RECENZE: Wolfenstein: Youngblood

Autor: p.a.c.o Publikováno: 29.7.2019, 17:40

Publikováno: 29.7.2019, 17:40

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 2725 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Vždycky jsem si myslel, že herní hrdinové mají hlavní výhodu v tom, že jsou téměř nesmrtelní (co po stránce fyzické, tak slávy) a také že se jim vyhýbá jedna zásadní lidská vlastnost a to stárnutí. Někteří hrdinové, v tomto případě dokonce hrdinka, v rámci série omládli, aby se nakonec dostali do nejlepších let. Jinde si však vývojáři usmysleli, že bude fajn, když ikonický hlavní hrdina dostane pár šedin a celkově opravdu notně zestárne.

Jelikož čtete recenzi na nejnovější hru ze série Wolfenstein, je jasné, že tím hlavním hrdinou je sám velký William J. Blazkowicz. Ten dokázal přežít nacisty napříč celým světem, zachránil nespočet životů, jeho tělo už také není úplně jeho, ale stáří si na něj nakonec došláplo, což mě osobně trochu mrzí. Ale jelikož společně se svojí manželkou Anyou čekali na konci posledního dílu přírůstek do rodiny, dává podtitulek Youngblood tušit, kdo převezme žezlo pro řešení nacistické situace. Všechno zůstává v rodině a po devatenácti letech od posledního dílu na scénu vstupují Blazkowiczovi dcery, dvojčata, Jess a Soph.

Ty žijí společně se svým tatínkem a maminkou na farmě v Mesquite, v Texasu, protože po poslední akci našeho hrdiny je Amerika konečně svobodná a dá se zde v klidu žít. Blazkowicz však není tak úplně rodinný typ, a navíc ve zbytku světa nacisté stále vládnou pevnou rukou, takže se jednoho dne prostě vytratí, aniž by dal komukoli vědět, co má v plánu. Na pomoc přijíždí ředitelka FBI, Grace Walker, již známe z předchozího dílu. Ona již dcerku Abby měla, a právě ona se s dvojčaty rozhodne Blazkowicze najít. Vodítka, která naleznou na půdě, je přivedou na stopu, jež míří do Neu-Paris….

Příběh ve Wolfensteinovi nebyl nikdy kasovním trhákem, ale na druhou stranu pěkně doplňoval intenzivní akci o poměrně vážná témata. V podání Jess a Soph se všechno mění v jízdu amerických teenergerů za nákupy, kdy místo nakupování nových hadříků zabíjíme nacisty a jsme při tom hrozně cool. Jedná se sice o jisté odlehčení celé situace, ale nemusí sedět úplně každému (jako například mě). Příběh mi přišel ještě více roztříštěný než posledně a většinou se slévá hranice mezi hlavním a vedlejším úkolem, jež dostáváme od různých postav v katakombách pod Paříží.

Youngblood se snaží starého psa naučit novým kouskům, ovšem jenom trochu. Výsledkem toho je, že se nejedná o další díl, ale spíš o nějaký předběžný nástřel a vyzkoušení mechanik pro případné další plánované pokračování. Hlavním znakem je přidání lehkých RPG prvků, kdy si holky za získané body vylepšují některou ze svých dovedností ve třech kategoriích. Body se získávají levelováním během průchodu úrovněmi a není problém si jich vydělat dostatek. Upgrade zbraní pak není v sérii novinkou, ovšem zde máme k dispozici širší možnosti, jež se kupují za herní měnu. Kdo by cítil její nedostatek, může si jí dokoupit za skutečné peníze. Z mikrotransakcí bych však nedělal žádnou tragédii, protože peněz se dá normálním hraním získat dostatek a jejich nouzi jsem vůbec nepociťoval.

Bude to tím, že jednotlivé mapy budeme procházet pořád dokola, což je asi hlavním mínusem celé hry. Než se však dostanu k věci, je třeba zmínit, že na tvorbě map se podíleli vývojáři z Arkane Studios (vývojáři série Dishonored) a právě jejich rukopis je na mapách hodně znát. Jedná se o nejotevřenější herní svět, jaký kdy hra se značkou Wolfenstein měla. Mapy jsou poměrně pěkně designované hodně členité a k cíli vždycky vede více jak jedna cesta. Často budeme chodit po jedné mapě i vícekrát, na což z předchozích dílů nejsem zvyklí a ani jsem o nic takového nestál. Jako „originální“ prvek pro přepravu, jež tvoří nahrávací obrazovky, bylo zvoleno metro.

Kdyby byl Youngblood online hrou, řekl bych, že je tady obrovský grind. Každý průchodu mapou totiž znamená kosit ty samé nepřátele na těch samých místech, což snad nemůže nikoho bavit ne? A když navíc v rámci jednoho úkolu jedete přes jednu mapu klidně i třikrát, tak je to stereotyp, za který by se ani NHL nemuselo stydět. K tomu všemu nikde nenajdete velkou mapu dané úrovně, takže při hledání úkolů člověk docela často zabloudí do oblasti, kde jsou nepřátelé mimo naše dosavadní levelové schopnosti, což velice rychle končí smrtí.

