebo ozbrojených střetech. Jejich posláním je zároveň vzbuzovat napětí a hrůzu. Na to mají ale až příliš skromný rejstřík a častou repetetivnost. Jako horor na mě titul nepůsobil ani pět minut. Jako mysteriózní adventura s temnou atmosférou naopak na každém kroku.

V téhle chvíli se půli jak recenze, tak dojmy ze hry. To nejlepší totiž už bylo řečeno a dále to může být jen stejné nebo horší. A abych některým ušetřil čas, spolknu nejprve lokalizační pilulku hořkosti. Ano. Ne. Ano. A tak nakonec ne. Jako puberťačka před první pusou se chovali vývojáři, kteří českou lokalizaci nejdříve nekomentovali, později přislíbili, poté potvrdili a nakonec nevydali. Český vydavatel je ze hry a páchnoucí hlavu ryby si přehazují někde mezi Ukrajinou, Francií a Redmondem. Tuzemského hráče absolutně nezajímá, kdo za absenci mateřštiny může. Jeho zajímá, že si hru možná i předobjednal a pak dostal velké prd s blyštivou cedulkou „Only on Xbox One“.

Stále je tu varianta, že The Sinking City získá české titulky později v nějakém updatu. Podobně jako Call of Cthulhu. Vývojáři jsou ale opět neurčití, tudíž aktuálně musíte vystačit se základním jazykem. Je to problém? Když překousnete fakt, že ostatní čtou po našem a za stejné peníze, pak příliš ne. Texty, zejména v hlavním příběhu, nejsou náročné. Totéž platí pro dialogy. Horší je to s vedlejšími úkoly, které jsou často na několik částí. Tam se můžete lehce ztratit ve jménech nebo událostech. V dokumentacích jsou i historické události nebo popisy monster, takže textu je skutečně dost.

Dost je i akčních pasáží. Na můj vkus dokonce příliš. Z ukázek bylo jasné, že jakmile Reed vezme do pracek zbraň, fanda stříleček vezme kýbl na zvratky. Tak se i stalo a je-li to možné, výplody hlubin obcházím. V krajním případě se neostýchám prchat jak zajíc z honu. Střelba je neohrabaná a postrádá jakýkoliv fyzický základ. Pohyb postavy není dělán na koordinaci se zbraní. Většinou akční scéna připomíná opilého myslivce u maringotky někde na pouti. Ještě, že monstra nemají velikost papírové růže. Přesto je jejich eliminace frustrující a otravná. Pozitivem je, že inventář nabízí zápalné lahve, granáty a pasti. Negativní je obsluha, která je opět vše, jen ne přívětivá.

Než se natáhne past, máte osminožku na zádech a hrbáče na ksichtě. Nejlépe tak z arzenálu vychází granáty, které reagují okamžitě. Jen je musíte mít. Seznamte se s primitivním craftingem, kde se materiál mění na munici, zbraně a podpůrné léky. Mimochodem ani utlumení zranění a šílenství není na jeden dotyk. Rozhodně se nikdy nenechte obklíčit v koutě, protože je to jasná smrt. Ataky na blízko jsou naprosto k ničemu. Čahouny sotva potrápí a prckové vám beztak uskočí dřív, než je trefíte. Čest příběhovým akcím. Jejich průběh je ambicióznější a mnohem efektnější. Barely likvidující jednoho z bossů jsem si opravdu užil. Samotní nepřátelé jsou až na motoriku „hezcí“. Není jich moc, ale dělí se do několika rozdílných podtříd.

Řešením případů a průzkumem nabírají na objemu zkušenostní body. Další zbytečný prvek hry. Proč má postava všechny schopnosti už od začátku, když se pak vývoj točí jen kolem zvětšování inventáře, prodlužování instinktu nebo navyšování zdraví. Titul si sice bere žánrové kousky z RPG, ale neumí s nimi pracovat. Nepotřebuji po ruce čtyři desítky nábojů, když si je během deseti vteřin můžu vyrobit. Hodně suchý strom dovedností neposouvá herní možnosti absolutně nikam. Je tam, aby se neřeklo. A je mi velice líto, že to samé platí pro krásný, ale prázdný svět.

