Xboxweb.cz

Exkluzivní hry jsou něco jako rodinné dědictví. Podobně jako jídelní servis po prababičce. Na něj taky nevezmete růžový sprej jenom proto, že nastoupila nová vlna emo-punku. To se prostě nedělá. Jenže stejně, jako se dá sto let starou vidličkou nabodnout houskový knedlík a hned vedle argentinský biftek, může jedno použité herní schéma fungovat na více žánrů. Ostatně Halo Wars jsou důkazem, že boj o vesmír nemusí nutně probíhat pouze očima Master Chiefa. Tak proč by se oblíbená Gears of War nemohla roztočit trochu v jiném rytmu?

Podívejte se na herní náplň Gearsů. Vidíte blboučkou akční hru, která připomíná zákopovou válku. Dvě strany na sebe střílí tuny střeliva, krev barví okolí na rudo a když se zadaří, řezník Krkovička má druhý den vepřové ve slevě. Tohle není v žádném případě rýpavá výtka, ale poklona. Udělat poctivé akční béčko, kde je masakr hlavní náplň, není žádná legrace. Navíc sarančí značka dokáže velice dobře vyprávět, a ještě přitom šermovat s dusnou atmosférou. Jenže celý balík, který miliony lidí milují, může úplně stejně fungovat i jako tahovka. Nenáročná, primitivní, ale hrozně zábavná.

Hráči s vytetovaným Marcusem na rameni mě asi pověsí za měšec do průvanu. A taktici si nejspíš přijdou kopnout do svěšené hlavy, protože Gears Tactics jsou pouliční voříšek dvou zaběhnutých papírových plemen. Klidně tomu věřte, ale mě nové pojetí zaujalo na první dobrou, a dokonce jsem se na něj těšil víc než na poslední díl. Přitom nejsem na tahové strategie žádný machr. Už z ukázek však bylo cítit, že duše akční legendy je přítomna v každém tahu, i když se posunula o pár metrů výš.

Hru sice dělalo studio Splash Damage, ale kdo to pozná? Průměrný bambus jako já určitě ne a fandové si pěkně zamakají, aby nějaké nuance objevili. Důvod je prostý. Poměrně neznámý tým už spolupracoval na třech posledních dílech série. Sice na multiplayeru, ale to není důležité. Materiál tedy dobře zná. Na pozici dozoru navíc seděli lidé z The Coalition, aby si výsledek ohlídali. Nakonec se do vývoje trochu zapojil i celek 343 Industries, který předal zkušenosti z vývoje Halo Wars. A s tímhle osazenstvem nejde udělat špatnou hru.

Minimálně ne v oblasti audiovizuální příslušnosti. Všechno je poplatné univerzu tak moc, jak jen to bylo v rámci možností možné. Kamera sice může atakovat trasy tažných ptáků, ale tam dole se odehrává dobře známá akce. Animace postav jsou skvělé. Ne, přímo dokonalé. A to jak v rámci série, tak žánru. Autoři podobných her často kašlou na detaily, protože je prostě nepotřebují. Pohled na bojiště Gears Tactics ale připomíná spectator režim kteréhokoliv z předešlých dílů. Jako bych byl strážný anděl svého vlastního hraní a buzeroval sám sebe, jak špatně jsem rozestavil jednotku. Je to zase to samé, ale přesto úplně jiné.

Ještě víc těší sestup kamery při klíčových událostech. Jednak detailnost dostane funkční opodstatnění a pak, hrdinové můžou naplno prodat brutalitu svojí práce při boji na blízko a koncových popravách. Nikdy jsem nehrál Gears proto, že tam pilou udělám z nepřítele tatarák. Ale tady si to užívám. Je v tom kus satisfakce za všechny zbytečné tahy, které je nutné udělat. A příjemně to oživuje jednoduchou hratelnost velkou paletou animací, kdy každá postava má svůj specifický styl. Ten se mimochodem neodvíjí jenom od třídy hrdiny, ale také od typu likvidovaného nepřítele. A že těch hajzlíků je.

Všechno to zapadá až do nechutně přesných lokací. Vzhledem k tomu, kdy se děj odehrává, se mohlo klidně bojovat proti hordám v tropickém Karibiku a nikdo by nemohl říct ani Piňa Colada. Ostatně pětka je na mapy odvážná jak klášterní chovanka na pánském striptýzu a v euforii ukazuje i to, co by někteří vidět nechtěli. Ale ne, místo toho se zase operuje mezi ruinami civilizace a já se vracím až někam k úvodní trilogii. Což je pro titul známka kvalitně odvedené práce, neboť přesně téhle části dělá předskokana.

