Recenze: Amnesia: Collection
Když už nevíte kudy, na moment se zastavte. Nepříliš chytré moudro by se dalo tento rok aplikovat na hororový žánr, který, řekněme si to upřímně, není dvakrát štědrý. Jako by žánr zastavil na dálničním odpočívadle, aby si naplnil bachor a mohl znova hráče polévat studeným potem. Menší počet novinek využívají Frictional Games, které vydaly pro Xbox kolekci hororů Amnesia. No konečně, dodávám s uštěpačným úsměvem.
O hororové sérii jste možná slyšeli. Možná jste ji dokonce i hráli, pokud vaše kroky za posledních osm let zavítaly k PC platformě. Pro mě je trojice her příjemnou vzpomínkou. Jako když dostanete do ruky hudbu v moderním formátu, kterou jste znali jen z vinylů rodičů. Tím neříkám, že by The Dark Descent, rozšíření Justine a poslední díl A Machine for Pigs byly výrazně přikrášleny. Jelikož obdobná kolekce vyšla u konzolových sousedů už před dvěma léty, jsou na ni léta trochu znát. Tentokrát ovšem k jejímu dobru.
Dá se říct, že, dnes již kultovní, Amnesie ukázala směr hororovému survival žánru a vytyčila určité pevné body, kterých se většina autorů drží dodnes. Netvrdím, že byla první, ale bravurně kombinovala temnou atmosféru, důraz na přežití, logické překážky a monstra, před kterými můžete maximálně utéct. Odkaz na značku švédského tvůrčího celku můžete najít v titulech Alien: Isolation, Outlast, Slender, Layers of Fear, Soma a dalších, povětšinou menších hrách. Velký důraz na neznámého nepřítele, audiovizuální efekty zdůrazňující zlomové okamžiky, nutnost prozkoumávat prostředí a temnota, jejíž přítomnost jednou pomůže, aby o pár minut později mohla zabíjet.
Děj celé kolekce se odehrává v rozmezí šedesáti let a je zasazený do Londýna 19. století. The Dark Descent a Justine využívají rozsáhlého sídla, kam se hodí onen nepříliš moderní vizuál. Špinavost, strohost, jednoduchost. Taková ta patina, kterou získá předražený nábytek, když ho necháte jednu sezónu na pospas venkovním vlivům. Všudypřítomnou tmu rozbíjí jen měsíční paprsky a světla lucerny, loučí a svíček. Obojí si navíc většinou musíte zapálit sami s přispěním nasbíraných zásob. Dlouhé setrvání ve tmě začne v postavě vyvolávat stavy šílenství. Nejprve se obraz začne deformovat jen lehce. Později se svíjí jak pacient na detoxu a za doprovodu hlasitého dýchání posílá otravné vibrování do ovladače. Věřte, že navození nepříjemného pocitu je možná primitivní, ale velice účinné.
Zatímco v prvním díle se Daniel snaží zastavit šáhlého Alexandra, hrajícího si s paralelní dimenzí, ze které mu už cosi uteklo, v dodatku Justine hrdinka koštuje vlastní polívčičku. V ní „vařila“ zamilované nebožáky, a to pěkně do měkka. Vždy je velmi důležité, abyste věnovali pozornost ději. Vzkazy, dopisy a zvukové flashbacky jsou vděčnými pomocníky. V opačném případě se v ději posunete jen náhodou. Samozřejmě si přitom zbytečně vyprázdníte inventář. Třeba, že nemůžete zabloudit, žádný oheň není věčný, žádný olej nevydrží dlouho. The Dark Descent dostal navíc ještě režim Hard. Při něm jsou zásoby menší, nepřátelé nebezpečnější a smrt permanentní.
To tak, hrát hru znova. Napadlo mě to samé, když jsem s úsměvem kolekci zapínal, abych po delší době rozhýbal kardiograf. Zhruba v půlce prvního dílu však došlo ke špatně provedenému skriptu a já byl v pasti. Načtení předchozího automatického savu nepomohlo, neboť skript opět proběhl v místě, kde neměl. To už můj tep připomínal dostihového koně a barva kůže čerstvě spařeného humra. Samozřejmě, že došlo na opakování, protože pravý hráč, stejně jako král, z bojiště neutíká. Napodruhé už to klaplo, a nakonec jsem byl i rád. Více jsem se zaměřil na využití objektů a k monstrům jsem přistupoval s větší vynalézavostí.
