Xboxweb.cz

Tentokrát začnu z trošku z jiného soudku. Je to už přes rok zpátky, co jsem se po Fallout 4 rozhodl psát recenze stručnější a kratší. Je to ale docela těžké. U některých her to úplně nejde, a když už se to povede, najde se mnoho čtenářů, kteří obsah kritizují. Já je ale chápu, byl jsem vždycky zvyklý na dlouhé a obsáhlé recenze, nicméně doba šla dopředu, dopředu šel i věk dnes už starších hráčů, co už tolik recenze nečtou a ani hry nehrají jako dřív. Dnešní mladší publikum, dejme tomu 12 let až 25 let, které je nejhojnější, chce mít všechno rychle. To i při rozhodování, jestli danou hru koupit nebo ne. Chtějí si článek rychle přečíst a zjistit, jestli je hra dobrá. Možná ty nejaktivnější budou namítat, že recenze má být dlouhá. Ano. Ale je vás natolik málo, že se my nevyplatí sedět u recenze několik hodin, když čísla po vydání jasně říkají, že jsem měl zvolit kratší variantu. Pamatuji si na Wasteland 2, kde jsem se potil, aby se mi povedlo recenzi vecpat na nějaký rozumně dlouhý formát. Dnes u Torment se mi chce skoro plakat.

Opravdu dlouho jsem zvažoval, jestli se rozepsat nebo, se držet nového kratšího formátu, ale nakonec jsem se rozhodl, že délku zachovám, protože zkrátka a dobře je potřeba přizpůsobovat se trhu i době. Když už ale mluvím o té přizpůsobivosti, rozhodně něco takového nemůžu říct o Torment: Tides of Numenera, který se dnešní době rozhodně přizpůsobit nechce. A je to dobře. Hra je po dlouhých 18 letech nástupcem legendárního Planescape Torment, avšak jen málo si z něj bere. Hra se opět točí kolem nesmrtelnosti, nemůžete umřít, ale svět se tak nějak změnil. Hrajete za (ne)obyčejného člověka, který po pádu z nebes neumřel, ale opět se zjevil ve světe, kde vás překvapí i dlážděný chodník. Svět není vůbec temný, naopak, působí nevymřele a živě. Bohužel postavy v něm žijící naopak vymřele působí a váš hrdina včetně jeho pomocníků vypadá naprosto bezcharakterně.
Když mluvíme o společnících, myslíme přesně ty, na které můžete vzpomenout u původního Planescape Torment, nebo i jiných izometrických tahových RPG, mezi které se řadí i nový Torment. Právě souboje se změnily a probíhají v tahovém režimu, kde pro boj používáte Intelekt, Rychlost a šarm, který obnovujete buď spánkem, nebo předměty na doplnění. Pokud je máte na nule, vaše šance na úspěch v boji klesá. Pohyb a veškeré další aktivity v boji jsou také omezené, bohužel vám ale hra nijak neříká, kam až můžete jít. Naštěstí lze v bojích využívat tuto trojici vašich společníků. V bojích však využíváte i vaše schopnosti, kouzla a speciální předměty, kterých není zrovna málo. Vaše jednání ale může vážně ovlivnit boj, a protože já vždy v RPG volím především charisma a schopnost mluvit, čímž jsem se mohl vyhnout bojům takřka kdykoliv. No, a když se mi to nepovedlo, mohl jsem během boje zkusit přemluvit protivníka, aby se vzdal. Vaše jednání má vliv i na společníky, jež se k vám přidávají nebo naopak odcházejí podle vašeho jednání a udržujete si je budováním vašeho vztahu.

Pojďme se ale ještě na chvilku vrátit k příběhu, což je jedna ze stavebních složek pořádného RPG. Padáte z nebe – to je začátek. Proč padáte a kdo vlastně jste, nebo co se vlastně děje, se dozvíte postupem hraní. Nadšení fanoušci ale jistě už teď ví, že to celé započal Měnící se bůh, který nemůže zemřít, protože se po smrti jen přemístí do jiného těla s novým životem, jenž sám vytvořil. Jde vlastně o pouhého obyčejného člověka, který před tisíci lety objevil starobylou technologii, pomocí které se naučil oklamat smrt. Těla, ve kterých zemře a opustí je, dostanou nový vlastní život. Měnící se bůh je bere jako své děti a cítí se jako otec. Ovšem s jeho schopnostmi si začíná uvědomovat svou moc a začne se ke svým potomkům chovat nelidsky. Jeho povrchní jednání a neustálé oklamávaní smrti se nelíbí probuzené bytosti zvané Atramor. Cílem bytosti je zlikvidovat Měnícího se boha a všechny jeho vytvořené potomky. Při posledním lovu Atramora Měnící bůh odejde ze schránky při pádu z nebes, a to jste právě vy.

