Recenze: Mr. Shifty

Autor: chaosteorycz Publikováno: 6.8.2017, 17:02

Publikováno: 6.8.2017, 17:02

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 892 článků

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme i ty malé caparty, kteří po hráčích mávají, seč jim síly stačí. Občas dokonce seberou tolik odvahy, že si pozornost přímo vyžádají, jako v případě vydavatelství tinyBuild.

Spravedlnost bez pozvání 
To velice překvapilo, když k nám do redakce vyslalo samo od sebe pana Shiftyho, a to bez připomínek, vydírání a výhrůžek osobní likvidací. Ač si jsme vědomi našeho světového věhlasu, o kopie na recenze většinou žádáme ve třech kopiích, tudíž jsem této vzácné příležitosti milerád využil a blíže se seznámil s chlapíkem říkajícím si Mr. Shifty. K mojí škodě je stejně ukecaný jako kašna uprostřed náměstí, tudíž o něm vím jen tolik, že se může teleportovat na krátké vzdálenosti, jeho pěsti hovoří všemi světovými jazyky a obličej mu halí stylová kšiltovka. Když nad tím přemýšlím, působí trochu jako Aiden Pearce poté, co hacknul schopnosti Nightcrawlerovi z X-Menů.

Ještě, že ho z bezpečné vzdálenosti diriguje jeho parťačka prozrazující primární cíl mise, jímž je dobytí výškové budovy a získání nukleárního jádra. Což je mimochodem aktivita, kterou agent 007 nebo Ethan Hunt zvládají v mezičase, co čekají na poslíčka s čerstvým croissantem a mlékem. Zločinecký boss však nehodlá svůj klenot dát zadarmo a z mini mrakodrapu udělal ostře střeženou pevnost, kde se ochranka počítá na stovky hlav a kde lasery s kulometnými stanovišti nejsou žádným překvapením. Velký kápo navíc dobře zná hrdinovi přednosti a připravil pro něj celou řadu pastí, které jeho vlastnosti tlumí na úroveň topiče z kotelny. Jenže i topič dokáže pořádně naložit pod kotel.

Více mrtvých než ve Žhavých výstřelech
Team Shifty stojící za malou nezávislou hrou postavil hratelnost na jednoduchém principu, kde se úrovně skládají z jednotlivých pater, ve kterých je třeba splnit A, přitom pobít stanovený počet nepřátel B a najít cestu ven, jenž můžu označit jako C. Během plnění tohoto slabikáře se kvality i kvantity protivníků neustále zlepšují, stejně jako výzbroj autonomních obraných systémů. Stačí zhruba hodina a počet mrtvol hravě přesáhne tisícovku. V tu chvíli Duke Nukem začíná s oroseným čelem hledat číslo linky důvěry nebo alespoň kontakt na Chucku Norrise, protože Mr. Shifty se nezastaví před sebesilnější zdí. Je to s podivem, ale i dnes může zaujmout hra, v níž se představitel dokáže ohánět „pouze“ rukami a bleskově přesouvat prostorem.

Překvapení je svým způsobem na místě, protože moderní trend velí naroubovat RPG prvky i na piškvorky a není-li možné rozvíjet dovednosti, musí digitální rek disponovat přinejmenším arzenálem lybijské armády, případně superhrdinskými schopnostmi. Pan Shifty je v tomto ohledu retrem, jak se patří a ve srovnání s dnešními hrami připomíná prvního Ramba, který se hodlá postavit bandě Dominica Toretta. On s kudlou a bahnem na ksichtu, oni v high-tech autech s více koňmi, než běhá volně po světě a výrazem, který odradí i smečku hladových divočáků. Jenže tvůrci se toho nebojí a do rychle odsýpajícího tempa začlenili prvky, které nám vysokorozpočtové tituly slibují léta, ovšem jen zlomek z nich je ve výsledném produktu nabídne.

