Recenze: Extinction

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.4.2018, 8:23

Publikováno: 10.4.2018, 8:23

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1383 článků

Když se řekne Iron Galaxy, jsou v obraze pravděpodobně jen hráči bojovky Killer Instinct. Studio se dvěma pobočkami a desetiletou historií, vlastních her příliš nemá. Není to ale proto, že by se flákalo, ale z důvodu, že se podílí na portech a působí jako technický poradce velkým vývojářům. Díky tomu mají jeho zaměstnanci ruce v prvním Destiny, v Arkham sérii Batmana nebo v titulu 7 Days to Die. Teď mají američtí tvůrci šanci vstoupit do povědomí dalších hráčů a na pomoc si vzali obry toužící zničit lidskou populaci.

Když vám povím, že v jejich novince se vtělíte do postavy Avila, posledního bojovníka řádu Sentinelů, který doslova porcuju padesátimetrové obry, možná se vám rozsvítí oči. Avil samozřejmě nemá na bedrech jen brutální eliminaci monster pojmenovaných Ravenii. Musí čelit jejich pomocníkům, chránit věže a opevnění nebohých měst, zachraňovat zpanikařené obyvatele, a to navzdory tvrdohlavému vládci, který by ve stinných chvílích poslal lid nejraději přímo proti zlu, třebaže má v ruce rýče a lopaty. Hrdinské břemeno je ovšem těžší než náklad z kamenolomu. S přibývajícími úspěchy vzrůstají očekávání ostatních, ale také odpor obrů. Ti mají stále lepší brnění a větší jednotky přisluhovačů.

Čeká vás tedy epické dobrodružství? Ne. Rozhodně nečekejte další Darksiders, Castlevanii, Devil May Cry nebo Metal Gear Rising. Extinction nemá tak velké ambice a já se ho nebojím označit za západní verzi Attack on Titan. Ano, to je ta legračně vyhlížející hra, kde běhají nazí obříci s velkými hlavami. Extinction je tradičnější a pro průměrné hráče ze zbytku světa mnohem „snesitelnější“. A to, jak v oblasti děje, tak celkového zpracování, kdy i nám jsou mnohem bližší lidožraví, hnusní obři s destruktivními sklony než humanoidi vyrůstající v oblasti výbuchu Fukušimy. Předpokládám, že i s hrdinou se sžijete lépe, protože je takovou kombinací prince z Persie, assassína a bájného Persea.

Majitelem vašeho srdce se nejspíš ale ani tak nestane. Dějová linka není tak silná, aby se Avil vryl do paměti na delší dobu, než je hodina po dokončení kampaně. Vyprávění chybí větší množství flashbacků, které by výrazněji vtáhly do minulosti samotné postavy a světa kolem ní. Při restartu úrovně se navíc opakují i dialogy, což vás dříve či později začne rozčilovat. Možná se to z upoutávek nezdá, ale hratelnost není pro příležitostné hráče a už vůbec ne pro netrpělivé nerváky. Opakování levelů je na denním pořádku, protože každý úsek hry má svá specifika, odlišný přístup ke splnění hlavního cíle (o vedlejších ani nemluvím) a neustále se zvyšující obtížnost. Z toho plyne nutnost střádat herní měnu, aby bylo zač vylepšovat kouzelné runy.

Trochu vám v tom dělám boršč, že ano? Tak jednodušeji. Herní prostředí tvoří větší arény. Alespoň tak bych nazval části měst, které jsou olemovány přírodními hranicemi. Hýbat se v nich můžete libovolně všemi směry, včetně běhání po budovách nebo využívání háku k překonávaní delších úseků. Město je plně zničitelné, na čemž zpravidla stojí i valná část úkolů. Jakmile jsou v úrovni obři, je primární cíl bezpředmětný, pokud ho nesplníte alespoň s jedním procentem stojících domů. Aby odhadovaných osm až dvanáct hodin kampaně nebylo jen o porážení Ravenii, přimíchali vývojáři několik druhů šakalů, strategické prvky, primitivní strom vývoje postavy a jednoduchý soubojový systém vycházející z hack and slash žánru. I když jsou při něm využívány jen dvě tlačítka, přednastavenou posloupností docílíte téměř dvou desítek komb.

Je znát, že Iron Galaxy nejsou bitky cizí. Jsou dynamické, dobře se na ně kouká a zbraň zabírá všechny nepřátele, na které dosáhne. Přitom jsou ignorováni civilisté, tudíž se nemusíte strachovat, že z nich uděláte psí žrádlo dřív, než dojde k evakuaci. Bojem se šakali a záchranou obyvatel se postupně nabíjí speciální indikátor. Pouze s plným nabitím je možné setnout obrovi kebuli, což je jediný způsob, jak se ničitele nadobro zbavit. Jenže dostat se za krk takové giganta není jednoduché. Speciálním pomalým útokem k tomu určeným, můžete obrovi amputovat nohy a ruce, čímž z něho uděláte bezbrannou hroudu masa, po které si vyšplháte k zátylku pro smrtící úder. Tenhle přímočarý způsob ale funguje jen v prvních úrovních, dokud Revenii nenasadí brnění.

