Xboxweb.cz

Z organizační důvodů, kvůli nimž Lukáš „ChaosteoryCZ“ nemůže přinést podrobné zhodnocení nové Forzy, jsem na jeho přání tuto štafetu převzala já. Takže se připravte, že to úplně mění pohled a přístup k populární značce a žánru jako takovým. Na rozdíl od něj si totiž nemyslím, že závodní simulátor musí hráče trápit přemrštěnými nároky na ovládání. Nechci po něm ani věrohodný průběh závodu se všemi těmi testovacími koly a kvalifikacemi, kvůli nimž se dostanu k opravdovému závodu jednou za 2 dny. Hry jsou od toho, aby se u nich člověk bavil, tak proč takový nemůže být i simulátor okruhové závodění?

K Forze jsem se dostala vlastně až s posledním Horizonem, který přítel vychválil tak, až jsem se bála, že mě za něj vymění. Nicméně nelhal. Arkádové špásování po otevřené Austrálii bylo a je drogou s těžkým návykem, jehož se jen velmi těžko zbavuje. Když už jsem si přeci jen chtěla odpočinout od dopravy na špatné straně silnice a hulvátů bez špetky gentlemana v nitru při multiplayeru, došlo na 6. díl série, z níž arkádová odnož později vznikla. A kupodivu dostala mě taky. Pěkně zpracované okruhy dobře ladily s vypiplanými modely aut a široká možnost nastavení obtížnosti mi dovolila řídit Le Mans speciály na domovské trati pohodlně, ale s potřebnou dávkou reálného pocitu z řízení. Po nějaké době mi ovšem začal u celé řady aut vadit jízdní model, doslova jsem začala nenávidět mokrý povrch a absence personalizace závodníka z něho dělala jen bota v naleštěném kokpitu.

Proč výlet do vzpomínek? Protože Forza Motorsport 7 je jiná. Už jen to, že jezdec je konečně spojen s autem a sebevědomě si střeží nabídku hry. Matnou minulostí jsou menu na celé obrazovce, však stačí jen drobnější položky, zatímco zbytek kamery se věnuje báječným mužům a ženám, za nimiž skromně vykukují jejich plechoví miláčkové. Osoba za volantem konečně dostala hmatatelný obrys, jehož vzhled se navíc mění s bohatou paletou kombinéz a oblečení. Nová myšlenku, že Motorsport není jen o autě, ale také o bytosti v jeho kokpitu, se nese celou hrou. Promítá se přitom i do kariéry, kde jsou vystaveny na odiv trofeje kariéry. Koncepčně mi prostředí pak hodně připomíná starší hru Race Driver: Grid.

Drobná paralela by se našla i v závodech, ale to vědět nepotřebujete. Co ano, že život singleplayerového závodníka se jmenuje Forza Driver’s Cup a je mnohem pestřejší než v předchozím díle. Stěnu hangáru zdobí 6 plachet, které jen čekají na to, až pod ně vystavíte trofeje. Šampionáty sdružují menší podniky a turnaje, přičemž jejich absolvováním se nabírají body. Při dosaženém počtu je titul váš a můžete se odebrat vstříc dalším výzvám. Nepokořené akce jsou přitom nadále připravené pro pozdější návrat. Seznam nabízených sad závodů má jasně vytyčený cíl, vyjít vstříc širokému spektru hráčů. Proč se zbytečně nutit do ježdění s americkými buldozery z muzea, když si můžete v poklidu užívat designérských šperků prošpikovaných moderními technologiemi. Standardní závody doplňují ještě speciální výzvy na trati Top Gear, vytrvalostní závody, tovární akce, předjíždění stanoveného počtu aut a podobné blbiny na odreagování.

Tvůrci se ani po sedmé neuchýlili k zbytečnému budování virtuálního týmu či budoucí závodní superstar. Nač také. Tituly, které to umožňují na trhu už jsou, tudíž se Forza může naplno věnovat tomu, v čem je nejlepší, a to je závodění, které tedy teoreticky dělí jen načítací obrazovky. Přijde mi, že fanoušci série si už zvykli na jejich delší zpracovávání. Já příliš ne, ale letos mám možnost si čekání zkrátit hned několika aktivitami. Zmínka o Driver Gear čili kombinézách už padla, o sbírání autíček ale ne. Každé malé škvrně, dívky nutně nevyjímaje, si libuje ve sbírání angličáků, kdežto ti movitější si vášeň přenesou i do dospělosti. Forza chce svou kolekci sedmi stovek aut vystavit na odiv tak horlivě, že vás nepřímo nutí k založení vlastní kolekce. Od jejího rozsahu se totiž odvíjejí odměny při přechodu na novou úroveň řidiče. Je to lehce vyčůraný přístup, nicméně přistoupit na něj nemusíte. To ostatně platí i pro Prize Crates.

