Xboxweb.cz

Rainbow Six prošlo od roku 1998, kdy vyšel první díl, řadou změn i přesto, že se dnes i po těch letech hraje prakticky stejně. Dobře, úplně stejně zase tak úplně ne, ovšem stále jde o tu tuhou taktickou střílečku pro odvážně střelce, kteří se nebojí pomalého postupu a jež neodradí smrt po dvou zásazích. Jednou z ikonických vlastností Duhové Šestky vždy byly uzavřené prostory. Až na pár dílů, jako Covert Ops Essentials a Lone Wolf se všechny otevírají uvnitř různorodých budov, bunkrů a jakýchkoliv jiných uzavřených objektů. Raven Shield a Athena Sword se pak snažili sesazení tehdejší slávy do dnes oblíbeného Counter Striku a při neúspěchu a sklopených uších přišel Black Arrow a spolu s Iron Wrath Ubisoftu došlo, že snažit se napodobit veleznámou modifikaci pro Half Life nemá cenu a že bude lepší dát do kupy svojí vlastní hru se svými vlastním i prvky, čímž se do hry konečně dostal i pohled přes mířidla. Jenže přichází rok 2005 a Ubisoft má nové ambice sesadit Call of Duty a s několika prvky navíc být zajímavější střílečkou, nicméně Lockdown se to zrovna dvakrát nedaří, a tak ještě tentýž rok vydává pro koloběh peněz Rainbow Six: Critical Hour exkluzivně pro Xbox. No, Ubisoft dostane konečně rozum, smete všechny původní koncepce ze stolu a přijde s novou – Rainbow Six: Vegas. Konečně, Rainbow Six takové jaké bylo prvně zamýšleno v moderním kabátku a tak, jak ho máme rádi dodnes.

Rainbow Six Vegas 2 pak přinesla do svých vod několik málo novinek, čímž se značka stala ojedinělá svým způsobem, jak se snaží hráče vést k cíli. Nešlo jen o tupou střílečku, ale hráči byli nuceni postupovat pomalu a s rozvahou, což obzvlášť v multiplayeru nebylo zvykem. Jak první, tak druhý díl nabízely rozsáhlou kampaň, kde jste se nejdříve pořádně naučili všechny prvky hry, a pak hurá proti reálným protivníkům. Přes jakýsi paskvil pro mobilní telefony jsme se dostali až sem, k Rainbow Six: Siege, který sice na první pohled a vlastně i druhý třetí a čtvrtý vypadá jako masivně rozšířený Counter Strike: Global Offensive, ovšem stále se drží svých vlastních nápadů a hraje se dočista jinak. Nezapíráme, že jsme celou dobu měli dojem, že se právě odehráváme na bojišti zmiňovaného CSka, jenže za pět minut od začátku kola, jsme dostali takovou čočku, že jsme si při každém kole slíbili, že už tohle nikdy neřekneme. Atmosféru možná připomíná. Na každém rohu máte strach zahnout a rozhlédnout se a při každé smrti si vytrháte skoro všechny vlasy a proklejete protivníka tak, že je to pomalu na soud. Jenže je to prostě Rainbow Six a k tomu Siege, neboli obléhání, což vlastně spolu s úvodním obrázkem tohoto článku vypovídá naprosto všechno, co potřebujete o hratelnosti vědět.

