RECENZE: Call of Duty: Vanguard

Autor: p.a.c.o Publikováno: 13.11.2021, 9:17

Publikováno: 13.11.2021, 9:17

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 2671 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Válečné hry v akčním zpracování jsou nedílnou součástí herního světa. Každý další pokus o zpracování bojiště si v případě jistých kvalit najde své publikum, na jehož chutích pak je rozhodnutí, zda se vydat cestou věrnějšího zpracování nebo jízdy ve stylu akčních filmů. Ano, až takový rozptyl dokáže poskytnout herní portfolio, kdy na řekněme simulátorové straně stojí hry jako Arma nebo Verdun a tu akčnější stranu pak tvoří tandem Battlefield s Call of Duty. Obě velké série si prošly různorodým vývojem, kdy dnešní řádky budou věnovány sérii Call of Duty.

Ač se to nemusí zdát, letošní ročník je již osmnáctý v pořadí, kdy na starost ho dostali Sledgehammer Games. Stejně jako v jejich předešlém počinu se i tentokrát podíváme do druhé světové války, ke které se v poslední době rádi vrací nejen vývojáři, ale také samotní hráči. Asi nemusím připomínat, že jeden čas bylo toto téma již notně vyčerpané, ale stačilo pár let a my se opět rádi podíváme na více či méně známá bojiště. A jako vždy i tentokrát nám byl slibován zajímavý příběh ukazují ty pravé hrůzy války.

Naskočíme do něj jako do rozjetého vlaku – hm, my ale hned na začátku do takového vlaku, který je plný nacistů opravdu nastoupíme a tím se začne odvíjet předivo příběhu. Oproti jiným dílům, kdy máme jednoho hlavního hrdinu jich tentokrát našimi rukami projde hned několik, abychom je v závěrečné fázi střídali jak ponožky. Celkové příběhové pozadí o tom, jak se snažíme rozkrýt tajemný projekt Fénix, s nímž chce jeden generál otočit vývoj událostí zpět na německou stranu a jeho prohnaný pobočník mu zdatně sekunduje, je takový dejme tomu klasický na poměry série.

Zajímavější jsou mise představující jednotlivé hrdiny a jejich pohnutky k těm či oněm činům. I díky tomu budeme kroužit po celém světě, jelikož naši hrdinové jsou z jeho nejrůznějších koutů. A každý z nich má trochu jiné dovednosti, které si v těchto mini příbězích osaháme. Budeme udělovat rozkazy, šplhat a skrývat se nebo zpomalovat čas a označovat nepřátele. Musím říct, že tyto části mě na hraní bavily nejvíc, protože krásně ukazují charaktery postav. Po delší době jsem si k nim vybudoval nějaký hlubší vztah a následně s ještě větším zápalem bojoval proti nepřátelům. A po letech mám zase velkou chuť je pěkně krutě odstranit ze světa, jelikož oba záporáci si o to každým svým dalším činem říkali víc a víc.

Herní doba kampaně je na Call of Duty klasických šest hodin, takže kdo náhodou čekal víc, opět se nedočkal. Je to škoda, protože je vidět, že akční výpravná jízda by mohla fungovat i při delším časovém úseku. Vývojáři se nicméně nechali slyšet, že v případě úspěchu chtějí Vanguard rozvíjet dalšími díly, takže je jasné, že si všechen materiál nemohli vystřílet hned v tom prvním. Jsem zvědav, jak to bude do budoucna, protože i přes poměrně pěkný konec bych chtěl vědět a hrát víc. A to jsem si taky myslel, že už mě druhá světová nebude tolik bavit.

Zážitek z kampaně byl natolik příjemný, že jsem nakonec překousl o něco delší filmečky a světě div se, i několik pasáží, kde se dal hrát stealth, jsem tak prošel. To bylo ale hlavně tím, že to nebylo nijak těžké a překvapilo mě, že za tyto průchody jsem dostal rare achievementy. Bez čeho bych si dokázal kampaň představit je letecká část, které mě vůbec nebavila, protože ovládání letadel a souboje mi přišly těžkopádné a méně přehledné. Stejně tak psi zabíjející na první kousnutí mi přivodili několik zbytečných vrásek na čele.

Dát plnou cenu hry jenom za kampaň asi nedává moc smysl, nicméně s lepší cenovkou půjde o příjemnější zážitek. Po pro mě nudnějším boji během studené války jsem opět dostal tu správnou akční jízdu, která má sice slabší rozjezd, ale o to intenzivnější konec. Navíc jsem byl často překvapen, jaké scenérie dokáže engine vykouzlit. Před několika lety jsem se hře za její grafiku posmíval, ale to již delší dobu neplatí a nejnovější díl to opět potvrzuje. Snad jenom ta optimalizace by pro nové konzole mohla být ještě o fous lepší. Hra už sice nepadá jako Cold War, ale místy znatelné propady FPS bych již dneska opravdu zažívat nechtěl.

