RECENZE: High On Life

Autor: Michael Chrobok Publikováno: 31.12.2022, 7:30

Publikováno: 31.12.2022, 7:30

Sociální sítě

O autorovi

Michael Chrobok

Je autorem 4 článků

Animovaný seriál pro dospělé Rick a Morty vzal před pár lety stanici Adult Swim útokem a poměrně záhy si nekonvenční humor vědátorského alkoholika Ricka a jeho pubertálního vnuka Mortyho získal srdce diváků po celém světě. Proč začínám recenzi střílečky High on Life shrnutím animáku? Protože mají společného více, než se na první pohled zdá. Nejambicióznější projekt studia Squanch Games má totiž na svědomí Justin Roiland, který je právě spoluautorem zmíněného seriálu, kde rovněž dabuje obě hlavní postavy.

Hlavním pojítkem není pouze grafická stylizace, která sází na spoustu barev, ale především nekonvenční humor. High on Life se rozhodně nebere vážně, což mělo být hlavní předností titulu. Jenže co funguje v krátkých dvacetiminutových epizodách, na ploše interaktivní videohry o délce přibližně 16 hodin ztrácí velmi rychle dech. Možná až překvapivě rychle. High on Life humorem doslova praská ve švech a jde až na dřeň, což se velmi rychle přejí, a z hlavní přednosti se stává jeden z rozporuplných faktorů. Mluvící zbraně zkrátka neví, kdy by už měly mlčet, a ostatní postavy v roztodivném mimozemském světě si také rády pouští pusu na špacír, přičemž zbytečných dialogů je v ní na akční hru až příliš. Tím ale nechci říct, že by se autorům žádné vtipy nepovedly – tu a tam narazíte na vyloženě povedené komické situace, které si rozhodně zapamatujete na delší dobu. Občas hra přijde trefným komentářem či jiným odkazem – někdy se jedná o rafinovaný humor, jindy jde „přímo na komoru“, například když se uprostřed souboje zjeví Jack Black a Susan Sarandonová. Ty se ale v záplavě trapnosti a průměrnosti snadno ztratí.

Hře nepomáhá ani okaté trefování se do nejen společenských klišé, ale také do všemožných konkurenčních titulů. Aby totiž vtip působil jako vtip, měla by hra nabídnout něco lepšího. Jenže High on Life si sice ze spousty mechanik dělá legraci, jenže pak je zkopíruje a nechá vás se v nich pořádně vyrochnit. Poté vám po takovém vtipu nezbyde v ústech nic jiného než nepříjemná pachuť. Například takové třídění lejster k podpisu se na papíře mohl zdát jako skvělý gag, během hraní jsem nad ním ale jen kroutil hlavou.

Situaci by zachraňoval alespoň povedený gunplay, jenže ani ten v High on Life není k nalezení. První zbraň, kterou ve hře naleznete, všeználek Kenny, sice umí jako každá zbraň ve hře dva různé režimy střelby a lze také vylepšovat, jenže co z toho, když pocit ze střelby je zkrátka nijaký. O moc lepší to není například ani se zbraní na blízko jménem Knifey, který sice velmi rád bodá vše živé, avšak ten správný pocit uspokojení byste po zapíchnutí vesmírného gangstera hledali marně. Bohužel ani další vybavení vašeho arsenálu tento pocit nezlepší, byť nápad naroubovat na mluvící zbraně různé osobnosti není vůbec k zahození. Zbraní je ovšem pomálu stejně jako druhů nepřátel, kteří se drží zavedených škatulek a příliš vás nepřekvapí. Střílení lze v High on Life hodnotit nanejvýš průměrně, což je u střílečky z první osoby zásadní problém.

Spásou nejsou ani souboje s bossy, které mají být jedním z hlavních pilířů hratelnosti. Ačkoli jsou zajímaví svou stylizací a odlišnými charakteristikami, jakmile se s nimi pustíte do křížku, nelze se ubránit pocitu jisté zatuchlosti. Samotné souboje jsou totiž jako vystřižené z dob minulých, pochopitelně se všemi přednostmi a neduhy. Zajímavá je například možnost jednoho bosse odpravit ještě před finální konfrontací, avšak na samotný souboj to až tak zásadní vliv nemá – odehraje se tak jako tak. Takzvané boomer shootery jsou sice aktuálně v kurzu, ale se starými mechanikami se musí umět zacházet s citem, protože ne všechno dnešní hráči titulům odpustí. Bohužel High on Life se zajetých klišé drží v některých případech až příliš, což má negativní dopad na hratelnost, a především na plynulost průchodu hrou.