Zbořit koridory a vypustit hráče z výběhu, není jako bourat kozí chlívek. Na ošidnost otevřeného světa dojely týmy v Bethesdě, Avalanche Studios nebo BioWaru. A co se mě týká, i nedotknutelný Rockstar, když tvořil Red Dead Redemption 2. Sorry kovbojové, nemám tu vaší prérii rád. Oakmont se velikostí neměří s divokým západem nebo pustinou po globální katastrofě. Nepatří ale ani mezi drobky a než všechny čtvrti prolezete, pořádně se povozíte v loďce. Abyste totiž mohli využít rychlé cestování, nové lokality musíte navštívit. Není chybou očekávat, že si po cestě pokecáte o rybaření. Možná s kameloty proberete aktuální vydání novin, trhovnici osočíte z mokrého pečiva a hrobníka naučíte zacházet s lopatou. Chybou je toto nedostat.

Kde menší Vampyr dokázal aktivně využít téměř všechny charaktery, tam The Sinking City plýtvá potenciálem, prostorem a koneckonců i časem. Komunikativních postav je ve hře málo. Vlastně jde jen o ty, které se vážou k hlavnímu příběhu. Několik jedinců reaguje na interakci jednou, dvěma větami a zbytek jsou mumie chodící zleva doprava. Je pěkné, že ulice nejsou prázdné, ale výsledný efekt je stejný, pokud vaše existence nikoho nezajímá. Průzkum prostředí mimo případy nemá absolutně žádný význam. Když narazíte na otevřený objekt, je to proto, že tam půjdete v rámci jiného případu. Nic navíc mapa nedá ani za úplatu, slušné slovo nebo výhružku.

Bezduché dění na mapě korunuje bídná optimalizace. Pohyb NPC je zbytečné komentovat, podívejte se na souboje podomácky dělaných robotů. Přechod denní doby není plynulý ale bodový. To znamená, že světlo určitou dobu stojí a pak se o kus posune. Při plavbě vzdálené objekty doskakují, přičemž blízké se lepí na loď. Například míjíte pomalu bóji a ona se v mžiku skloní na loď. Co se samotného chodu týká, při vstupu do nabídky hra na moment zamrzne a občas se jí propadá frekvence snímků. Ale to se dá čekat, když se těžkopádně spouští a při, jinak velmi pěkném, logu studia má tendenci padat do dashboardu. Moc pěkná nejsou ani torza monster, která působí neostrým dojmem. To se týká i řady povrchových textur.

Teď možná očekáváte úchvatnou grafiku nebo nejvyšší možné rozlišení na Xboxu One X. Pak by se ten desátek na vrub optimalizace dal pochopit. Bohužel, tady obchod „chyby za krásu“ nefunguje. Hra nemá nic, čím by ospravedlnila hlučný chod konzole nebo chyby výše. Na poměry studia rozhodně nevypadá špatně. Spíše naopak a kromě obličejů, u nichž mám osobní nechuť k texturám, jsou pohledy na obrazovku pěkné. Zatopené město je depresivní a neustálý déšť vzbuzuje niternou tíseň. Modrozelené filtry možná připomínají Call of Cthulhu, ale takhle je Lovecraft stylizován velice často i ve filmech. Ani v jednom momentu však nemáte sebemenší tušení, proč se konzole s hrou musí tak prát.

Ve výsledku ve mně hra vzbuzuje lehkou depresi. Dokud mám zrak zapíchnutý v řešení případů, je The Sinking City sedmým nebem úpadku lidského společenství. Však běda jsem-li vyrušen. Otevřený svět je smutnou obětí studiového generátoru map. Je členitý a zastavěný jak brazilský slum. Přesto postrádá život a větší důvod k existenci. Při putování napříč městem nešlo nevzpomenout na Jurský park a premiérovou vyjížďku mezi poloprázdné výběhy. Škoda, že vývojáři neměli svého Hammonda, který by na ničem nešetřil. Nakonec je absence lokalizace tím nejmenším problémem.