Xboxweb.cz

Před čtením dalších řádků se nejprve ujistěte, že jste dostatečně vybaveni na boj s nočními predátory. Jako základ zkontrolujte zásoby česneku. Jestliže jich nemáte dostatek na rozvěšení po místnosti, udělejte si alespoň česnečku nebo topinky. Hned v závěsu rozmlaťte libovolnou židli, přednostně dřevěnou, a z rovných částí utvořte kříž. Pokud nevíte, jak vypadá, zanedbali jste některé základy vašeho vzdělání. Nic nezkazíte ani vložením složeného Masaryka do kostelní pokladničky. Lépe pak budete vyjednávat s knězem o poskytnutí té svěcené vody u vchodu, v níž si pazoury vymáchali všichni pobožní v okruhu tří kilometrů. Když nic z toho není k dispozici, zbývá vám dřevěný kůl, velké kladivo a víra, že si srdce nespletete s játry. Sociální případy můžou použít párátka, účinnost je ovšem zanedbatelná.

Poučené vás teď můžu vzít do Londýna 20. let minulého století, kam studio Dontnod zasadilo příběh o doktorovi Jonathanovi Reidovi. S ním se seznamujeme krátce po první světové válce, kdy se vrací z fronty domů, za rodinou. V hlavě má chorou matku, v srdci šrámy z válečných zvěrstev a před sebou ulice plné nemocných lidí. Koho se nedotkly mocenské tahanice, ten teď čelí nebezpečí v podobě rozšiřující se španělské chřipky. Už tak špatnou situaci zhoršují ještě smrtelná napadení agresivními tvory, kteří vylézají noc, co noc. Že byste po setmění ven nelezli? To je nás víc, ale Jonathan k nám nepatří. Odměnou za jeho odvahu mu jest probuzení v hromadném hrobě a zjištění, že si z jeho krku někdo udělal čerpací stanici. Když se za dramatických okolností konečně dostane do bezpečí, musí se postavit novému životu čelem a zjistit, co se to kolem vlastně děje.

Jestli se v temném RPG něčeho nemusíte bát, je to příběh. Autoři her Remember Me a Life is Strange si na spletité větvení děje potrpí a na rozdíl od jiných, v tom umí chodit. Vampyr je tak v první řadě hra ukecaná, kde se přes dialogy, dopisy, vzkazy, knihy a deníky dozvídáte střípky ze života lidí a z historie relativně nedávné. Vás samozřejmě nejvíc zajímá, proč máte místo červeného Chardonnay chuť na AB negativní. To je ale ta nejdelší nit ze všech, tudíž se k jejímu konci musíte nejprve dopracovat. I když má herní část Londýna jen čtyři čtvrtě, je v ní docela rušno. A to navzdory skutečnosti, že už nikdy neuvidíte denní světlo. Nemocnice je plná zbídačených lidí, venku si podávají ruce opilci s gaunery a prostitutkami, zatím, co se ve stínech plazí nenažrané zlo mající v patách lovce upírů.

To je ale jen divadlo pro obyčejné lidi. Ten pravý „život“ je ve stokách, kam se uchylují jak nemocní, tak nakažení, kteří uvízli ve stavu mezi člověkem, upírem a hyenou hodující nad mršinou. Pravým opakem jsou pak honosná sídla těch nejvýše postavených závisláků na krvi. Moc nad životem a smrtí velice často otvírá i jindy zavřené dveře a století nesmrtelnosti tak logicky přinášejí mamon a vysoké společenské postavení. Upírů je navíc hned několik druhů a není problém narazit ani jiné potvory vylézající za úplňku. Nikdy nevíte, kdo vám pomůže najít další díl skládačky a kdo jen plýtvá vaším drahocenným časem, aby vás využil. Takového červa samozřejmě můžete vycucnout jak nic, ale stojí vám za to?

Největší předností hry jsou rozhodnutí. Cokoliv uděláte už vrátíte jen tehdy, že si založíte novou hru, neboť rozhodnutí jsou trvalejší než trvalá. Zároveň jde o jedinou část hry, kde nejsem tak úplně spokojený. Když se s Jonathanem, kterého jsem si překřtil na Rasputina, poprvé setkáte, máte chuť prokousnout každý krk v okruhu pěti bloků, i kdyby byl měsíc nemytý. Ten slíbený záporný hrdina, který může urychlit to, co epidemii bude trvat týdny, je vskutku výzvou a splněným snem zároveň. Je ale také upírem zelenáčem, což v kombinaci s doktorskou morálkou nejsou přednosti masového vraha. Aby si Raspu… Jonathan mohl obyvatele vychutnat, musí ovládnout jeho mysl. K mé smůle ty nejlákavější cíle, jako kněz, otravná matka pacienta nebo sestra pět minut po důchodu, jsou na vyšší úrovni, takže je třeba vyčkat.