Klasik říká, že Call of Duty stejně všichni hrajeme kvůli multiplayeru a ani další díl na tomto úsloví nic měnit nehodlá. Začal bych nejdříve pohledem do klasických režimů, které letos samozřejmě nechybí a dokonce tu máme menší variantu na Warzone v podobě Champion Hill. Musím uznat, že po betě Battlefieldu bylo hodně příjemné naskočit do zdejších menších map a užívat si intenzivnější akci. I jejich počet mě mile překvapil, protože dvacet je velice slušné číslo.

To, že jsou mapy menší, tedy v závislosti na režimu, ve kterém se rozhodneme hrát, sice nabízí podstatně intenzivnější zážitek a ve většině případů jdeme rovnou do akce. Akorát se mi párkrát stalo, že nový spawn nebyl úplně nejlepší a moje kroky po znovuzrození vedly rovnou pod nepřátelské hlavně, takže smrt přišla podstatně dříve, než bych si přál. Kdo si troufá, může nechat zapnutý cross play, ale já velice rád uvítal možnost tento prvek vypnout, protože proti hráčům na PC jsem dostával neskutečný klepec. Ani hromady přídavného vybavení pro zbraně nebo perky mi v mém snažení nijak extrémně nepomáhaly.

Kde se úplně neztotožňuji s módními trendy jsou operátoři. Těch je sice k dispozici docela slušný počet, ale než se k nim dostaneme, budeme na mapách a v lobby potkávat poměrně jednotvárnou skupiny vojáků na obou stranách. Tím hlavním, čím se hráč může v bitevním poli odlišit, zůstávají skiny na zbraně – křiklavé samozřejmě nesmí chybět. A vzhledem k tomu, že akce je opravdu hodně, většina hráčů sáhne po samopalech nebo automatech. Výjimkou jsou snipeři a jejich velice přesné a smrtící klasické pušky. Pominuli tedy moje obě levé ruce, gunplay a hratelnost multiplayeru jsou opět skvělé.

Další věcí, na kterou jsme zvyklí, jsou zombící v jejich speciálním režimu. Ani zde tedy nechybí nacistický oficír zahrávající si s okultismem, díky čemuž ovládá hromadu nemrtvých. Zatím v Zombie módu není dostupný žádný příběhový režim, jako tomu bylo dříve, protože s jeho přidáním je počítáno až na později. My si tak budeme muset vystačit s průchody skrze portály za nejrůznějšími úkoly a stále silnějšími nepřáteli, což mě ale docela rychle přešlo. Rychlost příchodu stereotypu byla tak velké, jako nenadálá střevní příhoda. Aktuálně je tak jindy povedený režim poměrně očesaný, nicméně to snad bude brzy napraveno.

Technicky a graficky nemám hře skoro co vytknout. Až na jeden pád do menu konzole a občasné poklesy FPS v kampani funguje všechny hezky a plynule. Hráčů je v multiplayeru alespoň zatím spousta, takže na připojení do zápasu se čeká krátce a síťový kód funguje bez sebemenších problémů. Majitelé odpovídajících zobrazovadel mohou dokonce využít režim 120 Hz, takže o plynulost bude díky němu náležitě postaráno.

I další díl série Call of Duty nabízí spoustu kvalitního obsahu v multiplayeru, kde po roce opět nebude problém trávit desítky a stovky hodin. To samé už neplatí pro zombíky, kteří toho aktuálně moc nenabízí a jejich obsahový boost je nevyhnutelný, aby v tomto díle měly alespoň nějaký smysl. Příjemně mě překvapila příběhová část, které stále něco málo chybí do té v Modern Warafe, ale vykreslení hrdinové a zajímavé životy každého z nich byly až nečekaně propracované. Škoda jen, že kampaň netrvá o něco déle, jelikož potenciálu je tu vidět dost.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Výtečný multiplayer, skvělá grafika a překvapivě propracovaná kampaň potěší každého milovníka druhé světové války. Nečekejte však moc velkou historickou přesnou, ale příjemnou akční střílečku, jak bývá ostatně zvykem. Škoda zatím více ošizeného režimu se zombíku a „moderních“ operátů, díky kterým po hezky zpracovaných mapách běhají stejní vojáci. Ani další díl sérii ostudu rozhodně nedělá a kdo ví do čeho jde, jistě si hru už dávno pořídil.
16. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Way of the Hunter

Dnešní hráči mají k dispozici nepřeberné množství titulů a žánrů. Trh by se mohl zdát přeplněný, bez sebemenšího prostoru pro nové vývojáře. To ovšem neplatí pro všechny. V případě loveckých simulátorů jsme do této doby byli odkázáni pouze na theHunter: Call of the Wild, jenž si po několik let udržoval téměř bezkonkurenční prvenství. To se ale v následujících měsících může rychle změnit, protože se objevilo nové slovenské vývojářské studio pod...