Jste zmatení? Nebuďte. Myslíme to do slova. Na obrázku vidíte, jak se pětice otrapů tlačí za zeď, kde jich je taky dalších pět a mezi sebou se mydlí. Jo, a o tom celém Rainbow Six Siege je. Ve hře najdete zatím jen dva herní módy s tím, že by season pass měl přinést několik dalších. Oba jsou vlastně o obléhání. V jednu chvíli stojíte na straně, kdy se snažíte zajistit rukojmí, nebo v případě obránců je ubránit (logicky), anebo zneškodnit bombu, kterou její obránci nastražili. Žádné jiné módy neexistují, což je občas otrava a razantně to snižuje trvanlivost hry. Sice se každé kolo týmy obránců přehodí na útočníky a naopak a rozmístění bomby nebo rukojmích je každé kolo jiné, avšak za několik hodin strávených u hry může začít být hraní nuda. Jedině to zachraňují pestré mapy, jež díky své geniální struktuře, rozloze a celkové designu nabízejí nesčetné množství možností, jak se připravit proti útočníkům, či jak se dostat k cíli v případě útočníků. Co nás nejvíce překvapilo a celkem mile, je možná až přehnané množství agentů navíc rozdělených do skupin obránců a útočníků, kterých se můžete chopit a posílit váš tým. Odemykáte si je za kredity získané hraním, plnění výzev nebo singleplayerových tzv. „situací“, které mají především za úkol naučit vás základní principy hry. Každý agent má svoje speciální schopnosti a výbavu. Některý vydrží víc, některý méně, zato ale může rychleji běhat, a tak podobně. V nastavení menu si pak můžete určit, mezi kterou výbavou jednotlivých agentů, můžete před kolem během matche volit a zároveň si upravujete a měníte jednotlivé komponenty všech zbraní a nástrojů jako mířidla, tlumiče, pažba aj. Přičemž jednotliví agenti mohou být v týmu pěti hráčů zastoupení vždy jen od každého jednou, tudíž se nemůže stát, že by tým byl složen jen z toho nejlepšího agenta pětkrát. No a vlastně ani dvakrát.

Agentů je celkem dvacet. Jsou rozděleny mezi pět různých tajných a vojenských organizacích od SWAT až po SPECTNAZ, přičemž každá organizace má dvě složky pro útočníky a dva pro obránce, tedy celkem je deset druhů útočných jednotek a deset obranných. Jako obránci máte vždy techniku určenou k ztížení průstupu až bráněnému objektu. Nastrahujete nálože, miny, pletivo ke zpomalení útočníka, stavíte střílny i štíty a hlavně zpevňujete zdi, abyste znemožnili nepříteli proniknout do místnosti skrze ně. Útočníci to mají naopak, disponují pojízdnými kamerami k průzkumu domů, trhavinami pro ničení stropů a zdí, rušičkami atp. Techniky je opravdu nesčetné množství, díky němuž je každé kolo boje opravdu pestré a nikdy nevíte, co na vás zrovna může čekat. Docela nás překvapila vyváženost techniky a zbraní. Každá zbraň má svoje statistiky a tak je dobré zvážit, jakou techniku si zvolíte pro nadcházející kolo. Kola jsou rozdělená na čtyři části, kdy se týmy v obraně a útoku střídají, pokud poslední padne nerozhodně, jede poslední rozhodné. Nevýhodou může být, když si vybíráte techniku a agenta před kolem. Nejenže musíte být rychlí, abyste si stihli vybrat svého oblíbeného agenta, než vám ho sebere někdo jiný, ale zároveň musíte volit rychle kvůli časovému limitu, který je asi 15-20 sekund. Na začátku každé=ho kola, pak má každá strana vymezený limit pro zabezpečení místností nebo prozkoumání domu pomocí kamerových dronů, kteří umí jezdit pod dřevem zabarykávanými dveřmi a okny od obránců a někdy i tajnými tunely. Následně hra začíná, napětí stoupá a rychlá smrt přichází.