Druhým, důležitým bodem pro RPG je talentový systém a tvorba postavy. Tady vás na půl zklameme. Pokud čekáte šperkování svého charakteru, tak máte smůlu. Co se vzhledu týče, tak kromě pohlaví si nic měnit nemůžete. Výběr schopností je už ale mnohem komplexnější a na úvod si proběhnete menší filozofickou mapu, kde vašimi odpověďmi formujete výslednou postavu, jenž lze pak výsledně ještě upravit k dokonalosti. Musíme říct, že jsme byli opravdu překvapeni, jak hra dokáže vystihnout vás charakter a za co chcete hrát, nicméně ještě více překvapeni jsme byli ze sofistikovanosti výběru vlastností a schopností postavy. Není sice tak enormní jako u moderních áčkových RPG, nicméně hnedle jsme si vzpomněli na stará dobrá léta izometrických RPG. Takže tady palec nahoru.

Pokud budeme mluvit o dialozích, tak jsme trochu na rozpacích. Zde je opravdu na vás, jestli preferujete spíše hodně, nebo málo dialogů. Ti, co nemají rádi hodně povídání, musíme varovat. Hra obsahuje opravdu enormní množství dialogů a jen málo z nich je nadabovaných. Je to škoda a dost nás štvalo, že jsou dabované s nesmyslnou frekvencí. Tu jeden dialog dabovaný je, na to další není, další taky ne, pak jeden je a pak zase hodinu nic neuslyšíte, tu se ozve váš společník a další jeho text už dabovaný není. Skoro jsme měli pocit, že nám vypadává zvuk a je dost možné, že jde jen nějaký bug. Ovládání by mohlo být příjemnější, ale tvůrci naštěstí na konzole mysleli a lze přepínat jednoduše mezi objekty na obrazovce pomocí tlačítka. Na bugy jsme za celou dobu hraní naštěstí nenarazili, co nás ale po technické stránce mrzí, že měli tvůrci dost peněz a času na to, udělat prostředí i již zmiňované postavy hezčí. Mapy totiž jsou pouze vrstvené obrázky, a to dost odfláklé, což je vidět nejvíce při přiblížení. Moc renderovaných objektů kromě NPC tedy ve hře nehledejte.

Co ale najdete, je hromada a hromada NPC, a to především v městských lokacích, u nichž lze nakupovat, něco se dozvědět, získat tunu vedlejších úkolů, a pomocí vedlejších vodítek se dostat k cíli u hlavního úkolu, protože hra nenabídne žádný ukazatel, nebo cokoliv jiného, co by vodilo za ručičku, jak jsme u dnešních her zvyklí. Co je ale na hře nejdůležitější a i neobvyklé je smrt. Hru si netřeba ukládat, sice se ukládá sama, pro další hraní, když ji vypnete, ale ten hlavní důvod je, že nemůžete umřít. Po smrti následuje zkoumání vaší vlastní myslí, odkud se vrátíte akorát silnější. Hra vás teda po smrti trestá pouze časem, který vám vezme, ale sama vás na konci odmění.

Hra, i přestože se drží starých dobrých standardů, dokáže přinést něco nového, a to především různé mechaniky jako jsou runy skýtající nepředvídatelnou sílu, jež může být smrtelná jak pro nepřátele, tak ale i pro vás (některé runy jsou pak dostupné pouze v určitých situacích a jejich přenášení není taky kdovíjak bezpečné, protože mohou explodovat), případně ona nemožnost smrti. Bohužel celý dojem ze hry kazí technické zpracování, jež podkopává hru tak, že ji od samého začátku docela dlouho drží neosobní tvář a budete se cítit jako v levné béčkové hře přiloženou k měsíčnímu předplatnému časopisu pro mladistvé. I přesto jde ale o perfektní zábavu na desítky a stovky hodin, která vás neodtrhne především svou komplexností, byť by mohla nabízet větší interakci s prostředím a v neposlední řadě vás nepustí svým promyšleně netradičním světem. Za nás tedy ano pro fanoušky izometrických RPG, kterých je dnes pomálu. A pro fanoušky Planescape Torment opravdová povinnost.