Recenze: Extinction

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.4.2018, 8:23

Publikováno: 10.4.2018, 8:23

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1894 článků

Když se řekne Iron Galaxy, jsou v obraze pravděpodobně jen hráči bojovky Killer Instinct. Studio se dvěma pobočkami a desetiletou historií, vlastních her příliš nemá. Není to ale proto, že by se flákalo, ale z důvodu, že se podílí na portech a působí jako technický poradce velkým vývojářům. Díky tomu mají jeho zaměstnanci ruce v prvním Destiny, v Arkham sérii Batmana nebo v titulu 7 Days to Die. Teď mají američtí tvůrci šanci vstoupit do povědomí dalších hráčů a na pomoc si vzali obry toužící zničit lidskou populaci.

Když vám povím, že v jejich novince se vtělíte do postavy Avila, posledního bojovníka řádu Sentinelů, který doslova porcuju padesátimetrové obry, možná se vám rozsvítí oči. Avil samozřejmě nemá na bedrech jen brutální eliminaci monster pojmenovaných Ravenii. Musí čelit jejich pomocníkům, chránit věže a opevnění nebohých měst, zachraňovat zpanikařené obyvatele, a to navzdory tvrdohlavému vládci, který by ve stinných chvílích poslal lid nejraději přímo proti zlu, třebaže má v ruce rýče a lopaty. Hrdinské břemeno je ovšem těžší než náklad z kamenolomu. S přibývajícími úspěchy vzrůstají očekávání ostatních, ale také odpor obrů. Ti mají stále lepší brnění a větší jednotky přisluhovačů.

Čeká vás tedy epické dobrodružství? Ne. Rozhodně nečekejte další Darksiders, Castlevanii, Devil May Cry nebo Metal Gear Rising. Extinction nemá tak velké ambice a já se ho nebojím označit za západní verzi Attack on Titan. Ano, to je ta legračně vyhlížející hra, kde běhají nazí obříci s velkými hlavami. Extinction je tradičnější a pro průměrné hráče ze zbytku světa mnohem „snesitelnější“. A to, jak v oblasti děje, tak celkového zpracování, kdy i nám jsou mnohem bližší lidožraví, hnusní obři s destruktivními sklony než humanoidi vyrůstající v oblasti výbuchu Fukušimy. Předpokládám, že i s hrdinou se sžijete lépe, protože je takovou kombinací prince z Persie, assassína a bájného Persea.

Majitelem vašeho srdce se nejspíš ale ani tak nestane. Dějová linka není tak silná, aby se Avil vryl do paměti na delší dobu, než je hodina po dokončení kampaně. Vyprávění chybí větší množství flashbacků, které by výrazněji vtáhly do minulosti samotné postavy a světa kolem ní. Při restartu úrovně se navíc opakují i dialogy, což vás dříve či později začne rozčilovat. Možná se to z upoutávek nezdá, ale hratelnost není pro příležitostné hráče a už vůbec ne pro netrpělivé nerváky. Opakování levelů je na denním pořádku, protože každý úsek hry má svá specifika, odlišný přístup ke splnění hlavního cíle (o vedlejších ani nemluvím) a neustále se zvyšující obtížnost. Z toho plyne nutnost střádat herní měnu, aby bylo zač vylepšovat kouzelné runy.

Trochu vám v tom dělám boršč, že ano? Tak jednodušeji. Herní prostředí tvoří větší arény. Alespoň tak bych nazval části měst, které jsou olemovány přírodními hranicemi. Hýbat se v nich můžete libovolně všemi směry, včetně běhání po budovách nebo využívání háku k překonávaní delších úseků. Město je plně zničitelné, na čemž zpravidla stojí i valná část úkolů. Jakmile jsou v úrovni obři, je primární cíl bezpředmětný, pokud ho nesplníte alespoň s jedním procentem stojících domů. Aby odhadovaných osm až dvanáct hodin kampaně nebylo jen o porážení Ravenii, přimíchali vývojáři několik druhů šakalů, strategické prvky, primitivní strom vývoje postavy a jednoduchý soubojový systém vycházející z hack and slash žánru. I když jsou při něm využívány jen dvě tlačítka, přednastavenou posloupností docílíte téměř dvou desítek komb.

Je znát, že Iron Galaxy nejsou bitky cizí. Jsou dynamické, dobře se na ně kouká a zbraň zabírá všechny nepřátele, na které dosáhne. Přitom jsou ignorováni civilisté, tudíž se nemusíte strachovat, že z nich uděláte psí žrádlo dřív, než dojde k evakuaci. Bojem se šakali a záchranou obyvatel se postupně nabíjí speciální indikátor. Pouze s plným nabitím je možné setnout obrovi kebuli, což je jediný způsob, jak se ničitele nadobro zbavit. Jenže dostat se za krk takové giganta není jednoduché. Speciálním pomalým útokem k tomu určeným, můžete obrovi amputovat nohy a ruce, čímž z něho uděláte bezbrannou hroudu masa, po které si vyšplháte k zátylku pro smrtící úder. Tenhle přímočarý způsob ale funguje jen v prvních úrovních, dokud Revenii nenasadí brnění.