Rozporuplná je také technická stránka hry. Na jednu stranu lze s výmluvou na grafickou stylizaci hře odpustit slabší technickou stránku, na druhou si autoři mohli přeci jen více vyhrát se světy, které navštívíte. Při hraní jsem měl celou dobu pocit, že tvůrci jen recyklují nápady ze svého seriálu, případně využívají ty méně zajímavé pasáže, které museli vyškrtnout. Tu a tam se v titulu objeví i nepříjemný bug, u kterého na první dobrou nevíte, zda je součástí hry – když se mi například jeden z bossů během souboje stal neviditelný, považoval jsem to nejprve za chybu. Jenže poté, co jsem v souboji zemřel a pustil se do něj znova, se již nic podobného nestalo. Příležitostně také hra své technické selhání vtipně okomentuje, nicméně byl bych raději, kdyby se chyby vůbec neobjevovaly.

Pohyb v jednotlivých arénách je relativně zábavný, stejně jako objevování truhel s pokladem. Bohužel kromě výbušných sudů a příležitostné možnosti využít prostředí ve svůj prospěch souboje připomínají spíše design starších titulů, které jsou již dávno překonány. U sudů se mi navíc ani po delším hraní nepodařilo odhadnout, jaký mají dosah a zda odpraví skupinu nepřátel celou, nebo jen některé z nich. Postupné objevování nových schopností vám na jednu stranu umožňuje lépe prozkoumat již absolvované lokace ve stylu metroidvania, na druhou stranu kromě truhel s penězi se toho v úrovních moc dalšího nenachází, takže hledání motivace k návratu s postupem času čím dál tím těžší. Ostatně také navigace v prostoru za pomocí waypointů není příliš intuitivní a nalezení správné cesty vpřed spíše komplikuje, než usnadňuje.

O příběhu se snad ani nemá cenu rozpovídat dopodrobna. Po krátkém úvodu na planetě Zemi je naše rodná hrouda napadena emzáky, kteří mají v plánu lidstvo zotročit a zneužít je jako drogu. Vtipné, ale na udržení mé pozornosti je to přeci jen trochu málo. Záhy se dostanete do spirály dobrodružství, ve kterém má být vaší primární motivací hledání rodičů, které jste vlastně nikdy neviděli, pomsta a také trochu chamtivost ve formě neustálého vylepšování a sbírání nové výbavy. Příběh High on Life je na tom zkrátka podobně jako humorná stránka – velká očekávání zůstala nenaplněna.

High on Life slibovalo býti vtipnou a originální střílečkou, která se vám vryje do paměti a jejíž svět budete doslova hltat. Autorům se jejich snaha nicméně rozpadla pod rukama – neustálé hláškování prakticky všeho, co může dýchat, se velmi rychle omrzí a u hry vás neudrží ani gunplay, který je mdlý a nevýrazný. Objevování světa se po chvíli stane rutinou a příběhová motivace není dostatečná, aby vás hnala neustále kupředu. Všeho moc škodí a High on Life je bohužel příkladem toho, že by tvůrci měli alespoň na chvíli sundat nohu z plynu – hra by díky tomu mohla více dýchat a řada vtipů by získala dostatečný prostor pro vstřebání.

Základní premisa je přitom velmi dobrá a rozhodně se nedá říct, že by autoři zkazili úplně všechno, na co sáhli. Jen přílišný důraz na všudypřítomný humor a zároveň podcenění ostatních aspektů hry bohužel zlomil hře High on Life pomyslný vaz a odsoudil ji pouze do vod průměrnosti. Přitom na trhu je jistě spousta místa pro skvělý titul, který se nebere příliš vážně. Záchranou pro High on Life je umístění v předplatném Game Pass, v rámci kterého si ji můžete vyzkoušet bez nutnosti dalšího poplatku. Kolik lidí ji ale skutečně dohraje až do konce, a navíc se u toho bude po celou dobu bavit, si ovšem netroufám odhadnout.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Autoři slibovali poctivou střílečku obohacenou o humor podobný tomu, jak známe z Ricka a Mortyho. Co ale funguje na ploše dvacetiminutového seriálu se v 16 hodinové hře snadno přejí. Neustále hláškující svět začne být po chvíli otravný a situaci nezachrání ani hratelnost, která velmi rychle obnaží kostru jen průměrné střílečky.
Po dlouhé době hra, která se nebere vážněNevýrazný gunplay
Duchovní propojení se světem Ricka a MortyhoPrůměrná grafika
Zdarma v rámci Game PassNevytěžený potenciál mimozemských světů
Humor se velmi rychle přejí
02. 02. 2023 • Michael Chrobok0