»
12. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Endling: Extinction is Forever

Naše planeta je jedinečné místo, plné krásných míst, rostlin, nerostů a živočichů. Lidé byli a do jisté míry pořád jsou velmi sebestřední a proto se k těmto darům nechovali s patřičnou úctou a opatrností. Naštěstí jsme s postupem času prozřeli a začali dělat spoustu věcí jinak. Ochraňujeme ohrožená zvířata, obnovujeme zdejší lesy, čistíme okolní prostředí od našich odpadků atd. Představte si nyní ale realitu, ve které by byli lidé neustále...

»
09. 08. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: Two Point Campus

Klasické tycoony jsou součástí herních žánrů již pěknou řádku let a byť už nejsou tak rozšířené, jako tomu bylo dříve, stále sem tam vyjde nějaký nový kousek. Před čtyřmi lety jsme se dočkali znovuzrození legendy tohoto žánru z nemocničního prostředí, kde nejsou tak úplně běžní pacienti. Two Point Game tehdy nabídli svou verzi Theme Hospital prezentovanou hrou Two Point Hospital. Při jejím hraní jsem se rozpomněl na staré dobré časy a...

»
26. 07. 2022 • Lukáš Urban0

Recenze: Outriders Worldslayer

Při hraní her si velice často vzpomenu na první Mizery a hlášku „Everybody wants to by like Mike“. U Outriders a jim podobným především ve spojitosti s live service konceptem, kdy je komunita udržována u hry pomocí pravidelných událostí, nových aktualizací a dodatečného obsahu. A zde by se přeneseně dalo říct, že každý by chtěl být jako Destiny nebo The Division, ale jen vyvoleným se to podaří. A dnes už bezpečně...

»
19. 07. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: As Dusk Falls

Jestli něco adventurním nadšencům na Xboxu schází, pak jsou to hry od Davida Cage a jeho studia Quantic Dream. Ačkoli si jeho oceňovaná adventura Fahrenheit našla cestu na první Xbox, na ostatní tituly jako Heavy Rain či Detroit: Become Human si mohou majitelé konzole z Redmondu nechat zajít chuť. Částečnou náplastí jsou hry od studií Supermassive Games (série Dark Pictures Anthology) a Don’t Nod (Life is Strange), avšak kreativní vizi...

»
13. 07. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: A Memoir Blue

Hry nemusí být jen o kosení celého zástupu nepřátel, snahy o dosažení co nejlepšího času na závodním okruhu nebo stvoření nepřemožitelného reka, který spasí celý jeden virtuální svět. Především indie vývojáři se nebojí s relativně mladým médiem experimentovat a přinášet neobvyklé zážitky, jež vás i po závěrečných titulcích nenechají v dobrém slova smyslu vydechnout.

»
11. 07. 2022 • Lukáš Urban0

RECENZE: Fobia – St. Dinfna Hotel

Jsou různí lidé a různé fóbie. Někdo se bojí, že uvízne ve výtahu, jiného chytá panika při pohledu na osminohá neštěstí s pavučinou u zádi a další nejde spát, aniž by nerozsvítil i v kumbálu. Ve své podstatě, každý se něčeho bojí. Každý má skrytou achillovu patu a každý je občas vystaven nepříjemnému vnějšímu vlivu, po němž se o něj pokouší studený pot. Já se s přibývajícími zářezy na herní pažbě začínám bát,...

»
11. 07. 2022 • Michael Chrobok0

Trochu jiná RECENZE: Dreamfall Chapters

Při brouzdání po archivu Xboxwebu mě poměrně překvapilo, že v něm chybí recenze na Dreamfall Chapters. Třetí hra adventurní série navazuje na ikonické hry The Longest Journey a Dreamfall: The Longest Journey, které jsou zcela po právu zapsány zlatým písmem do herní historie. Recenzovat přibližně pět let starý počin (záleží, zda počítáte vydání první epizody, nebo „final cut“ verze) od norského studia Red Threat Games a jejího ředitele Ragnara Tørnquista...

»