Rád bych napsal, že stejně dokonalý se mi zdá i gameplay, ale to tak úplně nepůjde. Jednoduchost originálu se zakousla i do žánru, kde kralují trochu odlišné standardy. Na jádru nic nového vymyslet nejde. Předem daný počet kroků je třeba rozdělit mezi pohyb, akci a krytí tak, aby protivníkovi tahy udělaly co nejmenší paseku. Kooperativní odkojenci budou ve svém živlu trochu dřív, protože jsou na taktičtější hraní zvyklí přeci jen víc. Dobrým zvykem pak bývá začlenit vylepšování operační základny, upgrade postav a správu neaktivních členů jednotky. Bohužel Tactics většinu z toho nemají nebo v míře menší než nezbytné.

Náplň misí sahá od záchranných operací až po nemilosrdné čistky okolí. Hlavní úkoly je nutné splnit kvůli dějovému progresu. Některé vedlejší můžou klidně skončit fiaskem, ale ve hře je ztráta členů jednotky. Mise se snaží z děje vytřískat maximum, ale nedokážou zázraky. Hratelnost vždy dříve či později zajede do jednotvárných kolejí, ve kterých se střídají tři až čtyři prvky dokola. Subjektivně musím říct, že rychlejší tahovku jsem nehrál. Jakmile našel můj tým ideální sestavu, dostaly souboje neskutečný spád. Začalo využívání odstřelovačských pozic, posouvání těžkých vojáků do obrany a vyhledávání slabých míst.

Díky neustálým dodávkám nového vybavení a pozvolnému vylepšování hrdinů, se lehce mění tempo hraní. Dobrým ukazatelem jsou statistiky zásahů. Na počátku nemusí saranče padnout ani s absolutní predikcí. Jsou tu proměnné, které do zásahu kafrají. Od typu zbraně, po zkušenosti a duševní rozpoložení postavy. Vypovídat se na kanapi možná není špatná terapie, ale boj je mnohem účinnějším doktorem. A když si náhodou přeci jen s postavou nesednete, prostě ji vyměníte za jinou. Možná s ní získáte i lepší pasivní dovednosti nebo nové prvky boje. A jak by řeklo prasátko: „To je vše přátelé.“ Víc toho vyždímat nejde.

Jelikož papá Diaz a jeho jednotka fungují jako škodná za nepřátelskou linií, jejich „sídlem“ je auto obrněného charakteru. Ovšem absolutně nevyužité. Do bojů se nezapojuje, výhody nepřináší, a tak chybí personalizace základny. Práce s neaktivními členy jednotky není v dlouhodobém plánu. Asi jim odboráři zajistili volno, protože zůstávají jen variantami, jejichž využití se s každým dalším levelem snižuje. Když už mám někoho verbovat, rád bych s ním pracoval i na pozadí. Měl bych být vděčný za obsáhlou personalizaci postav, ale ani s ní to není tak slavné.

Funkční upgrady zbraní a výbavy mají význam a přináší znatelné zlepšení hratelnosti. Ale nejsem si jistý, na koho cílí vizuální modifikace. V multiplayeru běžných Gearsů chápu touhu vyniknout karnevalovým vzhledem a dětinskými malůvkami. Ale proč bych měl v tahovce pro jednoho dělat z elitní jednotky skupinu Village People? Navíc mimo hlavní hrdiny jsou vojáci vzhledově sterilní jak sádroví trpaslíci z Číny. Kdyby autoři věnovali stejné úsilí taktickému pozadí jako barvám a materiálům výzbroje, mohl být titul mnohem barvitější hratelně.

Každá další hodina ve společnosti nekonečné války mě utvrzuje v tom, že Gears Tactics jsou skvělou hrou. Ale ne díky herním prvkům, ale díky atmosféře, prostředí a zasazení. Všechno, co různá studia za patnáct let exkluzivní značky vytvořila, ožívá právě teď a tady. Vlastně je mi úplně jedno, že je hratelnost děsně jednoduchá. Že některé prvky nemají téměř žádný smysl nebo jejich využití skončilo u konceptu. Chci další kolo, další mapu a další nepřátele. Perte to do mě a nechte mě to sledovat z božského trůnu, odkud můžu rozhodovat o životě a smrti.

A proč vlastně dojmy a ne recenze? Především proto, že jste na konzolovém webu a hra je zatím jen na PC. Nepochybuji, že minimálně díky předplatnému Xbox Game Pass Ultimate si ji celá řada z vás už zkusila. Ale pořád je to jiná platforma. Neméně podstatné pak je, že Gears jsou parketa jiné části redakce, které nechci brát možnost finálního hodnocení.

Zobrazit všechny obrázky