Xboxweb.cz

Když v roce 2009 vyšel první Avatar, bylo to jako zjevení. Na tu dobu byl svět Panodra zpracován opravdu dechberoucím způsobem, který podtrhovala možnost užít si ho ve 3D. Od té doby jsme ho všichni, komu se film líbil, viděli několikrát a loni jsme se dočkali dalšího vizuálního eposu zasazeného pod vodní hladinu. Než vyjde třetí díl, bude to ještě nějakou chvíli trvat, ale čekání si můžeme zkrátit herním zpracováním Avatar: Frontiers of Pandora. To kupodivu nedoplňuje uvedení filmu, takže se nedá brát jako filmový přívěšek, který zkrátka tak jako tak musel v nějaké kvalitě vyjít.

Za sebe mohu říct, že jsem se na vydání docela těšil, a to hned z několika důvodů. Za prvé ho mají na svědomí zkušení matadoři z Massive Entertainment, kteří mají na svém kontě u mě velice oblíbenou sérii The Division. Bylo jasné, že díky pohledu z první osoby, který Avatar nabídne, to bude trochu jiná hra, ale i tak jistá očekávání byla na místě. Druhým důvodem byl fakt, že podle videí to vypadalo na nějakou kombinaci všech možných her od Ubisoftu, hlavně tedy Far Cry. A nakonec mám Avatary jako takové rád, takže jsme se těšil, jak se herní zpracování povede.

Rozjezd je hodně pozvolný a po dvaceti minutách, kdy děj plynul, ale já jsem do něj nijak nezasáhnul, jsem měl pocit, že místo hry koukám na film. Dozvíme se tak, že jsme poslední přeživší Na‘vi jednoho zapomenutého kmene, jichž se ujala společnost RDA. Za pomoci výuky z nás chtěla mít silné bojovníky v jejích řadách, ale my jsme se nenechali zlomit a snažíme se zachovat si svou identitu. Jednoho krásného dne, kdy už to vypadá, že konec je blízko, se naskytne možnost utéct a my se skrze nevýrazný tovární komplex konečně podíváme tam, kam nás to už dlouho táhlo – domů. Tedy domů v přeneseném slova smyslu, jelikož naším domovem se stane sídlo organizace odporu. Ta chce pomoct místním původním obyvatelům získat zpět své území a zachránit zdejší přírodu se vším, co nabízí. Ano, i taková nenápadná ekologická agitka se nám vetřela do příběhu, asi aby byl správně moderní.

Filmová série Avatar nepřináší co do příběhu nic moc objevného, z čeho by nám padla brada a ani ve hře tomu není jinak. Příběh je opravdu jako výplň pro jednotlivé úkoly a je škoda, že výraznějším způsobem neodkazuje, nepropojuje ani nedoplňuje filmové předlohy. Ve výsledku jde o sjednocení kmenů, které jsou následně proti RDA, ale i to už jsem v rámci prvního filmu přece dělali. Zkrátka nejvíc překvapené jsou postavy ve hře.

To samé bych mohl napsat také k herní náplni, kde se zkrátka velká inspirace sérií Far Cry nezapře. Konkrétně bych řekl, že Far Cry Primal byl tím hlavním, z čeho vývojáři čerpali. Osvobozujeme území, uzdravujeme přírodu, lovíme, vyrábíme, zkrátka taková klasika, která opravdu nemá jak překvapit. Nechybí ani pro mě otravný systém úrovní. V průběhu hraní můžeme najít lepší vybavení a stejně tak získáváme zkušenosti. Já většinou nejdřív projedu všechny vedlejší úkoly na mapě a až pak se vrhám do pokračování příběhu. Dostal jsem se ale do fáze, kdy mi hra jasně naznačila, abych se věnoval něčemu jinému, že takhle mi to dál asi už tolik nepůjde.

Zdejší RPG vývojový strom není nijak zvlášť košatý a navíc jsou v něm věci, které jinde, než při spojení s Evou a předky na speciálních místech nezískáme. Jinak vylepšujeme věci očekávatelné jako síla, plížení, kolik uneseme materiálu a další. Zajímavý je systém sběru plodin. Některé z nich se musí trhat jenom v určitém směru, aby nedošlo k jejich poškození a jiné se zase musí trhat za deště, kdy je jejich účinek nejvyšší. Co která rostlina nebo zvíře umí či potřebuje dokáže odhalit náš „šestý smysl“ nebylo Na’vi vision, takže doporučuji využívat. S čím jsem měl alespoň na začátku problém byl hlad mojí postavy, který se mi nedařilo ukojit a bez dostatku energie nefunguje automatické léčení, což je zase problém při soubojích. Na‘vi totiž moc nevydrží, takže stačí pár ran a poslední checkpoint čeká.

