Xboxweb.cz

Pohled na upíry se neustále mění. Dramatické romány z nich udělaly noční netvory. Listy komiksů neohrožené hrdiny. A moderní kultura romantický opus pro dospívající. Mění se také charakteristické prvky. Už není potřeba rakve na přespání. A denní světlo nutně nemusí znamenat kremaci. Krev a touha po ní však zůstávají. Co když ale opojný lektvar jednou dojde?

S rostoucí křivkou populace je to nemyslitelné, že ano. Ale stačí zásah vyšší moci, neznámý vir a z lidí se stane ohrožený druh. Bandai Namco připravilo devastující apokalypsu, aby mohlo rozvést příběh o Revenantech. Klan upírů, starý jak lidstvo samo, našel útočiště na základně Vein. Zde plánuje budoucnost v nově nastoleném řádu a bez vzpomínek na minulost pátrá po stromě s magickými plody. Žádný frňákovník, ale zářící líska rodící krůpěje krve. Bohužel její výskyt se neřídí logikou a dobrosrdeční upíři nejsou jediní zájemci o rudé plody.

Svět se skutečně změnil. Jen ti nejsilnější dokáží vyzrát nad ztracenými dušemi, zoufalými jedinci a ničivou silou. Pojetí příběhu hodně připomíná tradiční dobrodružství typu Tři mušketýři nebo Pán prstenů. Herně pak poslední Monster Hunter nebo Final Fantasy. Hrdina putuje v kolektivu a během cesty dělá spojku mezi vámi a minulostí ostatních. Jak si do pomyslného notýsku zapisuje nové typy příšer, mapuje cestičky v neznámém prostředí. Nachází nové spojence a zachraňuje chřadnoucí existence.

Scénář akční RPG by bez problémů obstál jako samostatný celek. Má klasické prvky mangy a také strukturu. I když je příběh celistvý, dal by se rozdělit na epizody podle jednotlivých postav. Jako takový nešetří emocemi, patosem a důrazem na klíčové momenty. Především při kompletaci vzpomínek dává na odiv pocit osudovosti. Přesně tohle mám na japonské tvorbě ráda. Jak dokáže míchat pocity a nálady. Jak neustále hýbe herní atmosférou. Chvíli jste na průzkumu, o pár chvil později v bojovém baletu. A oddych trávíte se slzami na krajíčku.

K hrdému odkazu anime se hlásí zpracování. Nevím proč, ale autoři použili dva grafické styly. Prostředí se nese ve fotorealistickém duchu. Abych to upřesnila, není tak dokonalé, aby vám vyrazilo dech. Ba co víc, v některých momentech postrádají textury ostrost. Jde ale o formu, která odpovídá reálnému vzhledu. Například jako Devil May Cry V. Oproti tomu je vše ostatní.

Postavy, netvoři a zbraně vychází z jemného a velice detailního animování. Ze všech posledních her od Bandai Namco má Code Vein nejpropracovanější metodu cel shadingu. Lemy jsou výrazné, ale čisté. Stíny přecházejí naprosto plynule a odlesky od kovových částí oslňují jasnou září. Hra vypadá téměř stejně, jako na propagačních materiálech. A to se nestává často. Na velké obrazovce je to krásná podívaná. I když nemá 4K a HDR. Snad se prostředí dočkají pozdějšího doladění. Horší textury zbytečně snižují grafické kvality. Ostatně o nich vás kdykoliv přesvědčí editor postavy.

Z vlastní zkušenosti tuším, že pány příliš zajímat nebude. Dle jednoho testosteronového vzorku jsou děvčata málo „rajcovní“ a pánové mají menší charisma než doutník Arnolda Schwarzeneggera. Nevím. Podle mě by přehnané karikatury Veinu neslušely. Ta relativní normálnost postavy přibližuje k vám a minimálně na základně mohou být hrdinové pěkně vyzývaví. Editor je totiž hodně obsáhlý. Zejména v detailech tváře, vlasech a doplňcích. Bez obtíží v něm strávíte hodinu. I dvě. Na druhou stranu může jít o zabitý čas, protože v boji nosíte masku a zbroj.

Ochranná vrstva oblečení nepůsobí dojmem, že by dokázala čelit římským legiím. Natož třímetrovým neřádům. A možná skutečně ne. Má ale jiné přednosti. Vedle specifických statistik ovlivňuje kritické zásahy a stealth výpady. Při správném bloku a plíživém útoku nastupuje speciální zbraň zbroje. Za doprovodu pěkné animace přijde nepřítel o kus zdraví a o strategickou výhodu. Potenciál brnění je velký a je škoda, že ho hra nedranžíruje na sto procent. Dokázala bych si představit více druhů. A více útoků. Místo toho stále bojuji s plížením. Jeho základ v pomalé chůzi mi příliš nesedí. Přikrčení by bylo lepší.

