Xboxweb.cz

Při brouzdání po archivu Xboxwebu mě poměrně překvapilo, že v něm chybí recenze na Dreamfall Chapters. Třetí hra adventurní série navazuje na ikonické hry The Longest Journey a Dreamfall: The Longest Journey, které jsou zcela po právu zapsány zlatým písmem do herní historie. Recenzovat přibližně pět let starý počin (záleží, zda počítáte vydání první epizody, nebo „final cut“ verze) od norského studia Red Threat Games a jejího ředitele Ragnara Tørnquista by nemělo valného smyslu, proto se pokusím o něco trochu jiného.

Adventury norského studia totiž považuji za nestárnoucí klasiky, které mají co nabídnout hráčům i v dnešní, adventurám nepřející, době. Sám se každým rokem vracím jak k prostřednímu dílu Dreamfall: The Longest Journey, tak právě k poslednímu počinu Dreamfall Chapters. Čím může tato adventura oslovit dnešního hráče?

Chapters se rozprostírá na ploše ne jednoho, ale rovnou dvou světů, které si nemohou být vzdálenější. Zatímco pohádkový fantasy svět Arcadie trpí pod nadvládou teokratických fašistů Azadi, kteří uznávají jen svou vlastní víru a všechny nemagické bytosti bez milosti likvidují, paralelní svět Stark je laděný do kyberpunkových a sci-fi tónů a mnohem více připomíná náš skutečný svět, respektive jeho možnou podobu. Zajímavým pomrknutím v rámci města Europolis, kde se odehrává část příběhu, je fakt, že se jedná o megalopoli ve střední Evropě, takže není nouze na odkazy na českou kulturu.

O samotném příběhu bych se nerad rozpovídal dopodrobna, neboť jako u každé adventury, tak i v případě Dreamfall Chapters je děj hlavním hnacím motorem pro posun kupředu a objevování světa. Oba paralelní světy jsou vystavěny s obrovským důrazem na detail a trávit čas jak ve Starku, tak Arkadii je doslova radost. Ať už jde o architekturu, vztahy mezi obyvateli či komplexnost světa jako takového.

Tu a tam narazíte i na vtipné momenty, jako je například hospoda Rooster and Kitten, která dříve nesla stejný, přesto trochu odlišný název. K tomu si ještě připojte jakési metafyzično v rámci příběhu Sagy, která je zcelujícím prvkem, a také obdobou mechaniky deus ex machina známou z antických her a máte zaděláno na pořádný příběh plný vrstev, který budete s chutí rozplétat.

Příběh jako celek a jednotlivé úkoly, byť ty sebemenší, jsou velmi dobře napsané a budou ve vaší paměti ještě dlouhou dobu poté, co hru dohrajete. Mezi dnes už kultovní mise patří například napomáhání robotovi v hledání jeho životního cíle, které je nejen zábavné, ale také třeskutě vtipné. Zároveň vás hra nevede za ručičku, ale nechává hráči značnou míru volnosti. Kupříkladu při jednom úkolu musíte místnímu inženýrovi ukrást jeho nástroje. Hra vám taktně naznačí, že pokud po splnění svého úkolu nástroje nevrátíte původnímu majiteli, bude to mít svou dohru. Na tento fakt ale musíte myslet sami – hra vám jej už znovu nepřipomene. Pokud zapomenete, následek se velmi brzy dostaví a vy můžete zpytovat své svědomí.

Přesně takto si představuju kombinaci akce a reakce ve hrách – není potřeba hrát si na osudovost a balamutit hráče slovy o tom, že každé rozhodnutí nesmazatelně ovlivní směřování celého příběhu, když, jak už dobře víme z her od Telltale, stejně dopadnou vždy stejně. I malá konsekvence stačí proto, aby si hráč připadal, že na jeho rozhodnutí záleží a že jím zvolená cesta ovlivnila něčí virtuální život. Ne že by Dreamfall Chapters nenabízelo zásadní rozhodnutí s vlivem na příběh (která můžete například učinit v první kapitole a projeví se až v poslední), ale právě malá rozhodnutí s velkým dopadem na herní svět mě uhranula více.

Postavy a jejich motivace jsou jedním z hlavních prvků, díky které jsou oba světy Dreamfall Chapters uvěřitelné. Každá je poměrně dobře prokreslená, má svou minulost i plány do budoucna a autoři se nebojí vdechnout postavám život i skrze přízemní motivy, jako je chamtivost či pomsta. Samozřejmostí jsou i humorné postavy, jako je starý známý Crow nebo poněkud zmatený robot Shitbot. Právě to, že ne každý je čistě dobrý nebo zlý, dodává světu a jeho postavám zajímavý rozměr, díky kterému si prakticky ke každé postavě rychle vytvoříte vztah, jen abyste ho následně museli přehodnotit, když vyvstane na povrch nová skutečnost. Nevýhodou minulosti postav je to, že pokud jste nehráli předchozí díly (či je alespoň neviděli v jednom dlouhém videu na Youtube), budete občas zmatení.

O dlouhé rozhovory a široké možnosti voleb nebudete mít při hraní nouzi, neboť tradiční mechaniky adventur spočívající v kombinování předmětů a jejich správném použití hrají až druhé housle. I tak se ale připravte na hádanky, u kterých zkrátka budete muset zapojit svůj rozum a přijít na to správné řešení. Na rozdíl od prvního dílu se ale nemáte prakticky kde zaseknout.

Dreamfall Chapters ale rozhodně není hra bez chyb. Ačkoli si atmosféru hry budete vychutnávat plnými doušky, pomalý rozjezd může nejednoho hráče odradit. Než se v rámci přibližně 25 hodinové jízdy dopracujete k hlavní příběhové lince, bude vám to trvat přibližně polovinu celkové herní doby. Situaci neusnadňuje ani poměrně dlouhé přebíhání v rámci jednotlivých úkolů, které utahá i ostřílené harcovníky adventurního žánru. Když k tomu připočtete mnohdy až maniakální důraz na vykreslení pozadí světa, včetně jejich politických a sociologických nuancí, nemusí všichni hráči dosáhnout konce okořeněného závěrečnými titulky.

Závěrem bych rád odpověděl na otázku z úvodu – může i několik let stará adventura Dreamfall Chapters něčím zaujmout i dnešního hráče? Za mě rozhodně ano. Ať už jde o skvěle postavený svět, povedené dialogy, dospělý příběh či skvělou hratelnost, dílo Ragnara Tørnquista má stále co nabídnout. Titul bohužel není k dispozici v rámci knihovny Game Pass, ovšem peněz vynaložených za tento skvost rozhodně nebudete litovat.