Se smrtí souvisí velice špatný systém ukládacích míst, protože to je vždycky na začátku dané úrovně, ať zemřete, kde chcete. Bohužel po smrti se nejen vrátíte na původní místo, ale ještě ke všemu s počtem munice, s jakým jste zemřeli. Díky tomu jsem se na můj vkus až moc často dostával do situace, kdy se mi nedostávalo nábojů, což je u hry typu Wolfenstein zarážející a nemilá skutečnost. A šmejdit všude po úrovních jenom proto, abychom získal nějaký kus munice navíc zase značně zpomaluje herní tempo, o které by tu mělo jít především.

Někdo by si mohl vzpomenout, že Wolfenstein se trochu snažil i o stealth přístup a ani v tomto díle tomu není nijak. Nepřátelé se dají likvidovat potichu zezadu, můžeme házet sekery, nicméně to funguje tak na první dva nepřátele, jinak Youngblood popírá všechno to, co předchůdci v pohodě zvládali. Nepřátelé vás vidí, když by neměli, a to klidně můžete být i neviditelní (nová funkce obleku), takže na nějaký stealth velmi rychle zapomenete a ke slovu opět přijde hrubá síla, která na zástupy nacistů platí nejlépe.

Nepřátelé mají nově nad sebou ukazatel zdraví a pancíře, což by nás mělo vést k nějaké taktice a střídání různých zbraní na různé nepřátele. Ve výsledku se však všechny moje přestřelky zvrhli ve snahu o střelbu do hlavy, protože když se na vás valí nepřátelé ze všech stran, na nic jiného stejně není čas. Možná ještě tak na útěk. Druhy nepřátel se od posledně vůbec nezměnili, takže při hraní člověk naráží na „staré známé“. Mě osobně pak mrzí fakt, že kapitán již není pro tichou likvidaci, jako tomu bylo dříve, kdy ho člověk chtěl zabít, aby nespustil poplach. Ten se teď spouští automaticky při jakékoli střelbě a je úplně fuk, zda se v dané oblasti kapitán nachází, či nikoli. Kdyby je ze hry odstranili, ani bych si toho nevšiml. Přitom jejich likvidace mě vždycky tolik bavila.

K likvidaci využijeme několik zbraní, kdy počet se od minula vůbec nezměnil, možná spíš došlo ještě k redukci, kdy základní nabídka čítá nějakých pět kusů. Nezměnila se ani skladba arzenálu, protože se jedná o ty samé zbraně, jaké jsme třímali v rukách posledně nebo předposledně. Je škoda, že právě této oblasti se vývojáři více nevěnovali, protože zde by se toho dalo nejvíce vymyslet i vzhledem k tomu, že nacisti mohli v budoucnu vyzkoumat prakticky cokoli. Když by si vytvořili nové zbraně, mohli by si vývojáři například pohrát s novými herními mechanikami s nimi spojenými.

Vývojáři se evidentně snažili všechno vsadit na nové úrovně a pak na kooperaci. Poprvé v dějinách série si můžeme zahrát s kamarádem nebo online s cizími lidmi. Kdo nechce hrát online, může si vybrat offline hraní, kdy roli jednoho z dvojčat převezme AI. Dá se tedy hrát i sólo, byť Al má své mouchy. Zejména trpí sebevražednými sklony, kde nemá problém se pustit mezi hromadu nepřátel a vy ji pak budete zachraňovat. Naopak moc zachraňovat neumí Al nás a dost často tak na sebe budete koukat, jak umíráte. No prostě Al má své mouchy, někdy tedy spíš masařky.

Situace se v několika ohledech změní v případě připojení dalšího hráče, tentokráte živého. V tu chvíli většina věcí v pohodě funguje, ovšem i zde se najde jedno zásadní ale. Tím je nevyrovnanost úrovní jednotlivých hráčů, s čímž hra moc pracovat neumí. Ten s nižším levelem pak nemá moc šancí si dobře zahrát, protože hra nakládá obtížnost podle toho lepšího. Doporučuji tedy hrát s někým od začátku nebo se udržovat na velice podobné úrovni. Při testování jsme měli rozdíl 3-5 levelů a na hře to bylo již opravdu znát.