Bez zbytečných tanečků kolem říkám, že až ve chvíli, kdy se vám na mapě objeví 3 obři, každý s jiným typem brnění, pořádným kyjem a v rohu nelítostně klesají procenta města, ukazuje hra plný potenciál. Nervy tečou, čelo se rosí a jindy brilantní souhra očí, rukou a mozku selhává ve stěžejních okamžicích. Na dřevěné zbroje stačí jeden úder, ale ty pokročilejší chrání další prvky, které je nutné nejprve rozbít. Průšvih jsou ocelové pancíře odolné proti Avilově síle. V tom případě si cestu k hlavě musíte najít s pomocí háku a šikovnosti. Extinction ve mně úspěšně vyvolává pocit, že už začínám být na určitý typ her opravdu starý. Možná to není stáří, ale jen druh zakrnělosti, do níž bych měl tepat o sto šest a hra se mě pouze snaží motivovat.

I když se vaše ego nechá vyprovokovat jako moje, nevyhnete se dojmu umělého nastavování obtížnosti v klíčových pasážích. Runy pomáhající v boji se vylepšují za mince, aniž by vás hra přímo nutila. Ani nemusí, protože vám v jednu chvíli skokově nastaví cíle tak vysoké, že se nevyhnete hned několika opakováním. Za získané peníze tak zcela logicky sáhnete po tom, co by mělo vaše šance zvýšit. Pokud zvolíte špatně, váš boj. Zrekapitulujete si ještě několik úrovní, aby se měšec opět naplnil a vy mohli chybu napravit. Že o chvíli později následují levely až primitivně jednoduché, berte jako příležitost k nabrání sil. Nezřídka bývají i náhodně generovány, což se hodí v případě, že vám nevyhovuje vedlejší úkol či prostředí. Generovat se totiž dají opakovaně, jen to nemá vliv na hlavní cíl.

Kdybych měl na hře vyzdvihnout jen jednu věc, nebude to grafika, která nemá žádnou podporu pro nejlepší Xbox, ba ani technický stav, na kterém není velkých kiksů. Zastavil bych se u rozmanitosti obrů. První desítky minut si toho možná ani nevšimnete, protože máte dost starostí s přizpůsobením se tempu hry, ale Ravenii tvoří pestrou paletu padouchů, kterou si pozvolna začnete užívat. Jsou různě barevní, zdobí je hned několik typů „tetování“ a řadí se do vícera druhů. Na bojišti potkáte hubeňoury, tlusťochy, atlety, ale také kyklopy nebo jedince připomínající samotné pekelníky. To samé se týká brnění. Autoři projevili dostatek fantazie při volbě materiálů a kouzel chránících citlivá místa obrů. Přesto to nestačí a už po pár hodinách přichází značná repetetivnost, kterou doprovází myšlenky, zda vůbec titul stojí za dokončení. Když máte po třech a půl hodinách na kontě více jak 60 obrů a desetinásobný počet zachráněných lidí, nelze se neptat „proč“.

V budoucnu mají dorazit určité dodatky. To však nikoho nezajímá, protože nyní jsou ve hře jen další tři režimy a všechny se omrzí rychleji než stačí ranní pečivo ztvrdnout. Denní výzvy představují náhodnou úroveň a mód Extinction je pouhou hordou s nekončícími vlnami nepřátel. Trocha čerstvého vzduchu přichází až se Skirmish. Po zadání náhodné číselné kombinace vygeneruje hra level, který pak můžete prostřednictvím onoho čísla sdílet s přáteli. Abych nezapomněl, plošinovkové prvky hry provětrá Trial. Je ale krátký, nudný a víceméně jen vytažený z úrovní kariéry.

Jestliže dáte hře, navzdory přemrštěné ceně, opravdu šanci, neměly by vás překvapit výrazné chyby. Chod je plynulý, načítání řekněme že průměrné a grafika neurážející. Na nedostatky narazíte vždy jen při bojích s obry. Kamera se občas ztratí pod velkým protivníkem a automatizovaný ukazatel uchycení háku má velké problémy detekovat interakční body na zbrojích.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Blázni. Jinak se vývojáři nazvat nedají, protože chtít za Extinction cenu AAA hry, je na diagnózu. Souboj o záchranu lidstva nemá špatný námět a samotné dobývání krční páteře obrovských vagabundů dokáže zaujmout. Bohužel ne na dostatečně dlouho dobu. Už po hodině se dostavuje pocit, že jste ze hry viděli všechno a když se tomu na konci kampaně skutečně stane, hra nenabídne téměř nic, proč v její společnosti setrvat. Poměr cena-obsah dělá z titulu neprodejný artikl, který bude hráčskou základnu budovat jen při výrazných slevách. Potenciál hry tak pro jednou opět prohrál s ambicemi autorů.
  • klidas

    prislo na moje slova 🙂

15. 04. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Dead Ahead: Zombie Warfare

Na zombíky ve hrách jsme si již zvykli a to, co vypadalo jako chvilkový trend, se přetavilo v regulérní herní postavy. No postavy, prostě zombíci jsou ve hrách stále přítomní, ať se to mnohým líbí nebo ne. Většinou je likvidujeme v nekonečných zástupech na tisíce způsobů a svou troškou do tohoto mlýna přispívají i vývojáři z Mobirate, kteří na velkou platformu přinášejí malou hru.

