Recenze: Beyond Enemy Lines – Remastered Edition

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 26.4.2021, 10:55

Publikováno: 26.4.2021, 10:55

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3054 článků

Na pořádný válečný singl se čeká déle než na očkování proti netopýří chřipce. Prostor tak mají menší tvůrčí celky, jejichž ambice nesahají k milionovým prodejům, ale k pořádné atmosféře, vytříbené hratelnosti a zajímavé zápletce. Když jsou navíc tématem Sověti toužící rozpoutat světovou válku, je duše tuzemského hráče ochotna zahodit vidle, řízky i pivo a okamžitě vyrazit střemhlav na Moskvu. Nebo aspoň do nejbližšího obchodu pro ruskou zmrzlinu a ruské vejce, které na protest spláchne do záchodu. Remaster hry Beyond Enemy Lines se tak zdá jako povinnost pro fanoušky akce a studené války. A vlastně ano, protože něco podobného se jen tak nevidí.

Vydavatelství Polygon Art se rozhodlo, že po loňském roce, kdy vydalo pokračování „hitu jaký svět neviděl“, opráší první díl. Dá mu lepší vizuál, vylepší AI a nechá vás kradmě likvidovat ožralé Ivany a pátrat po chipu vedoucím k zániku svobodné společnosti. To je vítaný krok, neboť za 569 Kč dostanete hru moderního vzhledu, kde si užijete hned dvě kampaně. Hlavní vás zavede do horských základen, přičemž dodatečná otestuje účinnost zakoupeného termoprádla. Vše v doprovodu promyšleného stealth systému, unikátního palebného modelu a umělé inteligence, kterou by americká armáda mohla vyvážet do všech rozvojových zemí dosud neobjevených kontinentů.

Tím končí fabulace a začíná realita. Téměř nic, co je uvedeno v popisku produktu v obchodě Xbox Store není pravda. Možná tak zápletka, kterou však vypráví cutscény starší než mé maturitní vysvědčení. Po zapnutí hry jsem obešel třikrát byt, abych se přesvědčil, že pod balkonem nestojí fungl nová Škoda Felicie, v televizi nevysílá volaný ředitel Železný a rádia nedecimuje Máma od Luneticů. Pokud si takto v Německu představují modernizovaný titul, nechápu, že dnes po spolkových zemích nejezdí povozy tažené osly. Protože ani na koně by se nebožáci nezmohli.

Nejde jen o modely postav, domů a zbraní, jejichž kvalitu předčí i vystřihovánky z ABC. Jde o existenci herního světa jako takového, který drží pohromadě jen náhodou, nadšením, lepidlem od soudruhů z NDR a tím, co vám zůstane na pyžamu po bujaré noci se sebou samými. Vzájemně se prolínající předměty, neviditelné překážky, průchozí zdi, zábradlí existující jen vizuálně a hlavní postava, které zbraň neustále zalézá do okolních modelů. Tak se děje mimochodem u všech vojáků, takže se hra přímo hemží zazděnými samopaly a těly ve dveřích. Obdobně zdařilým pojetím převládá i zvuk. Hned v úvodu jste doprovázeni zvukem neexistujícího vrtulníku, který brzy střídají soundtrack o dvou motivech, výkřiky vojáků s jedním dabérem, kroky postrádající prostorovou orientaci a zvuky zbraní nahrávané při okresním přeboru v airsoftu.

„To bude forma žertu, jehož pointa teprve přijde,“ napadlo mě při pokračujícím hraní. Jakmile jsem objevil kouzlo chybějících animací při změně zbraní a podvody nepřátel, opustila mě i ta nejtemnější část černého humoru. Jak bývá dobrým zvykem, zbraně je nutné přebíjet. To jen Sověti zřejmě objevili runy na plné zásobníky, a tak mají kontinuální palebnou sílu větší než mafiáni v hongkongském akčním filmu Johna Woo. Stanutí v křížové palbě je tím pádem automatická poprava, protože ovládání nereaguje dostatečně rychle, balistika střelby má fyziku na základě dětské flusačky a autoaim se zběsile drží jedné postavy. Dlouho jsem bádal, co dělám špatně. Mám snad gamepad držet opačně? Nestačilo by jen dodržovat úvodní rady o hledání alternativních cest a plíživém postupu?

