Recenze: DOOM 3

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 2.8.2019, 12:10

Publikováno: 2.8.2019, 12:10

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2623 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Nejsem sám, kdo v poslední době vývojářům vyčítá, že se chovají jako obsluha tanku na dětském hřišti. V záchvatu modernizace likvidují jedny primitivní mechaniky za druhými a pak se diví, kam se vytratila hravost a zábava. Na obranu toho, co je nám svaté, vzpomínáme na tituly, které kdysi dávno vystavěly základy jednotlivých žánrů. A abych v tom nostalgii nenechal samotnou, jsem ochotný sáhnout po značce, kterou vlastně moc nemusím.

Abych to uvedl na pravou míru. Jsem si vědom obliby střílečky DOOM a jejího obrovského přínosu pro hororové akce. Bez ní by možná nikdy nevznikl Dead Space nebo F.E.A.R. A to nemluvím o dalších projektech id Software. Bohužel v době prvních dvou dílů jsem měl jiné favority a tři roky starý reboot byl pro mě pouze dobrou střílečkou, kde by démony mohli nahradit zombíci, gumoví medvídci nebo například komunisti. Ti jsou také rudí. A někde mezi tím je trojka. Pomyslná křižovatka kombinující odkaz legendy a modernější grafický kabát.

O jak silnou sérii jde, si dobře uvědomuje také Bethesda. Jelikož se po souhře nepříliš šťastných okolností dostala na okraj propasti, sází teď vše na DOOM Eternal. Urputnost upoutat na pekelnou ságu dokazuje znovuvydání starých dílů, mezi kterými druhé pokračování nemůže chybět. To navíc vyšlo v kompletní edici, tudíž i s datadisky Resurrection of Evil a The Lost Missions. Skutečnost, že celý balík stojí méně než nafutrování v dobré restauraci, dělá ze hry zajímavý artefakt na nepodařené letní dny. I když osobně bych volil spíše večery.

Na rozdíl od rebootu, v recenzovaném případě je výlet na Mars ještě pořád dost hororový. Poté, co se život čerstvě přivezeného mariňáka zvrtne kvůli otevření pekelné brány, nahodí scénář temně dusnou atmosféru, která v prvních minutách ještě dnes staví chlupy do pozoru. Procházení uliček základny, zatím co vám do ucha lidé sténají, ječí a prosí o pomoc, funguje výtečně i po patnácti letech. V rukách dřímáte jen pistoli, všude okolo jsou krvavé stříkance a blikající světla vyrovnává neomezující baterka s nutností dobíjení. Nic víc k nepříjemnému pocitu není třeba.

Jak se rozšiřuje arzenál, ustupuje horor čistokrevné střílečce. Sice občas dojde na nějakou lekačku nebo děsivý výjev podbarvený červenou, ale jde spíše o takové připomenutí, že stále hrajete tak trochu horor. To, kdyby vám posedlí mariňáci a démoni nestačili. V tomto kontrastu se nejvíc projevuje stáří hry. Úroveň postavy se nikam neposouvá. Hrdina má k ruce jen PDA. To slouží jako zdroj číselných kombinací a sekundárních informací. Neměníte mu jeho prostřednictvím trenýrky, nedáváte nadlidskou sílu a už vůbec neblbnete se skiny. Vždyť je vesmírná apokalypsa, kdo chce u ní vypadat jak maškaráda z Ria?

Obdobného ochuzení se dnešní hráči dočkají také u zbraní. Palebná síla je rozšiřována novými zbraněmi postupně, nikoliv upgradem stávajících. A funguje to. Jako přísný dozorce, který dohlíží nad rychlým tempem hry. Nač se zdržovat ve zbytečných nabídkách, nač sbírat fiktivní herní měnu, proč paběrkovat předměty nebo šrot? Nechcete především hrát? Tak zapomeňte na vše, co by z postavy mohlo udělat „originálního likvidátora“. Ani jednou, a to myslím zcela upřímně, jsem neměl potřebu na zbraních něco měnit. Pokud bych už přeci jen mohl provést jednu změnu, došlo by na ovládání.

Přesněji na nabídku ovládající zbraně. Přepínání bumpery bylo na konzolích doopravdy překonáno zhruba pět minut poté, co měla hra kdysi premiéru. V pozdější fázi, když jdou na vás desítky démonů naráz, není příliš komfortní přeskakovat to, co zrovna nechcete. To platí i pro granáty. Moderně jsou chápány jako nouzové řešení, odstrašení nebo jako předskokan vašeho v pádu k nepříteli. DOOM 3 však okamžité použití nedovoluje. Pakliže nepoužíváte zbraň vedle. A že na bruslení v arzenálu není čas, asi nemusím říkat.

