Recenze: Narcosis

Autor: chaosteorycz Publikováno: 13.5.2017, 14:43

Publikováno: 13.5.2017, 14:43

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 713 článků

Když se ke mně před nedávnem dostal film 47 Meters Down, došlo mi, že subžánr podvodních survival her je poměrně štíhlý. Děj vyprávějící o dvou sestrách, jejichž adrenalinový zážitek se žraloky se změní v boj o přežití na dně oceánu, k němuž nemají předpoklady a ani vybavení, vynikal dusnou atmosférou, kterou bych obratem přivítal v obdobném herním titulu. Jenže Abzu je žánrově mimo, Subnautica málo hororová, BioShock už archivní a Soma nám zůstala zapovězena. Pozvolné upadání snímku do zapomnění přetrhnula až novinka Narcosis nezávislého studia Honor Code.

Tužby jsou vyslyšeny. Dno Tichého oceánu, na něm výzkumná stanice společnosti Oceanova a dvacetičlenný tým, jehož součástí jsem já, oblečen v hlubinném skafandru. Ochranná lastura, protože jinak se těžká výstroj nazvat nedá, mě dělí nejen od všudypřítomné temnoty, ale také vody, která čeká na vhodnou příležitost, aby mě potěšila svou návštěvou. Po matné instruktáži se vydávám s kolegou k cíli vzdáleném několik desítek metrů. S ohledem na podmínky, to jde opravdu pomalu, a tak si ploužení krátíme konverzací, když v tom nastane šok. Zem pod nohami začne nebezpečně vibrovat, přichází tlaková vlna a okno.

Tma, ticho, samota a já uprostřed ní. Po probuzení se jen těžko zvedám, přeci jen skafandr není dělaný na nácvik aerobiku, ale naštěstí je neporušený. Nějaký kyslík ještě mám, baterka je taky funkční, jen to spojení se základnou zdechlo spolu s původním cílem trasy. Situace je vážná, ale nemohu podlehnout panice, jinak půjde kyslík rapidně dolů. Mám výcvik a směrnice, i když ty mi tři a půl kilometru pod hladinou moc nepomohou. Nezbývá, než pokusit se najít naši základnu Compass a s ní i zbytek týmů, někdo přeci musí být na živu. Alespoň v to doufám a chci věřit.

A vy věřte, že Narcosis je čistým zástupcem survival žánru střiženým z větší části thrillerem než hororem. Autoři vystavěli hlavní přednosti na příběhu a atmosféře, přičemž to první se jim daří více než dobře. Děj není tentokrát vyprávěný pomocí lístečků, psaníček a dopisů, nýbrž hrdinou samotným, který má ve velice skromném inventáři s nožem a světlicemi seznam posádky. Tak jak nachází předměty svázané s jednotlivými členy nebo dokonce jejich těla, zobrazují se pod jednotlivými fotkami jeho vzpomínky na ně. Později, když je jasné, že na sestavení fotbalové jedenáctky už to nevypadá, promlouvá stále více i z pozice vypravěče, přičemž dialogy, ano dialogy, mají potřebnou hloubku a vystihují depresivní situaci. Musím říci, že tento způsob se mi opravdu zamlouval, a i díky skvělému dabingu výborně vygradoval rozuzlení.

Poslední dobou mám štěstí na hry s nespecifickými konci a tato není výjimkou. Zhruba od půlky si myslíte, že víte, kam děj směřuje a až do posledních pěti minut tomu tak opravdu je. Pak ovšem tvůrci vytáhnou karty, zboří vám poker face a vy můžete zbytek dne přemýšlet, zda finiš byl výsledkem gradujících halucinací nebo jste obětmi skvělého příběhového twistu. Definitivně vybrat jedno či druhé je obtížné, neboť budovaná atmosféra nahrává oběma. Sinusoidní stavy kyslíku, ataky obyvatel temných hlubin, vidiny, pozůstatky základny stávající se pozvolna součástí oceánského dna, to vše je využíváno na podporu tísnivého prostředí, z něhož není zdánlivě úniku. Hrdinovu psychiku má nejvíce ovlivňovat strach. Strach z nedostatku, z neznáma, a nakonec i ze sebe samého, ale přenáší se to i na hráče?