RECENZE: Blacksad: Under the Skin

Adventur ve stylu noirových detektivek z 50. let najdeme poměrně dostatek, avšak když k tomu přimícháte i antropomorfizovaná zvířata a stejnojmennou komiksovou předlohu od španělských autorů ​​Juana Díaze Canalese a Juanja Guarnida, máte příslib poměrně zajímavého herního zážitku. Ne všechny trumfy v kožichu sice dokázala hra Blacksad: Under the Skin proměnit, ale o tom si povíme něco až za chvíli.

»
01. 02. 2023 • p.a.c.o0

RECENZE: Dead Space remake

Horor, vesmír a střílení jsou tři věci, které jdou krásně dohromady a pokud jste někdy hráli Game Dev Tycoon, jistě se vám z této kombinace povedlo vytřískat minimálně devítková hodnocení. Ještě aby ne, když se najde celá řada her, která tato hodnocení dokázala získat i ve skutečnosti. Ovšem jak nám ukazuje prosincový počin The Callisto Protocol, ne vždy to vyjde na sto procent. A to máte v týmu člověka, který stál za...

»
01. 02. 2023 • Michael Chrobok0

RECENZE: Vampire Survivors

Jsou případy, kdy vydavatel a vývojáři aktivně propagují herní titul s tím, že se z něj zaručeně stane hra roku, přičemž často dochází ke zklamání. Naproti tomu ze skromných indie poměrů může vyrůst nečekaný hit i přes to, že se mnohdy malý tým autorů soustředí výhradně na hru. A právě tento případ je i Vampire Survivors, indie klenot jediného vývojáře Lucy Galanteho, který z prosluněné Itálie naservíroval nenápadný, avšak téměř...

»
29. 01. 2023 • DandyCZE0

Recenze: Tortuga: A Pirate’s Tale

Ahoooy Piráti! Na naše monitory a televize se dostala nová pirátská hra Tortuga: A Pirate’s Tale a my se na ni půjdeme podívat trošku z blízka.

»
02. 01. 2023 • Lukáš Urban0

Recenze: Resident Evil Village Gold Edition

Hodnotit značku jakou je Resident Evil, to je jako kritizovat Monu Lisu, že je příliš baculatá, že kouká jak můra a že její dekolt nemá co nabídnout. Prostě se to nedělá nebo to jde hodně ztěžka, protože jde o kus historie. O etalon specifické části umění, který vyšlapal cestu novému a dodal punc starému. A třebaže Capcom není da Vinci, má v držení legendu survival hororů, kterou se podařilo v sedmém díle...

»
30. 12. 2022 • HusekD0

RECENZE: The Last Oricru

Pokaždé, když se v naší malé zemičce objeví nové vývojářské studio, tak se jedná o velkou událost a téměř okamžitě si získá naší pozornost. O pražském studiu Gold Knights jsme poprvé slyšeli přibližně před čtyřmi lety, kdy nám představili připravované souls-like RPG pod názvem Lost Hero. Vývojáři se ve svém projektu inspirovali u kolegů z From Software, což jim ale neměl nikdo za zlé. Základy souls žánru využívá dnes nepřeberné...

»
29. 12. 2022 • Lukáš Urban0

Recenze: The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me

Hororová série The Dark Pictures Anthology vstoupila do své poloviny. Respektive zakončuje první sezónu, která je dostupná v rámci dvou generací konzol. The Devil in Me je tak malým velkým finále, které vás má posadit na zadek a možná i pomoc s rozhodováním, jestli ten „next gen“ skutečně už pořídit nebo ne. Dobrou zprávou je, že autoři ze Supermassive Games si dali záležet, aby byl nejnovější příspěvek do kurátorovi sbírky dostatečně...

»
28. 12. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: Marvel’s Midnight Suns

Taktických tahových strategií ve stylu legendárního XCOMu se v poslední době vyrojilo poměrně dost, nicméně pokaždé, když se nějaký titul objeví, je chtě nechtě srovnáván s nekorunovaným králem žánru. Když ale přijdou samotní autoři legendy s tím, že se pokusí posunout ověřené mechaniky někam dále, a navíc to všechno naroubují na jeden z nejpopulárnějších fiktivních světů všech dob, vzbudí tím velká očekávání.

»