Xboxweb.cz

Až po návštěvě specializovaného odborníka zjistíte, že noční můry, ve kterých vás pronásleduje obří propiska a deformovaná písmena se snaží ukončit vaše bytí, je pouze výsledkem špatného vstupu na základní školu. Usazení vedle Tondy Vomáčky přineslo nekontrolovatelnou ztrátu učebních pomůcek, a to zejména písmenek, která končila všude možně, jen ne v pevných deskách z domova. Takže nikoliv, nejste blázni, jen jste toho parchanta měli majznout přezůvkou po tlamě a teď by se vám lépe spalo. Aby si mysl odnesla doživotní následky, stačí někdy skutečně málo. Jenže co když je vystavena smrti, která si nebere volno a v nepřetržité směně straší přítomností? Pak už nestačí jen návštěva diplomovaného felčara, ale musí dojít na boj.

První světová válka je ve hrách hojně citovaným tématem. Mainstreamová produkce za miliony dolarů si z ní udělala velkofilm od Michaela Baye, který musí dobře vypadat, skvěle se hrát, a především odpovídat šabloně akčního střihu, kde je každý hrdina John Rambo, jehož chmury zažene další vraždění a pár citátů z divadelního dramatu. Naštěstí tu jsou i méně nákladné produkce jako Ad Infinitum, jejichž komorní pojetí necílí na nedozrálé puberťáky hledající mužnost v bezpečí domova, ale na… osvětu? Není to ten pravý výraz, neboť horor studia Hekate není edukativní pomůcka, ale výpověď jedince, jehož válka připravila téměř o vše a on neví, jak se s tím, co mu zbylo, naučit žít.

Paula Von Schmitta poznáváte v černých dnech lidské existence, kdy má život menší cenu než náboj ráže 6,5 mm. Třebaže válka je v plném proudu a počty aktivních jednotek se mění každou sekundu, Paul může být relativně v klidu. Jeho místo je u vysílačky, tedy na strategické pozici hluboko v zákopech. Jenže dorazila důležitá depeše, jejíž obsah mění pravidla hry a voják, který dosud bojoval jen morseovkou, tužkou a papírem se vydává do epicentra střetu. Z toho, co vidí, by mrazilo i sněhuláka, ale to nejhorší ho teprve čeká. Peklo nesídlí v bahně prolitém krví, ani v kancelářích mocenských velitelů. Ale v hlavě obyčejného člověka, který na něj nebyl ani zdaleka připraven.

Hra má dvě roviny vyprávění, díky čemuž může využít rozdílná prostředí a vlastně i rozdílné styly hratelnosti. Jak vám asi došlo, Von Schmitt se ze zákopů vrátil, ale doma ho místo objetí a radosti čekal spíš smutek a výčitky. Německá rodina žijící si nad poměry poslala do bojů syny dva a jestli se vrátil ten milovanější, nechám otázkou. Co však můžu říct, že smrt rukou nepřítele by možná byla lepší než život mezi bližními, jejichž vztahy poznamenal konflikt, kterého se přímo neúčastnili. Ničeho nejste očití svědci. Vše se dozvídáte prostřednictvím nahrávek, dopisů či novin. Přesto z rozpadu pevných sociálních pout mrazí. Autoři sugestivně vykreslují jak tehdejší společnost, kde hlava rodiny byla takovým „malým vůdcem“, tak charaktery jednotlivých postav. Příběh rámovaný pevnými stěnami domu je natolik emotivní, že jsem ochotný odpustit stereotypní, až nudnou herní náplň.

Už po prvních krocích opuštěnou místností bylo jasné, že se domácí vyprávění ponese v explorativním duchu, který byl okoukaný už u prvních Layers of Fear. Ad Infinitum má dokonce i podobnou atmosféru a nevyhýbá se zbytečné interakci. Vše je možné otevřít, ale jen vzácně se v komodách a zásuvkách nachází něco důležitého. Prvek napětí je v domě potlačen a místo něho dostaly prostor hádanky. Trochu připomínají zlatou éru Resident Evil, ale nemají jeho nápaditost. Líbí se mi, že k řešení nevedou viditelná vodítka, takže bez pozorného sledování děje jen odhadujete, co a kam umístit. Práce s inventářem je automatická bez ambicí vymýšlet něco nového. Můžete si předměty prohlížet kolem dokola, stejně na nich nic zajímavého nenajdete. Chybí i kombinatorika nebo nutnost „úklidu“ nasbíraných věcí.

Naštěstí, než si uvědomíte, že osud Schmittových spojuje hodně řídké lepidlo, ozve se hororový survival aspekt hry, jehož úkolem je prezentovat traumata z války. A právě tady forma předčí obsah a autory pasuje na fanoušky napětí. Ústřední postava se vrací do míst největších útrap, aby se vyrovnala s bolestí a strachem. A vy si přejete, aby těch kostlivců ve skříni měla co nejvíc. Dílčí nepřátelé jsou jen ochutnávka psychedelického stavu, kde nic nedává smysl a všechno je naopak možné. Plížení střídá hra se světlem, kde si uvědomíte, že vývojáři často sledují i filmy, nejenom kolegy z herní branže. Revoluce se sice nedočkáte, ale dobře namíchaného koktejlu z titulů Amnesia, Alan Wake, Outlast, Soma, Dead by Daylight a Evil Within ano. K poslední zmíněné značce se blíží především bossové. Jako milovník úchylných potvor si chci udělat s každou selfie a zarámovat si ho. Čím větší trauma, tím děsivější démon, k jehož zabití vede jasně daná cesta bez možnosti uhnutí. Už fakt, že musíte bosse udolat, je na daný žánr nezvyk. Natož k tomu využít prostředí. Skutečně jsem si napínavé momenty užil, i když nechápu, proč jsou ve hře zbraně, když nemají absolutně žádné využití. Možná jako metafora, možná jako slepá ulička vývoje, kterou někdo zapomněl odstranit. Pojmout je jako volitelné zjednodušení hratelnosti vedoucí k odlišnému závěru by nebylo od věci, ale už zase moc přemýšlím a málo hraju.

Na pár hodin jsem se dobře bavil u tématu, jehož žánrové pojetí sice nepřineslo nic nového, ale skvěle využilo válečná traumata pro vybudování malého pekla. Osobní rodinná rovina pak pojala lidskost, a to za využití minimálního množství prvků. Jako celek je to lehce nekonzistentní a bojím se, že pro hráče bude těžké se přepínat jak mezi hratelností, tak atmosférou a zpracováním. Ovšem není taková i samotná válka? Horská dráha emocí, jejíž konstrukci vede zvrácený inženýr bez lítosti?