Další fíčura zkracující čekaní na závod je obdobou modifikačních karet z předešlého dílu. Podle nastavení jízdního modelu a podmínek na trati vyberete tři kusy, jež vám po protnutí cílové čáry přinesou bonusovou herní měnu a XP. Pokud jste uspěli. Boxy, obsahující nejenom karty, se přitom musejí, v případě pravidelného používání, dříve či později kupovat za in-game kredity. Funkce označována částí komunity jako sprosté mikrotransakce vidím opačně, jako formu investice. Nejdražší Prize Crate stojí 300 000 Cr a vedle opakovaně použitelných modifikátorů může do garáže přinést auto z nejvyšší kategorie Legendary a kombinézu. Zkušenost ukázala, že na bonusech z karet se vložená částka bez problémů vrátila. Nejde tedy o žádnou blamáž známou z F2P her, protože lze bez kartiček absolvovat celou hru a legendární auto zakoupit za plnou cenu od „dealera“.

Když už pak hra konečně připraví dráhu k závodu, čeká na vás ještě letmá zastávka v boxech na kontrolu nastavení a ForzaVista. Šmírovací režim všech Uko Ješitů je mimo garáže dostupný i zde, nicméně neposkytuje tolik volnosti. Navíc si myslím, že je úplně zbytečný, protože o grafických kvalitách Forza Motorsport 7 přesvědčuje od prvních minut na trati. Jestli šestý díl byl pěkný a Horizon 3 nádherný, tak sedmička je neskutečná. Jsem si vědomá, že jde o uzavřené tratě, ale na druhou stranu se na nich potkává 24 aut, přičemž studio našlo dostatek výkonu, aby grafickou stránku posunulo zase o kus dopředu.

Na první pohled jsou viditelně lepší odrazy interiéru na přední sklo, které se s přibývajícími koly špiní. Změny jsou patrné i v nasvícení. Světelné efekty přístrojové desky mají věrnější dopad na materiály. Intenzita se mění s osvětlením okolí, kdy za velké oblačnosti a mlhy je menší než v případě hluboké noci. Světla aut, osvětlení tratě, sluneční paprsky, to vše má přímý vliv na obraz prostředí promítaný na karoserie modelů. Nedá se nevšimnout ani lepších textur objektů, za které vděčíme vydání na PC a přípravě pro konzoli Xbox One X. Měla jsem možnost hrát hru chvíli na herním PC a věřte mi, že budoucí majitelé Škorpióna se mají na co těšit. Nic to ovšem nemění na faktu, že výše popsané klady jsou získané z hraní na prvním modelu Xboxu One.

Přemýšlela jsem, jak na údajně nejslabším konzolovém hardwaru docílilo studio Turn 10 takového dojmu, aniž by se vzdalo FHD rozlišení a 60 fps. A odpověď jsem našla v náhodných detailech. Když například auta rolují na start a kamera nad nimi přelétá, lze si všimnout sníženého počtu polygonů na dílech vozů, a i v samotném interiéru. Při zapnutí fotorežimu se pak trochu zmenšil rádius, v němž je možné cestovat kolem auta. Hra jednoduše ubírá kvalitu na neviděném, aby mohla na obrazovce vypustit Krakena. Vidím za tím i důvod, proč se umělá inteligence relativně rychle roztrhá na menší skupinky. Nejdříve se rošt rozpůlí a pak utvoří další menší části. Anebo je to celé úplně jinak, já tu dělám zbytečně chytrou a Microsoft Studios vlastní patent na těžbu výkonu z neznámých zdrojů.

Z předešlých odstavců jsem záměrně vyňala část o dynamickém počasí, protože ho považuji za Achillovu patu. A také za jasný důkaz, že tvůrci se nemají nechat strhnout konkurencí jen proto, aby se v tiskových materiálech mohli pyšnit obdobným prvkem. Nebeské divadlo předváděné v arkádové Austrálii pokračuje i na závodních okruzích. Plynulé přechody klimatických změn, kdy trať projde nízkou oblačností, slunečním svitem a následným blizardem nemají konkurenci. Vidět v druhé zatáčce vykukovat slunko z poza mraků a o kolo později se v témže úseku brodit nepropustnou mlhou, se rovná malému hernímu vyvrcholení. Do deště se mi příliš nechtělo, protože jsem měla v živé paměti louže, po jejichž návštěvě jde auto automaticky mimo silnici. Nakonec i výlet do mokřad chválím, protože stojící voda už není tak „lepivá“.

Tři sloty na předpověď počasí jsou plně dostačující a rovnoměrně se rozloží v závislosti na nastavených kolech, a to jak v SP režimech, tak v MP. Je to tak působivé až se chce propadnout pláči, že se bavíme jen o čtvrtině lokací. Celkové číslo činí 32 a nikoho asi nepřekvapí, že smyšlené okruhy jsou ze hry úplně a netýká se jich ani noční ježdění. To je dostupné u nějaké poloviny okruhů, kdy o možnostech nastavení venkovních podmínek informují drobné ikonky v jejich nabídce. Musím zmínit i statické nebe na počasím nepodporovaných tratích, kdy se oblaka nehnou ani po hodině kroužení. Ačkoli s každou návštěvou okruhu se mění schéma nebe. Přitom rovinka na Severní smyčce je tak brutální. Tachometr pozvolna líže 400 km/h, kapky deště stékají po vibrujícím křídle, zrcátka se klepou pod náporem přítlaku…

