Xboxweb.cz

Ač se to nezdá, herní průmysl toho má za sebou už dost, a i když jste v něm třeba několik desítek let, stejně se může objevit kousek z dávné historie, o kterém každý mluví, znáte z něj nejrůznější meme nebo další věci, ale na vlastní kůži jste ho nehráli. Ono taky upřímně, kdo by si v dnešní době dobrovolně na velké obrazovce chtěl „užívat“ třeba 30 let starou hru, byť je sebekvalitnější. Ano, máme tu emulátory a další nástroje, díky nimž je tohle možné, ale i ten největší fanoušek musí uznat, že takhle staré hry už prostě herně zestárly a není žádný med je dneska hrát, tím spíš, pokud chceme mladé generaci představit naše staré pecky.

Naštěstí je dneska v kurzu staré hry vyzvedávat z archivů, naleštit je a znovu vypustit mezi hladové hráče. Jedním takovým skvostem, který se dočkal remaku, je legendární System Shock s ještě památnějším nepřítelem – umělou inteligencí SHODAN. Dnešní dobou hýbe také umělá inteligence, takže je vydání téhle svým způsobem provázané s dnešní dobou. Hráči na PC si remake mohli užít již v minulém roce, kdy se na něj objevovala slova chvály snad ze všech stran jak od hráčů, tak kritiků. Rok utekl jako voda a System Shock remake dorazil také na konzole.

Jak jste asi poznali z úvodu, bohužel jsem neměl tu čest s originální verzí, ale o to větší chuť jsem měl tuhle mezeru v herním vzdělání doplnit. Hned na začátku jsem ale udělal jednu školáckou chybu – čekal jsem něco jiného, než jsem nakonec dostal. Dle videí to vypadalo na fajn střílečku s různými příšerami na vesmírné stanici, ale hodně rychle jsem pochopil, že tady to nebude jenom o střílení a také fakt, že ty hry dřív byly opravdu násobně těžší, než je tomu dnes. Ani jedno z toho však neberte jako výtku, nýbrž jako konstatování faktů, díky kterým je tahle hra tak skvělá.

Příběh je super, má tu správnou šťávu a při hraní jsem si opravdu připadal jako ten jediný, kdo dokáže zastavit zlovolnou umělou inteligenci SHODAN. Tu jsme tak trochu pomohli z toho pomyslného řetězu utrhnout, ovšem výsledek nestojí za nic. Osádka vesmírné stanice je mrtvá, až tedy na nás a všude pobíhají monstra, nebo roboti – zabijáci. Zkrátka taková herní idylka. Ani dnes neztratil příběh nic ze svého kouzla, a i po třiceti letech si mě dokázal získat. Nejlepší na tom je, že i když jsem sami, prostřednictvím kamer nás Shodan sleduje doslova na každém kroku a občas nám i pěkně zaškodí.

Zmínil jsem, že hra není snadná. Sice si před jejím spuštěním můžeme zvolit, jakou obtížnost chceme pro souboje, puzzly a nepřátele, ale ani na nejlehčí obtížnost není úplně těžké umřít. Navíc jsme dneska zvyklí, že nás hry vedou za ručičku, ukazují nám, kam jít, řeknou nám, co udělat. Tady máme „jenom“ minimapu (díky bohu aspoň za ni) a hromadu deníků a dalších záznamů, ze kterých je třeba si udělat obrázek o tom, co kde zničit, zapnout nebo jak se vůbec dostat přes zamčené dveře. Je zkrátka třeba umět poměrně solidně anglicky, protože jinak bude člověk bloumat po mapě, a to ho dlouho bavit nebude. Jednotlivá patra Citadely jsou jasně rozpoznatelné a každé nabízí zajímavou činnost, jejímž prostřednictvím se celý děj opět posune dál.

Nakonec došlo i na akci, kterou jsem viděl ve videích. Ze začátku pěkně na blízku, ale postupem dojde i na to střílení. A i když nábojů není moc, dá se to kompenzovat pomocí energetických zbraní. Jak už jste mnozí vytušili, nečekají nás zástupy nepřátel jako v Call of Duty, ale spíše komornější přestřelky s ne úplně malou potřebou krytí a úskoků. Rambo styl se tady zkrátka moc nenosí. Čas od času je třeba zapojit všechny mozkové závity při řešení hádanek. Někdy je to jenom jednoduchá spojovačka, ale elektrická zapojení kombinovaná s matematikou už jsou trochu jiné kafe.

Co mě na hře asi nejvíc trápilo, je uživatelské rozhraní. Hraní jako takové je fajn a ovládání na gamepadu je příjemné, ale když jsem se chtěl podívat na nějaký nový zápisek (přes rychlou volbu ze hry je to snadné) nebo nedej bože dát něco šrotovat a přemisťovat v inventáři, na to abych si vzal dovolenou. Interface je hrozně pomalý a dá se ovládat jenom směrovým křížem. Řekl bych, že takhle nějak se inventář ovládal nejspíš v původní hře a je to jeden z prvků, který je tady nechaný pro nostalgiky – sebemrskače. Sem tam se ve hře objeví nějaký bug, ale ty bych zařadil do kategorie vtipné a zábavné. Nic, co by znemožňovalo hrát nebo nějak jinak zasahovalo do hratelnosti.

Hodně jsem přemýšlel nad grafikou. Zde se totiž vývojářům povedl velice zajímavý kousek. Na první pohled hra díky použití Unreal Enginy 4 vypadá moderně, ale přitom si zachovává jistý retro vzhled a styl. Tahle kombinace funguje opravdu dobře a výsledek působí přesně tak, jak jsem popsal – moderně a retro zároveň. Celkovou atmosféru dokresluje úžasný soundtrack, jež dokáže dát dění na obrazovce ten správný rámec.

Remake legendárního System Shocku se povedl na jedničku. Přináší stále až překvapivě aktuální příběh z již ne tak vzdálené budoucnosti, který má díky bláznivé AI přesah i do současnosti. Vývojáři použili moderní prvky, ale povedlo se jim ponechat kouzlo a styl originálu. Škoda jenom toho horšího rozhraní, které dokáže narušit pocit z jinak pohodového hraní. Kdo hledá výzvy, je zde na správné adrese, protože Systém Shock nám ukazuje, že starší hry byly díky absenci dnešních moderních prvků opravdu těžší.