Co naopak sdělit chci, je práce s postavami. Celá série je brutální béčko. Ukázka té nejprimitivnější zábavy 90. let, kdy se sarkazmus, ironie, testosteron a gore dávkovaly po cisternách. A i když trojka už lehce podléhá miléniu, s přeživšími zachází stále jako… s dobytkem. Vyjma stěžejních přeživších, končí, nebo mohou skončit, ostatní velice nehumánním způsobem. Upálení nebožáka volajícího o pomoc vám sice nepřidá body u svatého Petra, ale v krutém světě belhavých potvor příjemně odlehčuje vážnější část. Navíc, zobrazená brutalita je možná dnes lehce nekorektní, vizuálně však zcela průměrná. A neprvoplánová.

Když se koukám, co všechno se za poslední dekády v pojetí her změnilo, nemůžu minout chybějící nápovědy. Jakmile titul nemá mapu, ukazatel, vysvětlivky a vodítka, bývá často označován za hardcore nebo zastaralý. Nemyslím si, že absence dotyčných prvků je podstatná pro koridorovou/arénovou střílečku. Problém je v tom, že koridorovky jsou na pokraji vyhynutí. Ať už reboot nebo poslední Wolfenstein, kdysi přímočaré akce rozpínají mapy do několika pater a desítek rozcestí. Nutí ke zbytečnému průzkumu, grindování a potlačují základy hry. Šichta na Marsu vás naštěstí ničím nerozptyluje. Mapy jsou sice po čase lehce okoukané, ale drží si skromnou velikost a rychlý průchod.

Věnovat čas oslavě pětadvacátého výročí značky DOOM, je jako upřednostnit zatopený lom před aquaparkem. Neprojedete se na tobogánu, nečeká vás protiproud a občerstvení je také pasé. Na druhou stranu nestojíte nikde fronty, nenosíte barevný náramek a neotravujete se s nudnými atrakcemi. O přeplněných bazénech ani nemluvím, čímž narážím na absenci původního multiplayeru. Pravdou je, že lom nemá nejčistější vodu a špatně se hledá zpevněný břeh. Občas vás zneklidní rychlejší loďka nebo nabubřelý rybář, kterému plašíte ryby. Přesto má něco do sebe, protože disponuje vším, co chcete. A bez zbytečností okolo.

Vodohospodáři, tedy vývojáři, se navíc snažili grafiku trochu oživit. Xbox One X podporuje 4K a lepší grafické efekty při dobré frekvenci snímků. Pořád je to patnáct let stará hra, ale velice zachovalá. Bohužel péče se nedočkaly všechny textury, a tak můžete narazit na obludný kontrast pixelové stěny a její „vyžehlené“ sestry. Výtky mám také na adresu kamery. Při úkolu s odstraněním barelů je velice obtížné zkombinovat dobrý pohled a ovládání. K soundtracku a zvukům nemám absolutně nic.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Starý DOOM je jako veterán, kterého berete na slunné víkendy. Není rychlý, ba už ani nejhezčí, ale má kouzlo, které dokáže oslnit. Hned v pondělí ovšem rádi přesedáte do moderního SUV, protože jste na něj zvyklý. Třetí setkání s peklem je v porovnání s moderními střílečkami rarita, u níž si dáte kompletní obsah jedním dechem. Má ovšem dost nedostatků, které přehlížíte… ze slušnosti a úcty. Lehce modernizovaný kabát se mohl projevit i na uživatelském rozhraní a nabídce zbraní. Zejména pozice granátů a dobíjení dokáží pěkně zkazit náladu. Nic to však nemění na faktu, že stařík má co nabídnout.
  • FABIOOZO

    Doom 3 je za me nej doom, skvela grafika a hororove lekacky, ne jak ty tupr strilecky co maj posledni da dily.

  • Zdenobrutal

    Třetí řádek „a pak se divÝ“ …češtinářku na tebe 😀

    • Chaosteory CZ

      O dovolené by se nemělo nic dělat, pak to takhle dopadá. Díky 😉

  • Peterek82

    Se zamyšlením v článku pouze tiše souhlasím, pokyvuju hlavou a uznale zvedám palec pravé zaťaté dlaně.

02. 06. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: Those Who Remain

Kombinovat nesourodé látky se nedoporučuje jak v chemii, tak u baru nočního klubu. A podobný nepsaný zákaz by měl platit i pro vývojáře, kteří ačkoliv mají ambice, nemají zkušenosti. A pokud ano, tak maximálně s mícháním stavebního materiálu. Vzít vizuální příslušnost Mlhy od Johna Carpentera a vsadit do ní svět Alana Wakea, může v milovnících hororů vzbudit jemné lechtání v podbříšku. Jen se později nesmí přesunout do žaludku a vyvolat dávení.