Ne zcela. Alfou a omegou jsou láhve s kyslíkem a světlice, přičemž obojího je v takové míře, že byste prošli Titanic tam a zpět. Zejména na stanici jsou světlice předimenzovány téměř k neomezenému využívání a moc lepší to není ani se zásobníky. Ne, že bych byl taková mrcha a chtěl protagonistu udusit po deseti minutách, ale máte-li se bát mrtvoly nebo hlavonožce toužícího políbit vás, musí být potrava pro plíce vzácnější než zjevení Panny Marie. Lepší situace vládne v otevřeném prostoru, kde i přes jasné koridory můžete přeci jen lehce bloudit. Škoda, že tvory ohrožující cestu za denním světlem zastupují jen 3 exempláře. Řekl bych, že tady byl velký potenciál pro lidskou fantazii a nebezpečí ukryté v neznámu, ale co už. Alespoň gradující halucinace vrací atmosféru tam, kam patří. Za horor bych hru ale neoznačil.

 

Příjemným zpestřením jsou drobné překážky, ať už délkového rázu, při nichž hojně využijete krátkodobý pohon na zádech, tak formou úkolu „udělej, aby si mohl pokračovat“. Podíváte se tak do všech zákoutí podvodních budov, která se designérům docela povedla. Honor Code v rámci svých možností odvedl po vizuální stránce solidní práci a až na jeden průchod chobotnice zdí jsem nenašel nic, co by vybočovalo z nezávislého průměru. Prostředí působí dostatečně mrtvým dojmem, levitující předměty povětšinou reagují na přítomnost postavy a občas se zadaří vyčarovat opravdu pěknou momentku. Od věci by nebylo větší zastoupení živočišné říše, jenže má-li postava jen malý nožík a pohyb jak golem, asi těžko zvládne konfrontaci s něčím větším. Trochu lepší by mohla být hudba, jenž je až příliš sterilní a o slovo se hlásí opravdu jen zřídka a tudíž málo. Přesuny po oceánském dně díky ní občas připomínají noční návraty domů přes kamenolom.

Důležitým faktorem při koupi bude i cena, která je, jaká je. Pokud si vybíráte hry zejména dle příběhu a hledáte tématiku bohem zapomenutého konce světa na dně oceánu, je suma 400 Kč za 3 až 4 hodiny hraní relativně v pořádku. Pokud ovšem lpíte na důsledném dodržování žánrových faktorů, bez ohledu, zda k nim dochází v nelítostné pustině či daleko ve vesmíru, počkáte si na slevu. Za obdobný obnos totiž najdete jiné tituly, nabízející jak více obsahu, tak větší výzvu.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Vyprávění z nedostupných míst Pacifiku má tvář zadýchaného půltunového skafandru, kolem něhož se pozvolna vytrácejí stopy lidské existence. 2 míle pod vodní hladinou není největším nepřítelem tajemná fauna nebo všeobjímající tma, ale lidská mysl, která kličkuje mezi panikou, šílenstvím a světélkem naděje kdesi v hlubinách. Skvělému příběhu však jen sekunduje tísnivá atmosféra, jenž je i v těch nejvypjatějších okamžicích krok pozadu. Viníkem je možná až přílišná otevřenost široké komunitě hráčů. Ta má survival prvky na dlouhém vodítku, a tak nemůže nabídnout konstantní zážitek po celou dobu hraní. Pakliže ale nechcete mít srdce v kalhotách ze vzdálenosti k další kyslíkové lahvi, můžete si k výsledku ještě bodík přihodit.
20. 05. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Injustice 2

To je pořád řečí, jak se konflikty mají řešit s chladnou hlavou, debatou a za každých okolností diplomaticky. Dokážete si ovšem představit Batmana, jak svolává Radu Superhrdinů, aby uvalil Jokerovi embargo na šminky nebo jak Poison Ivy přivázaná řetězy ke stromu ječí po těžařích dřeva? Samozřejmě že ne, protože jsme v komiksovém světě, kde dobře mířená rána znamená více než sto slov, nadlidské schopnosti vydají za celou armádní jednotku a charaktery se...

