Xboxweb.cz

Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People of Note, nejnovější příspěvek od vývojářů z Iridium Studios, vydaný pod taktovkou nezávislých fajnšmekrů z Annapurna Interactive.

Pro mě, jakožto tajného milovníka tahovek, který navíc s úchylnou radostí propadá rytmickým hrám a ujíždí na absurdní kreslené stylizaci, to byla na papíře jasná trefa do černého. Hrajete za Cadence, popovou zpěvačku s modrým melírem, která žije v hudební metropoli Chordia. Ta je až po uši ponořená do nudného, zaměnitelného popíku (takže jako tuzemská radia), jemuž vévodí nahřátý boyband Smolder. Cadence ale jednoho dne uslyší v rádiu pravý, nefalšovaný rock a rozhodne se, že dá dohromady vlastní kapelu složenou z muzikantů napříč žánry, vyhraje místní soutěž Noteworthy a navždy změní hudební paradigma.

Následuje tak epická road movie přes rockové pustiny Durandisu připomínajícího Šíleného Maxe, EDM kyberpunkové velkoměsto Lumina až po rapové království Pyre. A ten vizuál? Nechci znít jako hysterická fanynka v první řadě na koncertě Taylor Swift, ale ta malebná, pastelová stylizace je zkrátka umělecká jistota, která k žánru patří a skvěle mu sedne. Všechno pulzuje, žije a dýchá láskou k muzice. A ty hudební hříčky! Kde jinde potkáte nepřátele jako je mořský okoun zmutovaný s basovou kytarou nebo včelí královnu s alžbětinským okružím či klokana holdujícího dudám? Tady tvůrčí fantazie jela na omamných látkách pouličního dealera, což se odráží i na slovních hříčkách a vtípkách.

A pak tu máme to hlavní, a to souboje. Tahovky jsou většinou o matematice a chladném kalkulu. Tady? Regulérní jam session. Klasický tahový fundament se totiž naprosto organicky mixuje s rytmickými minihrami. Každý útok a každý skill vyžaduje přesné načasování do rytmu hrající hudby, abyste z něj vymáčkli hodnocení „Perfect“ a maximalizovali tak poškození. Pokud máte hudební hluch a rytmus pro vás končí u pochodu vojenské kapely, můžete si sice rytmickou složku v nastavení vypnout, ale ochudíte se o podstatu hry. Dostat se do flow, kombinovat žánrové útoky členů party a sekat žánrová komba přesně na dobu, to je dětská radost, kterou pochopí jen ten, kdo někdy u ovladače podupával do rytmu.

Jenže. A tady přichází ten ošklivý, pragmatický střet s realitou. Přestože si u hry spokojeně chrochtám a vizuální i hudební identita mi sedly jako zadek na hrnec, nebudu si brát růžové brýličky místo stylových černých skel. Téma hry je jedna věc a jeho využití věc druhá. Scénář a tempo jdou tou nejjednodušší cestou, což znamená, že příběh se po skvělém úvodu začne pohybovat rychlostí splašeného metronomu. Z pohodové lokální soutěže talentů se zčistajasna stane záchrana světa před temnými silami a anomálií Harmonic Convergence. Působí to hrozně uspěchaně a talentovka je zde jen jako záminka pro seskupení hrdinů. Důležité dějové oblouky se uzavírají dřív, než si k postavám stihnete vybudovat nějaký vztah, a spousta charakterů má štítek „hej, jsem jen zbytečný kašpar do počtu“, takže na ně zapomenete dřív, než dohraje refrén dakí skladby. Styl psaní dialogů navíc silně spadá do škatulky young adult literatury. Je to občas extrémně naivní, plné disneyovské energie a pro starší hráče může v dialozích přetékat únosná mez. Raději si k hraní vezměte kýbl, kdyby se ta pozitivní duhová nálada drala přes žaludek ven.

A úplně dokonalý není ani samotný soubojový systém. Ačkoliv je to rytmické klikání zpočátku zábavné, po desítkách hodin se i ta nejlepší písnička chtě nechtě ohraje. RPG mechaniky pod tím ohlušujícím hudebním pozlátkem jsou totiž docela povrchní, a hra tak postrádá strategickou hloubku, jež by vás nutila nějak zásadně plánovat či měnit vybavení. Autoři v prvních hodinách nastaví určité mechaniky a pravidla, a pak spoléhají na to, že vás audiovizuální identita projektu udrží v sedačce, i když se souboje stanou repetetivní. A aby toho nebylo málo, příležitostné hádanky v dungeonech nejsou moc kvalitní a vyzní dost nuceně. Jako by vám v polovině kytarového rifu šoupli ukulele, protože v zadní řadě podia je minivan turistů z Havaje.

People of Note jsou jako letní hudební festival. Občas zmoknete, logistika drhne, tempo hapruje a někteří interpreti vás nutí přemýšlet, zda ten třídenní trip stál za to. Ale ta atmosféra? Ta energie, když stojíte pod pódiem a hudba s vámi cloumá? Ta za to stojí. Pokud máte rádi tradiční JRPG tahovky, nepohrdnete rytmickou výzvou a zkousnete trochu naivnější středoškolský scénář, najdete tu ambiciózní hru, jejíž umělecké vzory lze lehce vysledovat.