Zvažovala jsem vyhnutí se jízdnímu modelu, protože kázání o adhezi husté směsi pneumatik a ročního asfaltu v arabské poušti, bude od zástupkyně ženského pohlaví znít divně. A víte co? Ani se do toho pouštět nebudu. Oproti jiným ročníkům nejsou tentokrát finančně zvýhodňováni sebemrskači jezdící za každých podmínek bez asistenčních prvků. Chtějí tím tvůrci snad říct, že je lepší nechat trakci a stabilitu v pohotovosti? Záleží na okolnostech. Osobně podpůrné technologie nevypínám, protože ani skutečná moderní auta, která volím nejčastěji, nejezdí s trakcí utrženou ze řetězu. S řízením a pneumatikami na volbu „simulace“ je pak ježdění většinou věrné, s očekávanými reakcemi a reálnými důsledky agresivního řízení. Samozřejmě v rozumné míře, aby ruce na ovladači vždy stíhali korigovat nenadálé změny směru. Změny chování způsobené zvraty počasí jsou jistou záležitostí a vězte, že brzdy s pneumatikami vám je dají pěkně pocítit.

Po nějakém čase mi ale řízení přišlo až moc předvídatelné. Čtyřkolky, včetně modelů od Lamborghini, či Porsche s vahou vzadu, se neutrhly ani při jízdě brzda-plyn a přední pohony táhly až příliš ven. Kombinované nebo úplné vypnutí asistentů pak ukázalo opravdové nitro. Rázem se i ty skálopevné bestie proměnili v hravá štěňata, která po podrbání za uchem vrtí zběsile chvostem. Není žádným tajemstvím, že Turn 10 dlouhodobě spolupracuje se světovým výrobcem pneumatik, který pomáhá hře simulovat styk s povrchem tím nejvěrnějším možným způsobem. A musí se uznat, že vlastnosti jsou ve srovnání s jinými lety zase trochu jiné. Mnohem častěji kupříkladu auto prokluzuje v již chycených stopách a lépe se projevuje i pozvolné zahřívání gum. Zkoušela jsem si u některých značek hrát se světlo výškou a velikostí pneumatik, a už to stačilo na citelné změny v řízení.

Do větších úprav jsem se nepouštěla a upřímně jsem ani nemusela díky novému homologačnímu systému. Ve hře funguje tak, že díly zvyšující výkon a upravující chování limituje přednastavenými hodnotami. Jde o typ a velikost pneumatik, horní hranici kategorie, maximální výkon nebo použité díly. Z auta je tak mnohem těžší udělat sprintera se špatným ovládáním, případně slimáka s bleskovými reakcemi, protože celý rošt se musí řídit nastavenými hodnotami. K přizpůsobení auta pak jednoduše stačí zvolit automatickou homologaci a je vyhráno. Pokud tedy auto má všechny úpravy k dispozici. Milovníci vlastních nastavení z toho asi moc vysoko skákat nebudou, ale méně zběhlým automechanikům to vyrovná šance oproti konkurenci. Že se tím občas trochu změní jízdní vlastnosti je daň za rychlou úpravu.

Forza Motorsport 7 disponuje i celou řadou online prvků. Z těch funkčních klasické rivalské závody a multiplayer obdobný předchozímu dílu, jen se zapojením všech nových možností. Musím přiznat, že jsem ho příliš nezkoušela, ale kluci z redakce mi v jejich streamu jasně předvedli, že není důležité, jedete-li proti ruské mafii nebo příležitostným hráčům, ale jak si to dokážete užít. Na zapnutí stále čeká privátní lobby, online ligy, aukce a Forzathon. Ten se v Horizonu uchytil velice dobře, protože přináší za relativně jednoduché úkoly zkušenosti, kredity a Forza Edition auta. Ty jsou hezká, ale na můj vkus vykazují až přílišnou arkádovost, která se sem příliš nehodí.

Bylo mi kladeno na srdce, dokonce několikrát, abych vzpomněla editor designů. No tak vám ho připomínám a dál tak nějak nevím co k němu říct, protože tohle je Chaosova parketa. Snad jen to, že dokud neuvidíte, jak z malých geometrických obrazců vznikají fotorealistická díla, budete si myslet, že jde o nějaký speciální nástroj pro vyvolené jedince. Herní umělci své výtvory sdílejí v masivních knihovnách, kam do nich mají přístup všichni hráči. Ke sdílení obsahu s komunitou pak patří i fotografie a záznamy ze závodů.

Mohla bych pokračovat rozborem „zajímavých“ zastávek v depu, příslušenstvím nemajícím ve hře absolutně žádné funkční využití, bohatými plány na placený obsah, obměněnou nabídkou disků, standardně výtečným ozvučením nebo vyzdvihnutím trati Maple Valley, kterou nevím proč, považují hráči za kultovní. Stejně tak bych se ale mohla věnovat desítkám dalších věcí. Nic z toho by ale nezměnilo dojem, který z posledního dílu téměř exkluzivních závodů mám.