Xboxweb.cz

„Krást se nemá,“ říkávala maminka, když jsme byli ještě malí špunti. Říkají to všechny maminky a říká to i zákon. Nám ale přijde, jakoby to absolutně nikdo nerespektoval, což není tak strastiplné, jako fakt, že případným incidentem se většinou nikdo nezabývá. Tedy to platí aspoň na internetu. Internet je zamořený pirátstvím, a to hlavně ortodoxním. Všichni to vědí, všichni to vidí jako problém, ale proč s tím nikdo nic nedělá? Nebudeme tu teď řešit problémy s nelegálním stahováním, to by bylo na dlouho. Aspoň si zkuste představit být v kůži herního vývojáře, u kterého by si koupila hru jen hrstka lidí a zbylá, valná většina by si jí prachsprostě stáhla. Hmm? Jak by vám bylo? A teď si představte, že byste se stali herním vývojářem, měli fakt skvělý a inovativní nápad, vyvinuli hru, jenže nedostatkem peněz byste neměli jak propagovat svůj počin, takže se vašeho díla moc kusů neprodá. Smutný příběh. Ale přímo noční můrou se pro takového osamělého nezávislého vývojáře může stát událost, kde vám super nápad sebere nějaké větší a známější studio a vaše herní prvky přiřadí hře známé značky s miliónovou prodejností. V tu chvíli okamžitě zavřete krám a zanevřete nad vývojem her. Na to vemte jed.

Dobře, zas tak děsné to s Castlevania: Lords of Shadow 2 není, přesto ale jde o vykrádačku podobných úspěšných značek jako Lara Croft, Devil May Cry v čele s Darksiders, přičemž studio použilo úplně stejnou rovnici, akorát si do ní dosadilo svůj vlastní příběh. Autoři už před čtyřmi lety po 28 letech úspěšně přesedlali z 2D na 3D, jestli se ale vydali správnou cestou, tím si nejsme zdaleka tak jistí. Co se grafické stránky týče, tou jsme si jistí na sto procent. Není to žádný Crysis nebo snad čtvrtý Battlefield, ale na nejnovější Castlevanii se kouká dobře. PhysX od Nvidie vzal za své a stíny, kouřové efekty, odlesky, vodu či světla prezentuje skvostně. Když jsme hru zapnuli, tak jsme nevěřili, že hrajeme last-gen. Páni z Konami museli však někde ubrat, aby framerate dostali tam, kam chtějí, a tak jsou na tom o něco hůře textury a modely postav. Co nás ale nejvíce překvapilo, je průběh hraní bez sebemenšího čekání, všechny části hry včetně cutscén plynule přecházejí bez jakéhokoliv načítání. Smekáme.

Děj hry navazuje přímo na první díl a předem varujeme, pokud jdete po příběhu, sáhněte nejdřív po prvním dílu, nebo se na celou hru vykašlete, jinak nemáte šanci pochopit „vo co tady gou“. Ve zkratce jste něco jako hrabě Drákula, jenže jste nesmrtelní a nemáte klid. Po tisíci letí, co vám poslové boží napadli hrad, se probouzíte v moderní době, jste mimo a jeden týpek, vám zajistí smrt, když zničíte satana. Zní to jako laciný film pro předpubertální mládež, jenže laciný není. Zasazení příběhu je zvláštní, troufneme si říct až výstřední, tedy mezi blízkou budoucností a 14. stoletím. Během hraní přecházíte ze století do století, a to právě nemusí každému sednout. Nám se víc zamlouvaly části v budoucnosti, která je nám přeci jen bližší, bohužel nebo spíše bohudík si v těchto částích moc nezabojujete, jak šel čas, šla i technika a příšery jsou místo mystických seker a magických mečů vyzbrojeni střelnými zbraněmi. A protože pan Princ je staromil a spoléhá zásadně jen na magické náčiní a svoje zuby, tak přichází na řadu stealth pasáže. Ty nám přišly na celé hře asi tak nejlepší a nejzábavnější, což je vlastně spolu s příběhem to jediné, co mají autoři z vlastní hlavy a do žánru nově (čti neobvykle) přinášejí.

Soubojový systém jakoby z oka vypadl Darksiders, dokonce útočná komba jsou jako 1:1 z Darksiders, ba i herní prvky s mechanismy jsou stejné, možná snad i horší, a tak máte pocit, že hrajete jen slabý odvar z toho, co funguje a je dobře známé. Všichni nepřátelé útočí identicky, čili jedinou akční zábavou se stávají fighty s bossy, kterých je navíc zoufale málo. Největší náplní hry se tedy stává lezení přes všemožné předměty a zdi či řešení naprosto stupidní hádanek, jež by buď rozluštilo i dítě předškolního věku, nebo by bez návodu nerozluštil ani šachový mistr. Poslední a zároveň bezvýznamné pozitivum připadá na otevřený svět, který ale zase tak otevřený není, jak se zdá. Šplhat můžete jen tam, kde je předem namalováno a nikam jinam nevyskočíte, ani kdybyste kočku donutili zaštěkat. Alespoň se můžete vydat doleva, doprava, tam a zase nazpět.

 Celkově vzato jde o průměrnou hru, jejíž cena ji shazuje ještě níž, protože chtít za „nudu v krabici“ čtrnáct set je zkrátka přehnané. Ještě jedno jediné bezvýznamné plus připisujeme za vskutku charakterního hlavního hrdinu. To je ale s příběhem a grafickým zpracováním všechno, za co můžeme hru pochválit. Nováčci v sérii se bavit moc nebudou, ti, co hráli předchozí díl, se budou bavit jen chvíli a fanoušci možná Castlevania: Lords of Shadow 2 i dohrají. Jestli hledáte akční adventuru, dejte si některý z dílů Darksiders, příběh je zajímavější, souboje zábavnější, akčnější a pestřejší a náplň hry je několikanásobně větší. Pokud však lpíte na upírech, zajděte si do knihovny půjčit Drákulu, uděláte lépe a nebudete mít pocit promarněných patnácti hodin.