Grafická stránka se naopak velice povedla, kdy si budeme vychutnávat nejrůznější scenérie. Hlavně práce s nasvícením je pěkná, tedy u venkovních prostranství. Například v kanálech by měl člověk používat baterku a pistoli, což však není moc dobrá kombinace v případě, že jinak hrajete s pistolí jenom minimálně a tím pádem ji nemáte moc vylepšenou. Stejně tak platí to o krásné grafice hlavně pro uzavřenější koridory. Hra je pěkně optimalizovaná a všechno se krásně rychle hýbe. Jenom můj Xbox One X občas funěl, jako kdybych měl zrovna koukat na fotorealistickou grafiku. Snad mu ale bylo horko jenom z počasí venku.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Wolfenstein: Youngblood se snažil o inovace, které však zůstali na půl cesty. Herní tempo věčně něco nabourává, příběh dvou teenagerů také není to, co bych čekal a věčně stejné průchody přes ty samé mapy jsou hřebíčkem do pomyslné rakve. Od horšího hodnocení hru zachraňuje stále skvělé střílení, hezký vizuál a fakt, že zabíjení nacistů se jen tak neomrzí.
22. 09. 2022 • Lukáš Urban0

Recenze: Destroy All Humans! 2 – Reprobed

Co se stane s mimozemšťanem po invazi na Zemi? Jestli hádáte, že si dopřeje dovolenou jako doživotní zákazník resortu Oblast 51, tak se pěkně pletete. Jeho novým domovem se stal Bílý dům, odkud je obdivován celou Amerikou. To lehce rozladilo Sovětský svaz, který se bojí, že se lehkovážnost Američanů může rozšířit do celého světa, včetně sibiřské oblasti. Ničí tak mimozemskou základnu na oběžné dráze a s ní i kariéru netradičního prezidenta. Nechá...

»
20. 09. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: Hobo: Tough Life

Už jsem si myslel, že simulátory všeho možného mají to nejlepší za sebou, ale evidentně jejich trend stále sílí. A když už si člověk myslí, že ho nic nepřekvapí, objeví se simulátor bezdomovce. Ke cti vývojářů však musím dodat, že jejich projekt, kterému budou věnovány následující řádky, je ve vývoji již nějaký ten pátek, kdy si svou premiéru odbyl na PC platformě v roce 2017. Zde sklidil velice solidní úspěch a...

»
07. 09. 2022 • HusekD0

RECENZE: Steelrising

Studio Spiders je tu s námi již řadu let. Za dobu své existence jsme se od nich dočkali opravdu pestré nabídky her. První titul vydali v roce 2009 a jednalo se o předělávku velmi povedené adventury ze světa Sherlocka Holmese, se kterým jsme se vydali po stopách Jacka Rozparovače na Xboxu 360. Svojí vlastní tvorbu započali až v roce 2011, kdy nám představili akční RPG Faery: Legends of Avalon. Titul...

»
05. 09. 2022 • DandyCZE0

RECENZE: F1 Manager 2022

Svět Formule 1 v minulých dnech nabídl novou hru z tohoto prostředí. Pokud se těšíte na další zavodní klon, tak jste vedle. Tentokrát usednete do manažerského křesla a budete se snažit vytvořit dokonalou závodní stáj, která se stane postrachem pro konkurenci.

»
22. 08. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: Saints Row

Co dělat, když máte zavedenou sérii, které s každým dílem dochází víc a víc dech? Máte hned několik možností. Buď nechat sérii sérií a vrhnete se na nějakou novou značku. Další možností je pokračovat v dojení, dokud hráči nepřijdou na to, že vlastně hrají pořád to samé (a že jim to občas trvá docela dlouho) a jako poslední možnost bych viděl taktiku pár let počkat, až se na všechno tak trochu pozapomene...

»
16. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Way of the Hunter

Dnešní hráči mají k dispozici nepřeberné množství titulů a žánrů. Trh by se mohl zdát přeplněný, bez sebemenšího prostoru pro nové vývojáře. To ovšem neplatí pro všechny. V případě loveckých simulátorů jsme do této doby byli odkázáni pouze na theHunter: Call of the Wild, jenž si po několik let udržoval téměř bezkonkurenční prvenství. To se ale v následujících měsících může rychle změnit, protože se objevilo nové slovenské vývojářské studio pod...

»
12. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Endling: Extinction is Forever

Naše planeta je jedinečné místo, plné krásných míst, rostlin, nerostů a živočichů. Lidé byli a do jisté míry pořád jsou velmi sebestřední a proto se k těmto darům nechovali s patřičnou úctou a opatrností. Naštěstí jsme s postupem času prozřeli a začali dělat spoustu věcí jinak. Ochraňujeme ohrožená zvířata, obnovujeme zdejší lesy, čistíme okolní prostředí od našich odpadků atd. Představte si nyní ale realitu, ve které by byli lidé neustále...

»
09. 08. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: Two Point Campus

Klasické tycoony jsou součástí herních žánrů již pěknou řádku let a byť už nejsou tak rozšířené, jako tomu bylo dříve, stále sem tam vyjde nějaký nový kousek. Před čtyřmi lety jsme se dočkali znovuzrození legendy tohoto žánru z nemocničního prostředí, kde nejsou tak úplně běžní pacienti. Two Point Game tehdy nabídli svou verzi Theme Hospital prezentovanou hrou Two Point Hospital. Při jejím hraní jsem se rozpomněl na staré dobré časy a...

»