Ale autoři nechtějí prolévat krev pod rouškou stínu. V opačném případě by hrdiny nevybavili ostrými meči. Obřími čepelemi kos a seker. Nebo nebezpečnými bajonety. Zbraní jsou desítky a mezi mé oblíbené patří ty obouruční. Meč Queenslayer nebo sekera Garnet. Nejsou nerychlejší, ale protivníka nešetří. Časování útoků mi sedí tak akorát, abych stihla uskočit. S menšími zbraněmi jsem příliš horlivá a s většími zase neohrabaná. Na obrovská kladiva musí postava trochu dorůst. Buď zvyšováním úrovně nebo výběrem správného krevního kódu (Blood Code).

A to je to, oč ve hře běží především. Většina hrdinských her vás zavazuje k jedné třídě. Musím být lovkyně, čarodějka nebo expertka na blízký boj. Jako upírka mám však svobodu. Třidy, cechy či kasty zastupují právě nejrůznější kódy. Zisk bývá podmíněn splněním úkolu nebo postupem hrou. Základní tři se rychle dvojnásobí a později i trojnásobí. Až uvidíte, kolik prvků kódy ovlivňují, určitě si s pečlivým výběrem dáte práci. Na seznamu jsou výdrž, odolnost vůči vnějším vjemům, rychlost, síla nebo práce se zbraněmi. Například rychlá „krevní skupina“ špatně zvládá těžké zbraně. Za to obraná může nést mnohem větší váhu, třebaže nedokáže čelit ohni, jedům a elektřině.

Můžete se pokusit řídit statistikami jako já. Schválně kam dojdete. Daleko ale nejspíš ne. Kódy mají dále specifické dary a dovednosti. Darem může být silnější atak. Nebo také ochranný kruh, ohnivé střely a desítky dalších zajímavostí. Mezi dovednosti se řadí nižší spotřeba staminy, posilovač zdraví. Ale třeba také lokátor nepřátel nebo urychlovač pohybu. A pak si v té laboratoři vyberte tu správnou kombinaci. Já ji hledám doteď. Za úspěch považuji zúžení na tři kódy s naprosto rozdílnými vlastnostmi. A i když mi přepínání v rychlém menu dovoluje aktivně využívat všechny, pátrám dál.

Však mám na to příležitostí dost. Někdy ujdu pár metrů. Jindy bych se nebála měření krokoměrem. Vždy ale skončím smrtí a návratem k poslednímu záchrannému bodu. Další následovník série Dark Souls zkouší trpělivost obyčejných smrtelníků. Jelikož vám o něm píši, zase tak náročný ale není. Code Vein je mnohem vstřícnější než legendární série, Sekiro nebo nedávné pokračování The Surge. Na rozdíl od nich, v zemi upírů nejste sami.

Možnost spolupráce Code Vein odlišuje asi nejvíce. S ozbrojeným doprovodem se nebezpečí čelí snáze. To za prvé. A za druhé umělá inteligence nepatří mezi hlupáky. Jak brzy zjistíte, volitelný společník vás může mnohému naučit. Kde mají nepřátelé slabiny. Jak se postavit bossovi nebo kde hledat důležitý předmět. Je dokonce natolik chytrý, že se snaží odpozorovat vaše úmysly. Malý příklad. Při běhu do shluku nepřátel předpokládá útok. Proto vás klidně předběhne a zaútočí první. Kdežto při klidné chůzi vyčkává, co učiníte vy.

Podobných situací existuje víc. Partner reaguje na zamknutí nepřítele, hlídá vaše zdraví a snaží se pomáhat vhodnými dary. Nebudu lhát, občas se splete a neudělá nejchytřejší tah. Takových momentů naštěstí není hodně. Většinou budete rádi, že s vámi někdo takový je. Nadstavbou je kolega reálný. V online režimu můžete přímo ve hře požádat o pomoc. Další hráč se připojí do vaší hry a umělá inteligence začne počítat i s ním. Ráda bych řekla, jak je to skvělé. Nemůžu. Buď jsem byla jiným hráčům až příliš velká přítěž nebo hráli i v kooperaci sami za sebe.

Odkrývání upírské historie mě skutečně baví. Atmosféra hry je poutavá i po několikátém spuštění. Souboje motivují ke zlepšování a smrt ponouká k hledání silnějších prostředků. Po každém vypnutí mám ale divný pocit. Něco mi chybí a já přesně nevím co. Snad památnější bossové, u kterých bych měla z výhry hurónskou radost. Třeba snadnější přístup k vylepšení, kvůli kterému musím vždy na základnu. Že by originálnější hudební doprovod? Nebo snad chybějící hlas mé hrdinky? Možná na to časem přijdu. A možná si hra toto tajemství nechá pro sebe.