Bez zbytečných tanečků kolem říkám, že až ve chvíli, kdy se vám na mapě objeví 3 obři, každý s jiným typem brnění, pořádným kyjem a v rohu nelítostně klesají procenta města, ukazuje hra plný potenciál. Nervy tečou, čelo se rosí a jindy brilantní souhra očí, rukou a mozku selhává ve stěžejních okamžicích. Na dřevěné zbroje stačí jeden úder, ale ty pokročilejší chrání další prvky, které je nutné nejprve rozbít. Průšvih jsou ocelové pancíře odolné proti Avilově síle. V tom případě si cestu k hlavě musíte najít s pomocí háku a šikovnosti. Extinction ve mně úspěšně vyvolává pocit, že už začínám být na určitý typ her opravdu starý. Možná to není stáří, ale jen druh zakrnělosti, do níž bych měl tepat o sto šest a hra se mě pouze snaží motivovat.

I když se vaše ego nechá vyprovokovat jako moje, nevyhnete se dojmu umělého nastavování obtížnosti v klíčových pasážích. Runy pomáhající v boji se vylepšují za mince, aniž by vás hra přímo nutila. Ani nemusí, protože vám v jednu chvíli skokově nastaví cíle tak vysoké, že se nevyhnete hned několika opakováním. Za získané peníze tak zcela logicky sáhnete po tom, co by mělo vaše šance zvýšit. Pokud zvolíte špatně, váš boj. Zrekapitulujete si ještě několik úrovní, aby se měšec opět naplnil a vy mohli chybu napravit. Že o chvíli později následují levely až primitivně jednoduché, berte jako příležitost k nabrání sil. Nezřídka bývají i náhodně generovány, což se hodí v případě, že vám nevyhovuje vedlejší úkol či prostředí. Generovat se totiž dají opakovaně, jen to nemá vliv na hlavní cíl.

Kdybych měl na hře vyzdvihnout jen jednu věc, nebude to grafika, která nemá žádnou podporu pro nejlepší Xbox, ba ani technický stav, na kterém není velkých kiksů. Zastavil bych se u rozmanitosti obrů. První desítky minut si toho možná ani nevšimnete, protože máte dost starostí s přizpůsobením se tempu hry, ale Ravenii tvoří pestrou paletu padouchů, kterou si pozvolna začnete užívat. Jsou různě barevní, zdobí je hned několik typů „tetování“ a řadí se do vícera druhů. Na bojišti potkáte hubeňoury, tlusťochy, atlety, ale také kyklopy nebo jedince připomínající samotné pekelníky. To samé se týká brnění. Autoři projevili dostatek fantazie při volbě materiálů a kouzel chránících citlivá místa obrů. Přesto to nestačí a už po pár hodinách přichází značná repetetivnost, kterou doprovází myšlenky, zda vůbec titul stojí za dokončení. Když máte po třech a půl hodinách na kontě více jak 60 obrů a desetinásobný počet zachráněných lidí, nelze se neptat „proč“.

V budoucnu mají dorazit určité dodatky. To však nikoho nezajímá, protože nyní jsou ve hře jen další tři režimy a všechny se omrzí rychleji než stačí ranní pečivo ztvrdnout. Denní výzvy představují náhodnou úroveň a mód Extinction je pouhou hordou s nekončícími vlnami nepřátel. Trocha čerstvého vzduchu přichází až se Skirmish. Po zadání náhodné číselné kombinace vygeneruje hra level, který pak můžete prostřednictvím onoho čísla sdílet s přáteli. Abych nezapomněl, plošinovkové prvky hry provětrá Trial. Je ale krátký, nudný a víceméně jen vytažený z úrovní kariéry.

Jestliže dáte hře, navzdory přemrštěné ceně, opravdu šanci, neměly by vás překvapit výrazné chyby. Chod je plynulý, načítání řekněme že průměrné a grafika neurážející. Na nedostatky narazíte vždy jen při bojích s obry. Kamera se občas ztratí pod velkým protivníkem a automatizovaný ukazatel uchycení háku má velké problémy detekovat interakční body na zbrojích.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Blázni. Jinak se vývojáři nazvat nedají, protože chtít za Extinction cenu AAA hry, je na diagnózu. Souboj o záchranu lidstva nemá špatný námět a samotné dobývání krční páteře obrovských vagabundů dokáže zaujmout. Bohužel ne na dostatečně dlouho dobu. Už po hodině se dostavuje pocit, že jste ze hry viděli všechno a když se tomu na konci kampaně skutečně stane, hra nenabídne téměř nic, proč v její společnosti setrvat. Poměr cena-obsah dělá z titulu neprodejný artikl, který bude hráčskou základnu budovat jen při výrazných slevách. Potenciál hry tak pro jednou opět prohrál s ambicemi autorů.
  • klidas

    prislo na moje slova 🙂

18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»