Xboxweb.cz

Když si uděláte jména na dusných hororech pro jednoho, kde si hráče vodíte jak psa po výstavním molu, třebaže on sám má mizivý pocit volného pohybu, je vykročení do multiplayeru poněkud ošidné. Zejména do žánru, kde si Dead by Daylight udělala těžké opevnění, které pravidelně zpevňuje rozšířeními se slavnými hororovými maniaky. A že napodobit podobný úspěch, třebaže máte v řiti zaražená lejstra od známé licence, není zrovna lehké, připomínají Resident Evil: Resistence, Evil Dead: The Game, Predator: Hunting Grounds či The Texas Chain Saw Massacre. Tak proč by se to Red Barrels mělo podařit? Protože na to jdou trochu jinak.

Budovatelé depresivních scén, kdy se s baterkou v ruce, v tomto případě na hlavě, krčíte v koutě a vzýváte všechny svaté, aby procházející magor nesklonil hlavu vaším směrem, postavili koncept odlišně. V jádru jde o soubor map fungujících nezávisle na sobě, které si zachovávají všechny prvky singlovek, ale zároveň umožňují kooperaci s dalšími hráči. Protivníkem není skutečný hráč, nýbrž AI pracující hned s několika maniaky najednou. A také prostředí, jehož komplexnost si nic nezadá s labyrintem plným pastí a předmětů upozorňujících na vaši polohu. A nebýt sociálního zázemí hry, možná byste společný aspekt hry ani neobjevili.

Aby se z „trialů“ nestalo jen bezmyšlenkovité pobíhání za svobodou, vytáhli autoři organizaci Murkoff, která v utajeném zařízení testuje subjekty bez nároků na svobodný život, a to stylem, z něhož by měl Mengele erekci, až by páral švy uniformy. Hlavním cílem je zkoumat lidské chování ve vypjatých situacích na hranici života a smrti. Že při nich asistuje horda tupých hovad vymykající se všem psychiatrickým tabulkám, je malé zpestření jinak zcela nudného výzkumu. Data z jednotlivých vědeckých programů mohou následně posloužit armádě, neboť svět se ohýbá pod důsledky studené války a všehoschopný žoldák s chladnou hlavou by mohl mít cenu zlata. Subjekty sice žijí v domnění, že si brutálním týráním dláždí cestu ke svobodě, ale zmrzačené ostatky starších testerů říkají přesný opak.

Asi jste pochopili, že dějově se Trials řadí ještě před původní jedničku, tudíž neznalost starých titulů ničemu nevadí. Naopak, způsob, jakým si vývojáři pohrávají s tematikou přeživších, pro vás bude nový. Znalce principů kamery s nočním viděním pak jistě potěší, že se přes různé dokumenty a zprávy dostanou až ke komplexu Mount Massive Asylum, který hrál prim u zrodu série Outlast. Děj není tak nosný, aby vyplnil místo tradiční příběhové hry. Na to je informací až příliš málo a jsou vázány čistě na hráčovu iniciativu. V porovnání s konkurencí má však daleko větší informační hodnotu a zvědavost odměňuje indiciemi, které mají návaznost na děj a celou sérii. Ostatně získaná lejstra máte k dispozici na ubikaci, platící za bezpečné místo s magory ve slušivých bílých pláštích.

Ani komunitně laděná základna výzkumného zařízení nenutí k bratříčkování s ostatními. Spíše pobízí, abyste to společné plnění programů přeci jen zkusili. Na tabulích běží statistky přítomných přeživších a uprostřed haly se nabízí posezení u šachové partie. Jestliže vás přeci jen ostatní účastníci sado maso experimentu nezajímají, pak dvojice lékařských pracovníků by měla. Jejich prostřednictvím si kupujete pomocná vybavení a vylepšujete stávající schopnosti. Jak moc, a především rychle, se stanete z ubožáka expertem na přežití, záleží na stylu hraní. Výstupní zprávy zohledňují úspěšnost vedlejších úkolů, pohyb v prostoru, nakládání s pastmi a samozřejmě míru nepozorované existence. Pakliže vás každých deset minut chytí úchyl s přímou linkou na smrtku, nemůžete očekávat vyznamenání a pusu na čelo. Jedincům bez zkušeností s horory, a Outlastem zejména, doporučuji prvních pár exkurzí absolvovat ve skupině. I přes podrobný tutoriál jsou osobní zkušenosti s taktikou ostatních mnohem cennější. Co nezažijete, to odkoukáte.

Možná se zdá, že dělám z hloupoučké hororovky vysokoškolský test, ale v boji o přežití jste to vy, kdo tahá za kratší konec. Možná dokonce jen za kus odmotaného špagátu. Každá scéna či prostředí, záleží, jak tomu chcete říkat, má určitou sestavu hajzlíků, jejíž část se mění s ohledem na úkoly. Největší sadisti zůstávají. Například policejní stanici vládne strážník z Modré ústřice se zálibou v elektrice a dětský domov má pod palcem mamá Gooseberry a její smrtící loutka. Nicméně hlavní šílence doplňují pěšáci, kteří se mohou stát mnohem zákeřnější noční můrou. Ať už jde o obrovského hromotluka, ospalého řvouna, bestiálního ustrašence nebo toxického zemědělce s halucinogenním plynem, po němž se do výčtu nebezpečí přidají démoni vyvolávající šílenství. Nikdy, tedy skoro nikdy, na vás nevyběhne vše najednou. Ale i slabý odvar z výčtu pošuků stačí při špatné orientaci v prostoru k tomu, abyste začali na nejbližším checkpointu. Tedy v případě, že baštíte příslušné pilulky, jinak si brzy celý program zopakujete. A věřte, že některé položky na seznamu povinných činností nechcete absolvovat zas a znovu.