»
19. 05. 2017 • wellkeybig1

RECENZE: Shadow Warrior 2

V zemi vycházejícího slunce projíždí na plný plyn Nissan Datsun 240Z černé barvy, který odráží měsíční svit svou naleštěnou kapotou. Temným lesem se kromě burácejícího silného motoru ve vysokých otáčkách, rozléhá píseň od Stana Bushe – The Touch. Nepopisuji nic jiného, než první moment hry Shadow Warrior, která utočila na nostalgii, překvapovala skvělou hratelností a krvavou podívanou na Xbox One v roce ‎2014 a po třech letech přichází znovu‎. Při...

»
16. 05. 2017 • wellkeybig1

RECENZE: The Surge

Být fanouškem Hardcore RPG je v dnešní době těžké, po dohrání Dark Souls a Lords of Fallen na jedno dlouhé zívnutí, toho moc nezbývá. Všechny RPG jsou moc uzavřené a jednoduché. Pokud pociťujete tyto příznaky, zbystřete u nového titulu The Surge. Jestli nejste fanoušek hardcore žánru, připravte se na vypadávání vlasů, třes rukou, vztek a později pláč z důvodu rozdrceného ega. Po dlouhé době dorazil na Xbox One titul, který...

»
09. 05. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Prey

Trvalo to dlouhých 11 let, mnoho sil, spoustu zahozené práce a urputný přerod z pokračování do zcela nového pojetí, které se dnes tak hrdě nazývá reboot. Prey je zpět a zase jsou ve hře mimozemské entity bažící po obyvatelích matičky Zemi, proti nimž stojí sama samotinká poslední naděje lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost s originálem končí, neboť nové pojetí chce mít originální otisk myšlenek svých autorů, a to takřka za...

»
09. 05. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: Human Fall Flat

Lidské tělo je hodně zajímavé a spousta lidí s ním dokáže dělat celou řadu podivností nebo zajímavostí. Položili jste si ale někdy otázku, jak dopadne člověk, který spadne z velké výšky? Kromě toho, že asi ne moc dobře, tak většinou je z něho placka. Neříkám, že to je nějak jasně podložený vědecký fakt, ale minimálně ve hře Human Fall Flat to platí. A že se zde bude padat hodně asi netřeba dodávat.

»
06. 05. 2017 • lindros88cze0

RECENZE: Syberia 3

Asi už se budeme opakovat, ale klasické point-and-click adventury už nejsou takový hit, jako v 90. letech, ale přesto stále ne a ne umřít, a to je jen a jen dobře. Na konci dubna vyšla Syberia 3, která možná trochu zbytečně oživila už poměrně starou adventurní sérii, jež své době slavila velký úspěch a zapsala se do srdce nejednoho adventuristy. Jak se toto zmrtvýchvstání, jež podle nás nebylo nutné, povedlo? To...

»
03. 05. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Voodoo Vince: Remastered

Obětmi remasteru bývají zpravidla tituly, které ať z pohledu hráčů nebo z pohledu účetních, mají co nabídnout také aktuální generaci konzolí, přičemž čím úspěšnější značka, tím větší šance. Pro ostatní je tu zpětná kompatibilita, probouzející na konzoli Xbox One k životu o generaci starší hry. No jo, jenže touhu připomenout se mají i značky, které třebaže kdysi byly exkluzivní, kvůli odlišnému kódování nemohou procesem zpětné kompatibility projít. Jednou takovou je 14 let starý...

»
30. 04. 2017 • chaosteorycz2

Recenze: Outlast 2

V roce 2013 tehdy téměř neznámé studio Red Barrels přineslo zajímavý projekt Outlast. V něm se zaměřilo na fiktivní psychiatrickou léčebnu Mount Massive a její nehumánní experimenty na tamních pacientech. Dramatická sociální sonda do uzavřeného prostředí duševně nemocných chudáků se ovšem minula účinkem. Díky špatně zvolené postavě provádějící příběhy, kterou byl investigativní novinář bažící po slávě na úkor neštěstí druhých, byl titul mylně považován za horor. Z kariéristického pisálka Milese...

»