Když ruce bolí i Benjamin Franklin dobrý
Zničitelné prostředí a interakce s ním vás v daném zobrazení sice nepřivede k nirváně, ale já jsem skromný hoch ze srdce Evropy, který si každé jedno patro užil, jak jen mohl. Ta radost, že mohu knihovnu přeměnit na vatru trampského kempu, že dveře lze vykopnout a zabít s nimi to individuum za nimi nebo že protivníky při troše štěstí zredukuje friendly fire. Takové možnosti nemám ve hře každý den. Stejně tak trojzubcem nepřišpendlím zloducha ke zdi zrovna často, a to jsem si vybral jen ten nejzajímavější předmět. Patra skýtají různorodé možnosti a k boji lze využít jak koště či hasící přístroj, tak miny, meče nebo štíty. Vždy jen po dobu, než se věc opotřebuje, což je bohužel relativně rychle. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem někoho sprovodil ze světa balíkem peněz nebo zlatou cihlou. Inu pokrok nezastavím.

Musím se přiznat, že jsem minimálně polovinu hrací doby byl přesvědčený, že hře dám absolutní hodnocení, protože jde o příjemnou oddychovku na jedno odpoledne. Zápal ovšem vydržel zhruba 40 minut, než se začaly projevovat stinné stránky, které by si pan Shifty ze svého životopisu nejradši vyškrtnul. Hra běží na enginu Unity a při jednoduché stylizaci by jeden čekal, že stabilita bude její druhé jméno. Autoři si dokonce naordinovali na konzolové verze o 4 měsíce déle, ale ani to nestačilo. Dokud je na obrazovce jen několik postav, běží titul naprosto plynule a opřít se může i o bleskové načítání. Zvrat přichází s početnými vlnami nepřátel, tehdy frekvence snímků za sekundu začíná padat z útesu a jen posledním prstem se zastaví nad hranicí, kdy máte chuť seknout s ovladačem o zem.

Nehýbej se nebo tě zabiji znova
Nestává se tak každých 10 minut, to ale jen proto, že hra vydrží zhruba 2 hodiny, přičemž proběhnout se dá pod 70 minut. Ne, nebyl jsem takový maniak, ale vývojáři za překonání jejich speedrunu odemykají štědrý achievement. Je-li 299 Kč mnoho nebo málo, nechám na vás, ale já bych pár kachen ubral, protože zarputilí hráči proběhnou jednu úroveň pod 10 minut, a to bez problémů. Osobně pak mám problém s mrtvolami, ve kterých se ztrácejí živí strážci s brokovnicí. Myslíte si, že perimetr je čistý? Přesvědčte se raději dvakrát nebo nezůstávejte na jednom místě, jinak dříve či později někoho zaručeně přehlédnete. Že torza bývalých žoldáků občas pohltí posmrtný breakdance je naštěstí jen k smíchu a v hraní to nijak nepřekáží.

Abych nezapomněl, Mr. Shifty má pouze jeden režim, kterým je singleplayer, takže opětovné hraní moc nehrozí. Nemyslím si, že by hra více hráčů nějak chyběla a příliš užitku by neudělaly ani žebříčky časů. Toto jednoduše není typ hry, kde po nějakém sociálním družení prahnete, spíše vám bude líto, že se veškeré hraní soustředí jen do prostor budovy. Venkovní prostředí by zaručeně nabídlo ještě více potencionálních zbraní, a tudíž i další porci zábavy. Možná někdy jindy.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Zločinecká buňka se nemusí vždy eliminovat pomocí mohutného arzenálu nebo za asistence agenta splývajícího se stínem. Pěsti mají pořád moc rozhodovat o osudu světa a pan Shifty je toho jasným důkazem. Jednoduchý a hravý nezávislý titul dokáže zaujmout „čistou“ akcí, zničitelnými lokacemi a rozumnou obtížností. Umí ale také řádně naštvat, a to zejména kratší hrací dobou a kolísající optimalizací. Celkově se dá říct, že australský tým dobře zužitkoval zkušenosti, které nasbíral při portaci her z GameBoye Advance a svou prvotinu nese právě v duchu nenáročných her, jenž se skvěle hodí na cesty.
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»
14. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Black the Fall

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco...

»
05. 07. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Micro Machines World Series

Codemasters mají můj respekt, protože se během třiceti let dokázali vyprofilovat jako studio, které má závodní žánr v krvi bez ohledu na skutečnost, jde-li o arkádové blbnutí nebo pocit ze skutečné jízdy. Nyní si k superlativům můžu připsat označení „mágové“, protože ani šaman, který olízal všechny žáby v amazonském pralese, by nedokázal legendární značku přetavit do jednoho obrovského neonového banneru, a to s minimálními náklady, iniciativou a studem. Chápu, že když vám do kanceláře...

»