Když už se rozhodnete nabourat fungující společnost eliminací některých členů, je dobré zvážit odměnu. Ta spočívá ve zkušenostech, za které si doktor vylepšuje, případně zpřístupňuje, upírské schopnosti. Čím snazší cíl, tím menší množství. Navýšit ho lze dalšími informacemi o osobě, ale k těm se musíte opět prokecat nebo pročíst. Systém je navržený dobře, nicméně pokud hru hrajete hlavně kvůli příběhu, přestanete se soustředit na prvotní zabijácké choutky. Navíc v Jonathanovi nevidím tu bestii toužící po krvi, ale charakterního člověka s jasně postavenými zásadami. Jakkoliv je možné dialogy vést arogantním, až výhrůžným tónem, hlasově v nich necítím agresi. U postavy mi chybí vnitřní boj. Něco ve stylu Jekyll a Hyde, kdy by Jonathan sám prosil o to, abych někoho konečně vysušil jak blumu.

Dost ale bylo rozebírání adventurní části. Ve hře je přítomen i boj a podle ohlasů, ne každému sedne. Z mé strany moc výtek neuslyšíte, protože jsem za něj rád a čím dál jsem byl, tím více mě bavil. Kdyby se totiž Vampyr věnoval jen všemu zmíněnému výše, rychle by spadl do stereotypu. Vedlejších úkolů je vedle hlavního příběhu víc než dost, všechny mají ovšem obdobný základ. Takhle si to cestování z místa na místo občas zpříjemníte nějakou potyčkou, která může končit bossem. Náš expert na transfúze nenosí stetoskop a balení aspirinu, ale pořádný arzenál zbraní. V inventáři se najdou zbraně střelné, sečné, ale také obyčejné pálky nebo obouruční vercajk. Kombinovat je můžete v libovolných sadách a když už na protivníky nestačí, uchýlíte se ke cratingu. Použití je hodně vstřícné a zvládne ho i absolutní žánrový začátečník.

Druhou polovinu soubojů mají na starosti upírské schopnosti. Co si za zkušenosti pořídíte, to máte. Nabídka je pěkně šťavnatá a pět volných slotů zaplníte jako nic. Své cíle můžete rozsápat, pokousat, probodnout na několik způsobů nebo uvrhnout do ultimativního útoku. Jsou tu ale i obrané prvky nebo celá řada vylepšení vlastností. Když pak na to přijde, využijete na ovladači i to poslední tlačítko. Přesto nejde o žádné tupé hack and slash souboje. Jedno ubírá výdrži, druhé krvi, tudíž se většina střetů řeší spíše stylem „rána-krytí-úskok“. Chválím kameru, která se v takových situacích sama oddálí, abyste lépe viděli na bojiště. Naopak brečím nad absencí stealth prvků. Krátkodobé zneviditelnění a skok prostorem jsou málo i na upíra bažanta. Přitom ne vždy chcete lovce upírů pobít.

Na to se váže jedna zajímavost, která mi nedá spát. Noc, co noc, se do ulic respawnují jak Skalové (upírský odpad), tak lovci. Ani jedna sorta nepatří do příběhu, tudíž je můžete mlátit horem dolem. Jenže, kde se pořád berou? Po osmnácti hodinách hraní, statistika hlásila na osm desítek mrtvých lovců a nikomu to nevadí. Přitom tolik mrtvol by už ani krysy nežraly. Je to taková ta stupidita z béčkových akčních filmů, kdy samozvaný ochránce zbaví město gangu a policie zatím hledá zaběhnutou kočku staré Vomáčkové. Je to sice prkotina, ale jak potom smrt jednoho bezvýznamného zlodějíčka může rozhodit celou čtvrť?

Mohlo se zdát, že mi toho na hře vadí docela dost, ale skutečně to byly důležité připomínky? Vampyr je věrný svému jménu a stejně, jako si doktor vodí oběti do osamělých uliček, přitáhne si vás poutavá atmosféra a znepokojující audiovizuální zpracování. Z každého pixelu obrazu dýchá zatuchlost, zaschnuté stopy krve a plíživá zhouba. A věřte mi, že když se k tomu přidá klaustrofobický soundtrack, budete jen těžko krotit husí kůži. Ve skutečnosti byste do tak ponuré noci nevyhnali ani tchýni, ale ve hře se do ní vracíte zas a znova, protože je jednoduše skvělá. Titul se chlubí pouze vylepšením pro Xbox One X, přesto vypadá na poměry obdobných her lépe než jen dobře. Dontnod dobře zvládl i optimalizaci, která ukazuje slabost jen krátce po prvotním nahrání, kdy se déle doostřuje mapa nebo fotky postav. Na původním Xboxu prý hru trápí delší nahrávání a příležitostné propady snímků, což ale nemůžu potvrdit.