Je vám tedy jasné, že hlavní roli zde hraje tichý postup, což jak mnozí z vás vědí, není můj největší kamarád. Nicméně díky luku a nadlidské síle je zabíjení vojáků na jednu ránu sranda a když trefíte správná místa na obrněném mechovi, dá se rychle vypořádat i s ním. Na’vi se časem naučí používat také techniku nepřítele, tedy lidské zbraně, díky nimž není problém rozpoutat efektivnější akci. I tak má hra radši pomalejší tempo a tichý postup tak, jako tomu bylo ve zmíněném Far Cry Primal.

Tento ekvivalent platí i pro pohyb po zdejším světě. Ten je opravdu hodně rozsáhlý, a i když je hezké se procházet po vlastních nohou a objevovat tajemná zákoutí, přijde vhod jízda na „koni“ nebo létání na Ikranovi. Ostatně na to se všichni hráči těší nejvíc a také je to nejlepší zážitek z celé hry. Tím mám na mysli nejen samotné létání a pohled na svět z výšky, ale také rituál, kterým se k němu dostaneme. Koho by kochání časem přestalo bavit, byť létání ušetří docela dost času, dá se mezi již objevenými oblastmi cestovat rychle.

Už jsem to řekl několikrát, ale řeknu to klidně ještě jednou. Pandora je krásná, pestrá a barevná. To platí jak pro rostliny, tak pro zvířata a také členění jejího světa. Nabídne se nám pohled na létající hory, hustou džungli nebo širé pláně. Určitě si zapněte navigaci, protože bez ní je hledání cílů nebo začátky úkolů dost těžké. Všechno totiž není jenom na povrchu nebo ve vzduchu, ale klidně v nějaké jeskyni pod povrchem. Náš hrdina umí nejen plavat, ale také se potápět, takže není problém prozkoumávat (pod)vodní krásy. Hra je samozřejmě o něco hezčí v „režimu krásy“, u něhož se ale hráči musí spokojit s hranicí 30 FPS. Ovšem ani v režimu výkonu, kdy jede pěkně na 60 FPS není o moc škaredší.

Co mě při hraní asi nejvíc trápilo, byly nejrůznější technické chybky. Nebojte, hra nepadá a loadingy jsou poměrně krátké, pokud už na ně někdy dojde, ale spíš jde o různé blbosti jako mizející luk v ruce, problikávající textury nebo jejich špatné dokreslování. Ne, že by někde chyběl kus stromu nebo tak, ale engine místy pomaleji reaguje na naše přiblížení se třeba ke zmíněnému stromu a doplnění jeho struktury o textury s vyšším rozlišením. Určitě to ale není nic, za co bych vývojářům trhal hlavy, v tak velkém světě se zkrátka nějaké té chybce vyhnout nejde.

Jak jsem říkal, grafika je moc pěkná a místy mě míra detailů až překvapila. Jako třeba v případě zpracování nejrůznějších rostlin nebo hustotou vegetace v džungli. Celkové pohyby postav jsou místy možná trochu topornější, ale na druhou stranu detaily obličejů a mimika jsou také pěkné. Pokud tedy výsledek nepotopí špatná synchronizace pohybu rtů. Hudba je na začátku nevýrazná, ale postupem času jsem si na ní zvykl a dokázala ve mně probudit správnou Avatar atmosféru tak, jak to umí filmové předlohy.

Výsledek není vůbec jednoznačný, což ostatně potvrzují ostatní recenze. Ty se pohybují v rozmezí „dost mě to bavilo“ až po „je to blbost a vlastně to nic moc nepřináší“. Já bych to shrnul tak, že je to dobrá hra po fanoušky, ale slabší zážitek pro všechny ostatní. A pokud se vám zdá, že jste něco takového už letos četli, máte pravdu. Úplně stejně jsem totiž letos přistupoval k Hogwarts Legacy. Příběh neurazí, herní mechaniky nepřináší nic převratného, ale objevování světa a jeho zpracování je na skvělé úrovni. V součtu to rozhodně není špatná hra, ale dle mého dokázaly zmíněné Bradavice vytěžit z daného tématu víc, než se to daří Avatarům. Špatná hra to ale rozhodně není. Jenom je třeba si k ní najít tu správnou cestu.