
RECENZE: Dead Ahead: Zombie Warfare
Na zombíky ve hrách jsme si již zvykli a to, co vypadalo jako chvilkový trend, se přetavilo v regulérní herní postavy. No postavy, prostě zombíci jsou ve hrách stále přítomní, ať se to mnohým líbí nebo ne. Většinou je likvidujeme v nekonečných zástupech na tisíce způsobů a svou troškou do tohoto mlýna přispívají i vývojáři z Mobirate, kteří na velkou platformu přinášejí malou hru.
Dead Ahead: Zombie Warfare je na první pohled hrou na mobil, která si nějakým záhadným způsobem našla cestu na Xbox. Nečekejte nějaký rozmáchlý příběh a skvělé příběhové animace. S vaší partou hrdinů si potřebujete klestit cestu skrze svět zamořený celou škálou nemrtvých nepřátel. Ti nám vždycky po nějakém úseku dokáží postavit do cesty zátaras, který je třeba zlikvidovat.

V tuto chvíli vstupujeme do hry my, jelikož naším cílem je proti hromadám nemrtvých posílat ty vyvolené, kteří se s nimi utkají. Hra je variací na Tower Defence, kdy každý hrdina stojí nějakou částku, v tomto případě vody, po jejímž získání ho můžete poslat do boje. Cílem je prorazit nepřátelskou barikádu a zároveň nedopustit, aby se útočníci dostali k autobusu. Ten má určitý „život“, po jehož spotřebování nikdo neumře, ale jenom se stáhnete, abyste mohli pozměnit řady a o překonání se pokusit znovu.
Jednotek je k dispozici velké množství, kdy základ tvoří týpek s lopatou. K němu můžete přidat někoho silnějšího a pomalejšího, střelce s pistolí nebo brokovnicí či speciálního agenta házejícího granáty. Navíc každou jednotku je možné dále vylepšovat, pokud pro ni máte dostatek surovin do každé ze tří kategorií (zdraví, útok a štěstí). Překonáváním úrovní je možné tyto věci získat, anebo později kupovat či vyměňovat za něco jiného u obchodníka.

Ani na druhé straně nejsou jednotky úplně jednotvárné a každou chvíli vás svou přítomností potěší nový druh zombíka. Ti mohou být různě rychlí, být odolní vůči ohni, kulkám, uzdravují své nemrtvé kolegy nebo svou explozí zničí přilehlé okolí. Všechny typy se navíc přehledně ukládají do zombií encyklopedie, takže si můžete osvěžit paměť, co že to ten který zombík dělá. Rozmanitost je i v tomto případě značná, takže bude stále co objevovat a překonávat.
Bohužel rozmanitost našich lidí a soupeřů je to jediné, co má nějaký vliv na hratelnost. Prostředí se sice mění, ale je to jenom jiná kulisa. Stále se chodí z leva doprava, překážkou je jenom zátaras a jinak se na mapách vůbec nic neděje. V tomto případě je to zásadní, protože díky tomu je celá hratelnost na jedno brdo, navzdory změnám v nepřátelských řadách. Přitom standardní tower defence dokáží pracovat i s prostředím, přidat překážku támhle nebo jenom omezenou cestu tuhle. Pixel artová grafika přitom hře sluší, hudební doprovod zmiňovat ani nebudu, protože celou hrou provází jedna jediná melodie.

Za každý splněný level vás hra ohodnotí až třemi hvězdičkami, ovšem nepochopil jsem systém, podle něhož jsou přidělovány. Když jsem dohrával úroveň bez poškození autobusu, dostal jsem tři hvězdy. Následně jsem to zvládl s půl zdravím a dostal jsem tři hvězdičky, abych pak u další úrovně dosáhl na 93% a dostal dvě hvězdičky. Logiku to tedy rozhodně nemá, a navíc před hraním úrovně ani nevíte, na základě čeho jsou hvězdy přidělovány. Je dobré tak jet jenom na 100% zdraví a moc u toho nepřemýšlet.
Stejně nelogická je i obtížnost. Jednou dáte easy na první pokus jako nic, následně stejně dáte hard nebo nightmare a pak shoříte po třech pokusech na normal obtížnosti. Nevyváženost vás bude provázet celou hrou a je jedno, ve kterém ze sedmi prostředí se zrovna budete nacházet. Všude to funguje stejně špatně.

To platí i pro ovládání. Není možné určit, na koho se váš hrdina půjde vrhnout, ale pouze ho vypustíte z autobusu a on už si pak jde svojí cestou. Dost často by se však hodilo určit nepřítele, s nímž si to půjde vyříkat. Někteří zombíci po chvíli opět vstanou a jdou dál. Bohužel, náš hrdina umí jít pouze v před a co se děje za ním ho už nezajímá. Ani házení zápalných sudů nebo umisťování věcí do úrovní není nijak dobře ovladatelné, protože takhle pomalé a neergonomické ovládání jsem snad ještě neviděl. Ale co bych také měl čekat od vývojářů her pro mobily, kam přesně tohle patří.
Kdo nadával na EA za jejich battlepack aféru, tady bude rozčarován ještě více. Různých způsobů, jak z hráčů dostat další penízky je zde celá řada a občas jsou prakticky docela agresivní, zejména z důvodu zmíněné nevyvážené obtížnosti. Hra vám nabízí nejen více peněz či věcí k vylepšení postav, ale také různé urychlovače, ke kterým se bez koupi dostanete jenom hodně zřídka. K tomu mě neustále štvalo upozorňování na to, abych nezapomněl hru ohodnotit, což prostě na velké konzole nepatří.
Verdikt
Mobilní hry, včetně všech jejich nešvarů, nemají na velkých platformách bez řádného předělání co pohledávat. Jako zabavení na jízdu metrem či autobusem by bylo Dead Ahead: Zombie Warfare fajn, ale Xbox s televizí do tašky nenacpete a mikrotransakce u takto stereotypní hry by platil jenom šílenec. Dobrý nápad tak byl zničen v samotném počátku a já tak nevidím moc důvodů, proč se s touhle hrou trápit.
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...
Recenze: Project Motor Racing
Zpátky k jádru motorsportu. Project Motor Racing (PMR) dorazil s příslibem, že vrátí okruhové závodění k tomu, co na něm nejvíc milujeme. Chceme přesnou fyziku, ovládání, reálné tratě a hlavně pilování našeho skillu. Hra běží na novém enginu s označením GIANTS Engine 10, přičemž vývoj vede tým kolem Iana Bella (ex‑Slightly Mad). Na startu dostáváme přes 70 licencovaných aut napříč 10 třídami až 28 skenovaných layoutů, dynamické počasí i 24hodinový cyklus....
Recenze: Truck Driver – The Dutch Connection
Kamionová cesta do srdce Nizozemska, která má své kouzlo a také značné limity.




