Až na několik výjimek se většina map odehrává v noci, čili je moudré dávat opravdu velký pozor, kam lezete. K tomu vám určitě napomůže vyklánění z poza rohů, které je sofistikovaně rozmístěné na ovladači a funguje, jen když koukáte skrze mířidla. Nutno dodat, že autoři pojali hledí realisticky a že by se vám průhled mířidel přitlačil až kamsi do důlků, tady neplatí. Vlastně je to skoro stejné, jakoby jste koukali skrze reálná mířidla, tudíž nejde o nic jednoduchého a na míření si budete chvilku zvykat. Taktický pohyb je opravdu důležitý, většina zbraní vás zabije na jednu ránu, což se samozřejmě odvíjí od zvoleného agenta a jeho ochrany. K tomu slouží pokrčení nebo zalehnutí a chytré umístění za barikádami, zdmi, štíty, sedačkami atd. Nicméně ani ty nemůžou mnohdy vyřešit nátlak protivníka, protože asi 70% zdí a stropů jde prostřelit nebo rovnou dočista zničit a vytvořit si tak nové průchody nebo rovnou z přízemí rodinného domku udělat jednu velkou halu.  Jsou tři typy zdí – sádrokartonové, které zničíte raz dva při troše snaze i ručně, pak zdi s železnou výztuží, na něž už budete potřebovat nějakou výbušnou techniku a následně mramorové, které nezničíte vůbec, ale těch moc není. Zábrany ve dveřích a oknech se pak rozsypou po třech ranách, takže vlastně s těžkou technikou nikde není moc úkrytu. Na druhou stranu si tak každá strana může tvořit za zdmi úkryty tak, že si do ní vystřelí díru a odstřeluje protivníka chytře a bezpečně. Bohužel taková C4 hozené k vaší sádrokartonové zdi vás nejen zabije, ale udělá takového prachu, že se do místnosti nepozorovaně nasáčkuje několik dalších nepřátel. Zkrátka zdi a stropy tu hrají prim, a je důležité myslet na všechno. I okna je dobré zabezpečit, jelikož si protivník může hodit hák na střechu přilézt po stěně domu k oknu, nastavit bombu nebo rovnou okno prokopnout a sesypat na vás jako pytel brambor a než si stihne druhá strana všimnout, máme konec hry.

Vlastně nás docela překvapila technická stránka hry. Nemluvíme o perfektní grafice, která při 60 fps vypadá opravdu skvěle až realisticky. Ale při destrukci zdí, jsme tak nějak čekali, že bude zdivo blbnout, ale chová se skoro realisticky. Pokud ustřelíte velký nebo malý kus, ze zdi odpadne, ovšem v případě že odstřelíte jen velkou část, tak neodpadne, což by v reálu asi úplně nefungovalo. Už vidíme, jak drží papírový proužek padesát kilo železobetonu ve vzduchu. To asi ne… Na druhou stranu to nikterak nevadí a mnohdy vám to může i zachránit kejhák. Méně zajímavé však bylo menu hry a celkový interface, přestože v menu najdete všechno, co potřebujete prakticky na první stránce, celá hra působí prázdně a ve výsledku vám dojde, že také prázdná je. Kromě dvou módů, kolem deseti map, oněch dvaceti agentů a mnoho techniky toho moc nenabízí. Hru si můžete zahrát buď v obyčejném režimu anebo od vyššího levelu i jako ranked. Krom toho si lze vytvořit i vlastní hru a pozvat přátele, projet všechny nelehké „situace“ na všechny hvězdičky a přivydělat si kredity na nová vylepšení a agenty, či zhlédnout instruktážní videa. Ubisoft sice slíbil další obsah, jenomže v rámci season passu a jako vždy za tohle pláčeme. Doufáme, že se jako EA Ubi umoudří a přinese nové módy také zadarmo. Jestli ne, zákazníci se základní hrou brzy zapláčou také a hru uloží na dávné věky do poličky, protože po stovce hodin se začnou nudit. Hra nenabízí ani dedikované servery, takže jestli od nás čekáte odpověď na otázku, zda se vyplatí koupit Siege jako třeba vánoční dárek, tak jsme na vážkách. Rainbow Six Siege je ojedinělý zážitek, který mezi FPS multiplayerovými střílečkami nemá obdoby, bohužel ale s málem obsahu bez singleplayeru a něčím navíc, co by vás udrželo u hry na pořád. My ale Siege pořád hrajeme, a protože něco takového na konzolích zoufale chybí, tak ještě nějakou dobu hrát budeme. Dokonce nás to snad i překecá na ten season pass…