Už téměř dekádu zpět se vývojáři snažili stvořit nepředvídatelné protivníky. Nevíte, kde se objeví a kam se ztratí. Reagují na světlo, hluk a vždy jsou rychlejší než vy. Překážky jsou pro ně špendlíkem v chodidle a nezastaví je ani zavřené dveře. Je pravda, že ohavné bytosti dokáží pěkně pokazit večer. Není to jejich zevnějškem, jenž příliš neděsí, ale kombinací herního stylu a zvuků. Říkám to neustále. Jakmile nemáte zbraň, vaše odvaha sestoupí do sklepa. Frictional Games navíc udělaly v oblasti okolních zvuků brilantní práci. Jakmile začnou praskající trámy a odpadávající zdi přehlušovat lidské steny, podivné kvílení a pohyby příšer, necítíte se bezpečně ani v objetí Duke Nukema.
Pouze jednou výtkou bych tak udělal tlustou čáru za první, značně delší, polovinou kolekce. Ústřední postavy často upadají do bezvědomí, během kterého se jim vracejí dobrovolně ztracené vzpomínky. Proces je doprovázený zábleskem bílé obrazovky, což je pro oči vskutku nepříjemné. Jelikož se hraní oddávám po večerech a nocích, u hororu to ani jinak nejde, zrak velice rychle přivykne okolní tmě. Pak plesk, doktor vám jde zkontrolovat zornice, protijedoucí auto pouští dálková světla a horlivá přítelkyně ranním slunce bortí intimní atmosféru ložnice. Ani už nevím, do kterých všech pavilónů zoologické zahrady jsem vývojáře poslal. Jistě ale vím, že mi pak chvíli trvalo, než se moje nitro opětovně naladilo na atmosféru hry.
Poslední část kolekce, tedy A Machine for Pig, jsem vyčlenil na konec záměrně. Díl, jenž přišel tři roky po úspěšném debutu, dějově navázal, ale pokusil se vydat lehce jiným směrem. Můžete to vidět i v příběhu, který se, tak trochu symbolicky, odehrává poslední večer roku 1899. Do rukou se vám dostává Oswald Mandus, který je pokrevním příbuzným hrdiny prvního dílu. Poté, co se vrátil z výpravy za aztéckými památkami, strávil několik měsíců v bezvědomí a teď má jen několik hodin na to, aby změnil osud svůj a možná i celého světa.
Aztécká mytologie ději sluší a vytváří pěkný kontrast s rozmachem průmyslu a strojů jako takových. Druhá průmyslová revoluce se dá s trochou nadsázky označit za téma ubíhající na pozadí, protože nebýt jí, nemohl by závěr hry vést tam, kam vede. Místo hradu zralého k demolici je tu „modernější“ zpracování neznámé části Londýna, kde jsou na každém kroku ventily, trubky, kotle, hlučné strojovny a nenadálé výlevy páry. Nové prostředí se mi líbí o něco víc, neb je variabilnější a členitější. To samé ale neplatí o herních prvcích, které se značně zjednodušily. Inu, Frictional Games nechaly vývoj kolegům z The Chinese Room a je to znát.
Nevím, jaké pohnutky k tomu vedly, ale A Machine for Pig postrádá téměř všechny předchozí survival prvky. Už není potřeba sbírat předměty potřebné k vytvoření světla. Tím pádem odpadá také starost o psychický stav postavy. Pojítko, které Amnesii spojovalo s díly H. P. Lovecrafta, a tedy část rukopisu původních autorů, je tak pryč a vy hrajete hororově laděnou logickou procházku. Větší zaměření na šmejdění a komplikovanější překážky mohly v době premiéry působit jako zajímavá novinka. Dnes bych ten krůček bokem, od dusného hororu, označil za nešťastný. Řečeno s mírnou nadsázkou, protože stále tu nějaké ty potvory jsou a vy můžete bez větších obtíží zavítat na onen svět.
Audiovizuálně jde stále o mistrovské prstíky, které na struny vašich nervů hrají přesně a s odvahou. Tu projevují v nárazových změnách tempa, kdy z poklidné balady přejdou do gotického metalu. Když už se vaše pozornost chystá vytáhnout lenošku a popíjet zelený čaj, prolétne místnosti hurikán, který ji tu krásně připravenou siestu zhatí. Zvuky jsou skvělé a se sluchátky je husí kůže nevyhnutelná. Párkrát byly nastaveny tak precizně, že mě přiměly k otočení, zda za mnou skutečně někdo nestojí. Jen mám pocit, že těch momentů mohlo být o trochu víc. Je pravda, že zatím poslední díl série působí kratším dojmem než jednička. Ale za to můžou výše zmíněné prvky, jejichž odebrání zrychlilo průchod.