»
13. 04. 2018 • chaosteorycz5

Recenze: Hellblade: Senua’s Sacrifice

Pamatujete Ryse: Son of Rome? Samozřejmě, že ano, však to byla jedna z prvních exkluzivních her pro Xbox One. Hráče po celém světě zasadila do křesel nebývalou grafikou, brutálními souboji a příběhem vpraveným do vlastní verze antického Říma. Naneštěstí je z těch pohodlných sedadel zase rychle zvedla, když už po pár minutách bylo jasné, že vyprávění a nekonečné mačkání nalajnovaných tlačítek doplní občasná chůze nebo přelezení překážky. Proč vůbec začínám recenzi úplně...

»
05. 04. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Enigmatis 3: The Shadow of Karkhala

Odpočinkovou hratelnost pro všechny zájemce nabízejí hry s hledáním objektů, kde mistry svého řemesla jsou polští Artifex Mundi. Jejich portfolio čítá širokou paletu her, z něhož by si měl vybrat rozhodně každý. Záleží jenom na tom, na jaký příběh budete mít zrovna chuť. Jejich hry jsou sice fajn zejména na mobilních zařízeních, ale jak ukazuje Enigmatis 3: The Shadow of Karkhala, dají se dost dobře hrát i na velké obrazovce ve spojení...

»
04. 04. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Injustice 2 – Legendary Edition

Pokračování Injustice: Gods Among Us nebylo ani zdaleka jedinou bojovou hrou loňského roku. I když nepřímo, muselo svést boj se sedmým Tekkenem a také s Marvelem, který se postavil opět po letech Capcomu. Přesto vyšlo z bojů nejlépe, a to nejen v mém osobním hodnocení, ale taktéž v recenzích napříč celým světem. Teď se hrdinové z DC Comics vrátili v Legendární edici, do které nabalili veškerý dodatečný obsah a přidali pár bonusů navíc. Pokud si...

»
01. 04. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: MX vs ATV: All Out

Leckteří vývojáři by mohli vyprávět, jak obtížné je udržovat svěží sérii, která vychází s určitou pravidelností. Rainbow Studios to mají pravda trochu jednodušší, protože u MX vs ATV je nesvazují licence oficiálních podniků, takže nemusí na pranýř povinně každý rok. To ovšem nutně neznamená, že tam stejně neskončí. Po sedmé vstupují do stejné řeky a ze všech průzračně čirých vod smáčí unavené tělo na opačném konci, v Ganze. Tamhle do ní močí...

»
31. 03. 2018 • p.a.c.o9

RECENZE: A Way Out

Téma útěku z vězení inspirovalo nejeden film, seriál nebo knižní předlohu. Autoři se vyžívají v tom, aby nabídli nějaký neotřelý způsob, jak se z vězení dostat. Pozadu nezůstává ani herní scéna, kdy můžeme vězení stavět nebo se z něj zkoušet dostat. Většinou to však byli strategie a chyběla nějaká akčnější hra. Jiný přístup se rozhodli zvolit tvůrci A Way Out, kteří nám svým trailerem na E3 skoro vyrazili dech.

»
26. 03. 2018 • p.a.c.o15

RECENZE: Far Cry 5

Není nad to, když si hráč může nabrat zbraně všech možných druhů a v otevřeném světě se vydat bojovat proti zlu. Ten pocit, že jste hrdina a zachránce v jedné osobě je k nezaplacení, ovšem ještě lepší je, když jste hrdina s lidskou tváří, kterého k záchraně ostatních motivuje nějaká osobní pohnutka, nejlépe záchrana někoho blízkého. Série Far Cry na tomto modelu postavila svůj byznys, což se hráčům u čtvrtého pokračování už moc nelíbilo.

»
25. 03. 2018 • chaosteorycz37

Recenze: Sea of Thieves

„Nečum a pojď vylít vodu z lodi“, řve na mě parťák, zatímco zatlouká díry s kadencí sovětského úderníka. To ale půjde dost špatně, když se nacházíme v bouři a kormidlo se mé pirátské alter ego pokouší vyzout ze sandálů. Nedá se svítit, musím, blesk nám právě bouchl do paluby, až mi třísky provětraly ofinu. S kýblem v ruce přicházím za minutu dvanáct. Kolega je zalitý jak deštný prales a podpalubí připomíná krytý bazén mongolských kočovných...

»