»
27. 05. 2020 • p.a.c.o10

RECENZE: Minecraft Dungeons

Prozkoumávat, vylepšovat a získávat lepší vybavení. Tak nějak bych ve zkratce shrnul hlavní náplň většiny RPG her. Upřímně se musím přiznat, že to není můj obvyklý šálek kávy, protože jsem přece nejlepší, a to skvělé vybavení chci hned od začátku. Najdou se však hry tohoto žánru, které dokáží jednou za čas oslovit i takové neznabohy jako jsem já. Ba co víc, některé z nich mají dokonce ambice oslovit celé rodiny.

»
26. 05. 2020 • Lukáš Urban4

Recenze: Maneater

Žraloci to mají těžké. Nejsou roztomilí, neskáčou radostně podél výletních lodí a neplatí za inteligentní savce. Příroda je zařadila do škatulky „těch zlých“, moderní popkultura toho využívá v brakových hororech a média detailně líčí každé napadení člověka. Třebaže jich je pár za rok. Ale je to pohodlnější, než poukazovat na přehnaný rybolov a vybíjení žraločí populace. Tak proč se zase jednou nepostavit na druhou stranu a nezredukovat záznamy evidence obyvatel?  

»
24. 05. 2020 • p.a.c.o6

RECENZE: Mafia II: Definitive Edition

Herní šoubyznys je třeba oproti filmům ještě mladé odvětví, které má velké věci jistě stále před sebou. O to víc mě zaráží trend posledních let, kdy mají nejrůznější vydavatelé tendence vytahovat staré klasiky a přinášet je hráčům na aktuálních platformách. Těžko říct, jestli je k tomu vede jistota výdělku nebo relativní lehkost co se práce týče, nicméně tento „Obchod s nostalgií“ asi relativně sype. A bohužel se nevyhnul i značce, na kterou...

»
13. 05. 2020 • Lukáš Urban1

Recenze: Ion Fury

Respekt před všemi značkami, které přežily milénium, přizpůsobily se moderním prvkům, a přesto někde uvnitř zůstaly stejné. A klobouček těm tvůrcům, jejichž um k tomu dopomohl. Co ale přát zastydlým puberťákům, jejichž sláva přišla a skončila enginem Build? Upřímnou soustrast? Příjemný důchod? Vše nejlepší k brzké dospělosti? Možná jen hodně štěstí, protože zapáleností, tvrdohlavostí a oddaností bojují s větrnými mlýny, které je stejně jednou odvanou. Ale zatím jsou tady.

»
12. 05. 2020 • p.a.c.o2

RECENZE: Super Mega Baseball 3

Je příjemné vidět, že značka, které jste na začátku z jakéhokoli důvodu moc nevěřili, pěkně roste a na trhu se jí daří. Dokonce se těšíte na její další díl, samozřejmě pokud vám ho vývojáři necpou co půl roku. Ideální je dodržet mezi díly časový odstup, aby si hráči mohli každý díl náležitě užít a vy, jako vývojáři jste měli dostatek času zapracovat na pokračování. U sportovních her toto platí dvojnásob, i...

»
09. 05. 2020 • Lukáš Urban3

Recenze: Deliver Us The Moon

Téměř každá záchrana lidstva, která probíhá ve vesmíru, sází na jednoho člověka. Ať už jde o vetřelce, tajemný monolit, letící asteroid nebo příšeru chapadlovitého tvaru. Pouze ten jeden, vyvolený a výjimečný může zvrátit katastrofu biblických rozměrů. A právě to je na komorních sci-fi to nejdůležitější. Pocit, že nezbyl nikdo jiný, kdo by napravil naše chyby. Nikdo, kdo by včas stisknul tlačítko nebo udělal sebevražedný krok. Podobně jako v tíživé adventuře od...

»
05. 05. 2020 • Lukáš Urban0

Recenze: Obduction

Někde hluboko v nitru musí být vývojáři zarputilými rybáři. Nebo si jednou z dlouhé chvíle zašli k jezírku, a tam lapili zlatou rybku. A jelikož na začátku 90. let ještě vládly ideály, poprosili pouze o to, aby měl jejich budoucí projekt úspěch. Rybka přání splnila a v dobrém rozmaru mu protáhla expiraci víc, než se sluší. A tak se skoro dvacet let odkazovalo na populární Myst. Ale když máte jednou talent, nepotřebujete rybařit.

»