Titul měl pravdu a já se během hraní stále častěji plížil. Ovšem do ledničky, abych si obalil nervy sladkým a medicínou z Moravy. Jestli autoři dali levelům vícero cest, tak si prosím jejich atlas. Ve dvanácti misích jsem nenarazil ani na jeden případ několika možných řešení. Jasně, můžu obejít tábor z druhé strany, ale tím se nic nezmění, protože postup vždy sklouzne do přestřelky nebo do naprosto dementní likvidace na dálku. AI je totiž tak promyšlená, že se nechá mile ráda ostřelovat z desítek metrů do hlavy, aniž by se pohnula. Právě díky ní je stealth postup naprosto nemožný a vývojáři vám jen ironicky plivají do tváře, když doporučují herní mechaniky, kterých není možné dosáhnout.

Na věži je voják, pod ní další. Spodního berete netlumeným AK47 a ten horní reaguje jak? Stále kouká na horizont jak indiánský náčelník. Neslyší, nevidí, má v paži. Jakmile se však přiblížíte do jeho zad, okamžitě se otáčí a kropí co mu automat stačí. Jiný případ jsou interiéroví mamlasové. Ti naopak slyší vše. I to, co se neděje. Tudíž se můžu plížit jak zmije polem a je mi to úplně k ničemu. Dokonce jsem byl slyšen i bez hnutí a přes čtyři místnosti, čímž se AI definitivně řadí mezi elitu ve své třídě. Že se postavy neustále někde zasekávají, nelogicky běhají a nemají ponětí o dění kolem sebe, je už jen drobnost ve srovnání se vším ostatním.

Když se připojí chybějící checkpointy v misích, téměř nulové nastavení a nemožnost do něj během hraní vůbec vstoupit, vyjde to nejhorší, co se mi za poslední léta dostalo do ruky. Jestli byl Cyberpunk 2077 haněn a jeho tvůrci posíláni do uranových dolů, pak nevím, co s Beyond Enemy Lines. Hra v tomto stavu nemá být dostupná na prodej, protože vědomě klame v popisku. Je špatná po všech stránkách a nemá jediný prvek, který by fungoval. Byť jen na moment nebo v rámci jakéhosi přechodného stavu.

1
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Jestli existuje svět, kde je rematester Beyond Enemy Lines dobrou hrou, pak já jsem v té realitě injekční stříkačkou zfetovaných squatterů, a právě jsem si užil víc než hvězda filmů pro dospělé za celou svou kariéru. I špatná hra může být zábavná, pokud o svých nedostatcích ví, nebere se příliš vážně a nabídne zajímavou hratelnost. Jenže toto dílo chce strašně být seriózní akcí, přitom se nezmůže ani na demo studijního rázu. Nefunguje v žádném měřitelném herním aspektu a já poprvé lituji, že nemám po ruce nulové hodnocení.
25. 07. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Thrustmaster T.Flight Hotas One

Gamepad jako univerzální ovladač všech her je nedílnou součástí herní konzole. A to už od dob, kdy připomínal spíš dálkové ovládání a značka Xbox byla hudbou budoucnosti. Ale nutně to neznamená, že není k mání lepší varianta, která vaši oblíbenou hru prodá v úplně jiném světle. V reálnějším a možná i pohodlnějším, čímž se okamžitě dostávám především k simulátorům. A rozhodně není náhodou, že v době vydání Microsoft Flight Simulatoru pro konzole Xbox Series X/S...