Opatrnost. Jediná zbraň, která se nedá sebrat. A jediná přednost, u níž se nemusí čekat na zdroj energie. Pastem se dá vyhnout, před hloupějšími pobudy ukrýt a když jste dostatečně všímaví, odpozorujete vzorce výskytu některých nepřátel. Dokud nemáte v ruce těžký přístroj nebo kanystr s palivem, je honička koček s myškou poměrně čitelná. Temnota totiž hraje s vámi. Valná část nerudných vrahounů je bez světla zcela neschopná, což nahrává brýlím s nočním viděním. Vsaďte poslední kapku krevní plazmy, že v momentě krajní nouze dřepíte v sudu, nemáte u sebe baterku a brýle melou z posledního. Nad vámi funí dezorientovaná hmota tuposti a signál oznamuje příchod dalšího bastarda. „Že já to nezkusil v kolektivu“, prohodíte mezi pysky a v duchu prosíte herní algoritmus, ať toho bezmozka pošle hledat někam jinam. Úspěch. S prázdnou baterií se šouráte po zdi, odemykáte dveře a… to nebyl dobrý nápad.

Podobných situací zažijete desítky. Hra sice nemá katalogy lokací, spíše jen malý propagační letáček, ale dokáže s ním hodně. I z nenápadných kulis umí postavit nápadité bludiště, kde by větší šanci na přežití měla i laboratorní krysa. Scénáře mají krásnou bezútěšnou atmosféru, jejíž intenzita stoupá s klesajícím počtem hráčů. Ve čtyřech je to spíše o taktice a z hororu se stává oplzlé panoptikum zasluhující si vztyčený prostředníček. O samotě nebo v páru je ale děs stále velkou neznámou, která rovnici přežití propočítává ve svůj prospěch. Náhoda, stres, chyba. Vše může změnit příští sekundy a poslat naděje na úspěch na jatka. Ta se ostatně daří vizualizovat velice dobře. Brutalitou se nešetří a krví jakbysmet. Nezřídka jsou úkoly na explicitním násilí vyloženě postavené, což mi ale trochu vadí. Mám rád pitvání v polních podmínkách a když od loutky na tříkolce slyším hlášku „chci si zahrát hru“, beru pytlík brambůrek a usedám do sedačky. Ale nesmí to být prvoplánové a hloupé.

Jako subjekt beze jména, bez budoucnosti a bez práv brzy pochopíte, že tuhle špinavou hru nevyhrajete. Jen si prodloužíte utrpení o pár hodin, dní, možná týdnů. Přesto bezmyšlenkovitě plníte sebevětší hovadinu bez špetky morálních zábran a etické sebereflexe. Postava se až příliš snadno vzdává emočních bariér a přepíná do primitivního pudového jednání, kdy se na povel „skoč“ vrhne do tmavé rokle. A ještě během letu poděkuje a zamává. V programech jsou úkoly, kde se přímo nabízí začlenění možnosti volby. Situace po ní doslova řve a já do poslední chvíle čekal, že vývojáři ten příběhový koncept v multiplayerových kulisách posunou skutečně dál. Když už se mám ponížit na úroveň bezprizorních barbarů, ať je tomu přítomen alespoň osobní boj nebo revolta charakteru. Bohužel nic, a to je velká škoda.

Outlast Trials šlapou na Xboxu Series X v pohodě. Graficky nepřekvapí, neurazí a vyčítat jim míru nasvícení nebo detailů nemá příliš smysl. Pro žánrový koncept multiplayerového honu za přežitím plní, co mají. Možná až nad míru. Zvuk, který je nedílnou součástí strategie hraní, byl v minulém díle lepší. Prostorovost trochu hapruje, a tak je mezi papundeklovými kulisami obtížné identifikovat směr hluku. Sice slyšíte, že se někde někdo potácí, ale jak daleko a jakým tempem už nepoznáte. Hra má rozhodně co nabídnou a do budoucna i zajímavý potenciál, protože studiu stačí přidávat nové postavy a kulisy programů. Na druhou stranu, vývoj trvající šest až sedm let je na kooperační titul podobného ražení docela dost. Nechci říkat, že to není vidět, ale s ohledem na předešlé díly je to doba dlouhá. Konkurence už mezitím značně vyrostla a jestliže teď se do instituce Murkoff vydává jen pár tisíc hráčů, zanedlouho to budou sotva stovky. A bohužel Red Barrels nemají kapacitu pravidelně, a hlavně rychle, přidávat obsah.