Xboxweb.cz

Když se ke mně před nedávnem dostal film 47 Meters Down, došlo mi, že subžánr podvodních survival her je poměrně štíhlý. Děj vyprávějící o dvou sestrách, jejichž adrenalinový zážitek se žraloky se změní v boj o přežití na dně oceánu, k němuž nemají předpoklady a ani vybavení, vynikal dusnou atmosférou, kterou bych obratem přivítal v obdobném herním titulu. Jenže Abzu je žánrově mimo, Subnautica málo hororová, BioShock už archivní a Soma nám zůstala zapovězena. Pozvolné upadání snímku do zapomnění přetrhnula až novinka Narcosis nezávislého studia Honor Code.

Tužby jsou vyslyšeny. Dno Tichého oceánu, na něm výzkumná stanice společnosti Oceanova a dvacetičlenný tým, jehož součástí jsem já, oblečen v hlubinném skafandru. Ochranná lastura, protože jinak se těžká výstroj nazvat nedá, mě dělí nejen od všudypřítomné temnoty, ale také vody, která čeká na vhodnou příležitost, aby mě potěšila svou návštěvou. Po matné instruktáži se vydávám s kolegou k cíli vzdáleném několik desítek metrů. S ohledem na podmínky, to jde opravdu pomalu, a tak si ploužení krátíme konverzací, když v tom nastane šok. Zem pod nohami začne nebezpečně vibrovat, přichází tlaková vlna a okno.

Tma, ticho, samota a já uprostřed ní. Po probuzení se jen těžko zvedám, přeci jen skafandr není dělaný na nácvik aerobiku, ale naštěstí je neporušený. Nějaký kyslík ještě mám, baterka je taky funkční, jen to spojení se základnou zdechlo spolu s původním cílem trasy. Situace je vážná, ale nemohu podlehnout panice, jinak půjde kyslík rapidně dolů. Mám výcvik a směrnice, i když ty mi tři a půl kilometru pod hladinou moc nepomohou. Nezbývá, než pokusit se najít naši základnu Compass a s ní i zbytek týmů, někdo přeci musí být na živu. Alespoň v to doufám a chci věřit.

A vy věřte, že Narcosis je čistým zástupcem survival žánru střiženým z větší části thrillerem než hororem. Autoři vystavěli hlavní přednosti na příběhu a atmosféře, přičemž to první se jim daří více než dobře. Děj není tentokrát vyprávěný pomocí lístečků, psaníček a dopisů, nýbrž hrdinou samotným, který má ve velice skromném inventáři s nožem a světlicemi seznam posádky. Tak jak nachází předměty svázané s jednotlivými členy nebo dokonce jejich těla, zobrazují se pod jednotlivými fotkami jeho vzpomínky na ně. Později, když je jasné, že na sestavení fotbalové jedenáctky už to nevypadá, promlouvá stále více i z pozice vypravěče, přičemž dialogy, ano dialogy, mají potřebnou hloubku a vystihují depresivní situaci. Musím říci, že tento způsob se mi opravdu zamlouval, a i díky skvělému dabingu výborně vygradoval rozuzlení.

Poslední dobou mám štěstí na hry s nespecifickými konci a tato není výjimkou. Zhruba od půlky si myslíte, že víte, kam děj směřuje a až do posledních pěti minut tomu tak opravdu je. Pak ovšem tvůrci vytáhnou karty, zboří vám poker face a vy můžete zbytek dne přemýšlet, zda finiš byl výsledkem gradujících halucinací nebo jste obětmi skvělého příběhového twistu. Definitivně vybrat jedno či druhé je obtížné, neboť budovaná atmosféra nahrává oběma. Sinusoidní stavy kyslíku, ataky obyvatel temných hlubin, vidiny, pozůstatky základny stávající se pozvolna součástí oceánského dna, to vše je využíváno na podporu tísnivého prostředí, z něhož není zdánlivě úniku. Hrdinovu psychiku má nejvíce ovlivňovat strach. Strach z nedostatku, z neznáma, a nakonec i ze sebe samého, ale přenáší se to i na hráče?

Ne zcela. Alfou a omegou jsou láhve s kyslíkem a světlice, přičemž obojího je v takové míře, že byste prošli Titanic tam a zpět. Zejména na stanici jsou světlice předimenzovány téměř k neomezenému využívání a moc lepší to není ani se zásobníky. Ne, že bych byl taková mrcha a chtěl protagonistu udusit po deseti minutách, ale máte-li se bát mrtvoly nebo hlavonožce toužícího políbit vás, musí být potrava pro plíce vzácnější než zjevení Panny Marie. Lepší situace vládne v otevřeném prostoru, kde i přes jasné koridory můžete přeci jen lehce bloudit. Škoda, že tvory ohrožující cestu za denním světlem zastupují jen 3 exempláře. Řekl bych, že tady byl velký potenciál pro lidskou fantazii a nebezpečí ukryté v neznámu, ale co už. Alespoň gradující halucinace vrací atmosféru tam, kam patří. Za horor bych hru ale neoznačil.

Příjemným zpestřením jsou drobné překážky, ať už délkového rázu, při nichž hojně využijete krátkodobý pohon na zádech, tak formou úkolu „udělej, aby si mohl pokračovat“. Podíváte se tak do všech zákoutí podvodních budov, která se designérům docela povedla. Honor Code v rámci svých možností odvedl po vizuální stránce solidní práci a až na jeden průchod chobotnice zdí jsem nenašel nic, co by vybočovalo z nezávislého průměru. Prostředí působí dostatečně mrtvým dojmem, levitující předměty povětšinou reagují na přítomnost postavy a občas se zadaří vyčarovat opravdu pěknou momentku. Od věci by nebylo větší zastoupení živočišné říše, jenže má-li postava jen malý nožík a pohyb jak golem, asi těžko zvládne konfrontaci s něčím větším. Trochu lepší by mohla být hudba, jenž je až příliš sterilní a o slovo se hlásí opravdu jen zřídka a tudíž málo. Přesuny po oceánském dně díky ní občas připomínají noční návraty domů přes kamenolom.

Důležitým faktorem při koupi bude i cena, která je, jaká je. Pokud si vybíráte hry zejména dle příběhu a hledáte tématiku bohem zapomenutého konce světa na dně oceánu, je suma 400 Kč za 3 až 4 hodiny hraní relativně v pořádku. Pokud ovšem lpíte na důsledném dodržování žánrových faktorů, bez ohledu, zda k nim dochází v nelítostné pustině či daleko ve vesmíru, počkáte si na slevu. Za obdobný obnos totiž najdete jiné tituly, nabízející jak více obsahu, tak větší výzvu.