»
22. 07. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: GreedFall – Gold Edition

Pokud mají rozšíření někde smysl, je to rozhodně v žánru RPG. Tituly dělající z nás hrdiny, jejichž velikosti se nikdy nebudeme rovnat, jsou živnou půdou příběhů a neotřelých dobrodružství. Ostatně takový Zaklínač by mohl vyprávět, jak se dá základní hra natáhnou pořádnými přídavky. GreedFall studia Spiders se sice nemůže rovnat s polskou trilogií, ale před pár lety překvapil zajímavým příběhem, neprobádaným prostředím a vlastní verzí kolonizace.

»
21. 07. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: F1 2021

Velkou novinkou letošního roku byla koupě závodních matadorů z Codemasters, které pod svá křídla pojala neméně známá společnost Electronic Arts. Codemasters se pečlivě starají o několik závodních her, kdy jednou z nejpovedenějších značek jsou jistě licencované závody Formule 1. Ty nám přináší rok co rok a my jsme zatím vždy byli s dosavadním pokrokem spokojeni. Nový ročník F1 2021 je ale první, který vychází pod hlavičkou EA, takže se jistě mnohým hráčům vkrádají...

»
29. 06. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: HyperX ChargePlay Duo

Ačkoli se tomu nechce věřit, baterie tu jsou s námi už nějaké to století. A vzhledem k tomu, že je do nich soustředěna budoucnost nejen automobilového průmyslu, nejspíš nám ještě dlouhou dobu sloužit budou. Jde totiž o nejúčinnější zdroj mobilní energie, který se dokáže přizpůsobit použití a umožňuje relativně rychlé opětovné dobití. No, a právě ta poslední výhoda článků je v případě základního balení xboxových ovladačů trochu mimo.

»
18. 06. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: Chivalry 2

V nablýskané zbroji za srdcem krásné princezny, nehynoucí slávou v básních a půlkou království. Tak nějak idylicky jsem si vždycky představoval život ve středověku. Jak mi ukázalo Kingdom Come, tak úplně skvělé to nebylo, jelikož všechny zužovali nějaké patálie. Tím spíš, když se člověk, coby pěšák, dostal do nějaké hromadné bitvy. V herním průmyslu se pak najdou firmy specializující své hry právě na tuto soubojovou část.

»
15. 06. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Song of Horror

Pojetí hororového žánru za časů mistra Alana Edgara Poea a za časů Alfreda Hitchcocka se diametrálně lišilo. Oba pánové si potrpěli na poctivé budování atmosféry, na vykreslení postav a na závěr, který vlastně ani nemusel být závěrem. Přesto kinematografie dala druhému jmenovanému výhodu audiovizuální prezentace, kdy kombinace dobře sladěného příběhu, brilantní kompozice obrazu a hudebního doprovodu, předčí i ten nejlepší tištěný text. Dnešní doba děsivý žánr dost zrychlila, zjednodušila a...

»
08. 06. 2021 • japo0

Recenze: Sniper Ghost Warrior Contracts 2

Pokračování sniperské hry Ghost Warrior Contracts od polských City Interactive je tu. City Interactive se sniperským hrám věnuje už od roku 2008, dosud ovšem s rozporuplným úspěchem. Jejich sérii Ghost Warrior se přeci jen daří o trošku hůře,  než například poslednímu dílu Sniper Elite 4, který byl hodnocen jako velmi nadprůměrný. Pro mě vždy byly jejich hry spíše na úrovni „guilty pleasure“, což by se dalo do češtiny asi volně...

»
08. 06. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Necromunda: Hired Gun

Mohl bych tu začít tahat triko, jak je Warhammer 40 000 neustále zpracováván do sotva průměrných her. Jenže s ohledem na jeho velikost bych toho musel znát mnohem víc než jen rozložení frakcí, hrubý obrys dějových pozadí a fakt, že jde o univerzum, které je mohutně adaptováno do knih, filmů a samozřejmě her. A není třeba hlubokých znalostí, abych si všiml pravidelné roční ofenzívy titulů, kterým propůjčuje licence Games Workshop. A přestože...

»