Tak, jak jdou v kolekci jednotlivé části Amnesie za sebou, tak sestupnou tendenci kvality mají. The Dark Descent mě možná přinutil k opakování hry, ale měl nejlepší atmosféru. Neustálé plnění inventáře může ke konci působit už ohraně. Přesto nedokáže přebýt napětí a obavy, které vás provází na každém kroku. Justine je obstojným doplňkem. Litovat lze snad jen kratší herní doby a chudšího příběhu. Hlavní postavě by neublížilo trochu více prostoru. No a nakonec prasátka. Pokus o změnu je chvályhodný, ale v mém případě jde nesprávným směrem. Na druhou stranu je A Machine for Pig prostorově nejvýpravnější.
Verdikt
Frictional Games mají právem pověst studia, které vás uprostřed zimy donutí k pocení, a to při vypnutém topení a otevřeném okně. Když už není možné dále těžit z neznámého zla, přichází na řadu přímá konfrontace, děs a úprk neznámo kam. Vytěžit z minima prvků takřka kultovní záležitost je forma umění, a to nestárne. Změna týmu ovšem sérii neprospěla. Členové The Chinese Room dokáží dobře napodobit zajetý styl, ale chtějí si více povídat než budovat atmosféru. I tak je kolekce vhodným doplňkem knihovny pro milovníky hororů.RECENZE: Indiana Jones and the Great Circle
Na světě není slavnějšího archeologa, než je Indiana Jones. Kromě pěti filmů, několika knih a komiksů se dočkal ztvárnění také na poli videoher, byť s kolísavou kvalitou. Studio MachineGames, které spadá pod Bethesdu, se rozhodlo vytvořit tu nejlepší akční adventuru s Indiana Jonesem v hlavní roli, jaká tady doposud byla. Jak se jim tento nelehký úkol podařil?
RECENZE: Microsoft Flight Simulator 2024
Série Microsoft Flight Simulator (dále MFS) se řadí mezi stálice herního průmyslu a zároveň patří po bok těch nejstarších sérii, jaké stále vycházejí. Však považte, vždyť první díl vyšel v roce 1982, což je již 42 let. Tolik leckdy není mnohým hráčům, kteří usedají k obrazovkám, aby se za kniply těch nejznámějších i méně známých letadel vznesli do oblak a prozkoumávali naši krásnou zemi. Ovšem následující řádky nebudou patřit ohlédnutí za sérií,...
RECENZE: Death Stranding: Director’s Cut
Monument herní inovace herního génia Hidea Kojimy je konečně dostupný pro Xbox, jak si vede v recenzi?
RECENZE: Dragon Age: The Veilguard
Na návrat slavné značky studia Bioware čekali fanoušci téměř 10 let. Za tu dobu se toho změnilo poměrně hodně, ať už v herním průmyslu jako takovém, ve věkovém složení hráčů nebo i v personálním obsazení samotného kanadského studia. Není se proto co divit, že nejnovější přírůstek do série s podtitulem The Veilguard vzbuzoval nejen velká očekávání, ale také obavy, jak návrat na kontinent Thedas dopadne.
RECENZE: Farming Simulator 25
Zemědělství není vůbec žádná legrace. Není to jenom o tom, že člověk něco zaseje na poli a pak jenom čeká, až to vyroste. Je třeba všechno náležitě pohnojit, bojovat se škůdci a také s nepřízní počasí. Ani chov zvířat není sázkou na jistotu, jak by se mohlo zdát, protože v případě špatné úrody krmení ho budeme mít málo, takže buď musíme zredukovat počty chovů nebo krmení nakoupit, čímž však klesá náš zisk....
Recenze: Squirrel with a Gun
Zní to možná šíleně, ale ve hře Squirrel with a Gun hrajete za veverku, která se chopí bouchačky a vydává se do boje. Tento bláznivý 3D sandbox připomíná trochu jiné bizarnosti typu Untitled Goose Game nebo Goat Simulator – tedy hry, které si dělají legraci z konvenčního hraní a přináší hlavně kopec srandovní zábavy. U těchto her se ale zákonitě nabízí otázka – bude to alespoň tak zábavné, abych toho...
RECENZE: Life is Strange: Double Exposure
Na poli adventur je Life is Strange pojem. Studiu Don’t Nod se v roce 2015 podařilo stvořit překvapivý hit, který umně kombinoval paranormální jevy a vztahové drama z pohledu Maxine Caulfield, mladé středoškolačky, jež ke svým superschopnostem přišla jako slepá k houslím. Od té doby se svět rozšířil nejen o další více či méně povedené tituly, ale také o další studio Deck Nine, které si vzalo na starosti také pokračování...