
RECENZE: Gang Beasts
Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.
Gang Beasts je přesně takovou hrou, která nebude sedět každému a její hlavní potenciál je ukryt v multiplayeru, na nějž ostatně míří. Musím se přiznat, že mám tyhle divné hry rád a vždycky mě překvapí, jak absurdní, ale ve výsledku dost často funkční a zábavný celek dokáže někdo nabídnout. Navíc v tomto případě ve mně hra evokovala vzpomínky na mou oblíbenou záležitost Human Fall Flat, jenom o něco více šílenější.

V Gang Beasts před nás vývojáři nestaví jednotlivé úrovně, abychom je překonali, ale abychom se v nich utkali. Hra je postavena primárně jako multiplayerová hra, takže kdo chce hrát sám, měl by se podívat někde jinde. Máme tu několik herních módů, v nichž se může utkat až čtveřice hráčů v lokálním nebo až osmička hráčů během online zápolení v téměř dvacítce úrovní. Módy by se daly definovat jako boj všech proti všem, kdy poslední přeživší vyhrává, dále tu máme boj proti Al řízeným vlnám nepřátel a pro odreagování fotbálek 2v2.
Sežeňte kamarády a hurá za zábavou, chtělo by se říct, ovšem to bych vám doporučil něco, co není tak úplně pravda. Největší boj jsme u hraní sváděli s ovládáním. Vůbec není tak lehké a intuitivní jako třeba v případě Human Fall Flat. Nicméně s velkou dávkou cvičení a k tomu ještě s hromadou štěstí se dá postavičky tak nějak ovládnout. Bohužel bych neřekl, že ve střízlivém stavu se jedná o zábavu. Možná po několika lahvích kvalitního alkoholu se vám začnou zdát vaše pohyby podobné, jako ty herní, kdy člověk nemá kosti a s tímto vědomím se hraje dobře. Nezkoušel jsem, protože nevím, zda stojím o hru, u níž bych musel být permanentně na šrot.
Jednotlivá prostředí jsou poměrně různorodá, takže jednou bojujete na komíně, pak na kusu budovy, stavbě, jedoucím vlaku nebo kamionech. Nápady zde rozhodně nechyběly a každé prostředí má to své specifikum, což je fajn. Bohužel ani zde všechno nedopadlo podle plánu a vzhledem k tomu, že hra vyšla na PC již v roce 2017, je o dost smutnější, že v roce 2019 není na Xbox One technicky odladěná.
Není nic divného, že se někde o něco zaseknete, schody také nejsou největší přítel, obzvlášť při cestě do nich a také nejrůznější nečekané glitche nemohou chybět. Stejně tak špatná je interakce dvou a více želatinových postav mezi sebou, která nedává smysl (což by nevadilo), ale hlavně funguje pokaždé úplně jinak, byť se podmínky jeví totožné. Největším klackem, kterým nám vývojáři hodili pod nohy, a jde ruku v ruce s ovládáním, je kamera. Sice se dá nastavovat, ale rozhodně nejde nastavit tak, jak by člověk potřeboval. Dá se tak v úrovních velice snadno dostat do míst, kam nevidíte a nemáte nejmenší tušení, co tam postavička dělá, natož jak ji dostat ven. A to jsem si bláhově myslel, že v dnešní době je práce s kamerou to první, co vývojáři zkouší a ladí, protože bez pořádné kamery se žádná dobrá hra udělat nedá a zde se to jenom potvrzuje.

Co naplat, že levelů je spousta, postavičky se dají navléct do nejrůznějších vtipných kostýmů a online připojování funguje skvěle. Není tak problém se na mapách potkat a utkat se v tom, kdo se zvládne s jejich nástrahami a všemi protivníky vypořádat nejlépe. Ani grafická stránka není špatná a ten osobitý styl, jaký jsem chtěl, jsem nakonec i dostal. Ve světlých chvílích se dostavila ona kýžená zábava, kdy jsme dělali šílenosti, bláznivosti a smáli u toho. Škoda jenom, že na hodinu hraní těchto chvilek připadlo žalostně málo.
Verdikt
Gang Beasts rozhodně nenaplnili moje očekávání, jaká jsem do nich vložil a stávají se tak lehce podprůměrnou hrou, v níž budete většinu času bojovat s ovládáním, špatnou kamerou a neodladěným prostředím. Sem tam si užijete vtipný okamžik nebo zábavnější pasáž, ale tyto pozitivní chvilky jsou vykoupeny spoustou času, kdy se zvednutým obočím budeme nevěřícně kroutit hlavou nad děním na obrazovce a ke sprostému slovu nebude daleko. Takhle nějak si zábavnou party hru rozhodně nepředstavuji a raději se podívám někde jinde.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...



























