Xboxweb.cz

Znáte to, o předčasném slavení vítězství? Oblíbené přísloví tentokrát navštívilo Magalan, který před lety zachránil hrdinný Jax před nechtěnými návštěvníky. Sluncem zalité nebe však proťala nová hrozba, která se zdá být ještě nebezpečnější. Tajemný kruh není jen novou dominantou oblohy, ale také symbolem blížící se apokalypsy. Té však Jax nemůže čelit sám, a tak ho čeká nelehký diplomatický úkol, na jehož konci je sjednocení frakcí, společné pozvednutí zbraní a boj za Magalan a budoucnost vlastních rodin. Tentokrát to ale bude mnohem, mnohem složitější.

A složité to budete mít i vy, pokud pokračování hry studia Piranha Bytes dáte šanci. Stejně jako minule, ani tentokrát nejde o masovou záležitost. Post-apokalyptický svět, kde se mísí středověk s futurismem a fantaskními kouzly, je úchvatný. To ano. Jednotlivé momentky mohou samostatně působit stejným kýčem, jako sněžítko s krtečkem v obchodě na pražském náměstí. Je to všeho směs, jejímž předobrazem jsou hradní pevnosti, podzemní města, trosky naší civilizace a technologie, o nichž doteď sní autoři sci-fi. Ale v celku, jak postupně cestujete mapou, vytvářejí originální obraz fiktivní budoucnosti, kde může mít klacek stejnou moc jako pulzní puška.

Rozličnou architekturu a biomy všeho druhu zpestřují zvířata, roboti, tuláci, rabiáti a skupiny přeživších. Jste fanoušci Jurského světa? Pak si s největší pravděpodobností co nevidět ulovíte raptora. Nebo on vás. Fascinují vás mechaničtí roboti? Zkuste rozvaliny obytných komplexů a možná jich pár potkáte. Hledáte spojence na cestě nebezpečným světem? Pak zvažte podání pomocné ruky a dá-li osud, získáte spojku pro budoucí vyjednávání. Možností, jak trávit herní čas, jsou desítky. Občas stačí dávat pozor a sbírat „drobky“ u cesty, jindy je nutné použít sílu, aby se události pohnuly tím správným směrem. Elex II je nefalšovanou RPG ze staré školy, a právě s tímto tvrzením přichází první těžkosti. I když.

Moderní doba je rychlá a hry se jí přizpůsobily. Jakmile titul nevtáhne během prvních minut, ztrácí zájemce rychleji než píchlá duše vzduch. Když ovšem stvoříte Gothic a Risen, máte moderní trendy na řeznickém háku. První hodiny tak vlastně jen ukusujete drobná sousta hratelnosti, objevujete herní prvky, seznamujete se s fungováním teleportů, jetpacku, levelování postavy a zjišťujete, že k zisku nových dovedností vede zatraceně dlouhá cesta. Nejenom, že hrdina musí mít určité vlastnosti na správném limitu. On musí znát ty správné učitele a disponovat dostatečně velkými zásobami cenin, materiálů a předmětů. Aby Jax nevypadal jako vagabund z pravěku, zabere desítky hodin lootování, vylepšování a zkoumání. A s tím jdou ruku v ruce hlavní dějové linky a vedlejší úkoly, za jejichž plnění je nejvíce zkušeností.

Úvod do příběhu je velkolepý. Nikoliv vizuálně, ale obsahově. Informace se sypou ze všech stran. Než si zopakujete události minulého dílu, je hrdina infikován a hledá akutní pomoc. Mezitím začne postrádat syna, poznávat první frakce a dojde k zjištění, že bývalí nepřátelé se mohou stát cennými spojenci. Postav jsou desítky, úkolů stovky a deník stále víc připomíná seznam nezřízeného prostituta. Ostatně i vy jste děvečka pro všechno a není hanba přiznat, že jdete za prachy. Nebo za ojedinělé komodity. Případně za příslib pomoci do budoucna. Kalendář na stěně odhazuje listy, boty nabírají kilometry a po vašem boku se střídají pomocníci všemožných ras, frakcí a zájmů. Přesně takhle má vypadat tradiční hra na hrdiny, kde činy ovlivňují chování frakcí a vedou k dalekosáhlým důsledkům. Vždy je nasnadě více voleb, ale ne vždy je mezi nimi „švýcarské řešení“. Neutralita je termín z vyprávění kmetů a kdo nejde s někým, jde proti někomu.

Jenže i tenhle aspekt, který jde „piraňám“ na jedničku, se postupně sype. Je obdivuhodné, jak se boj o Magalan rozvětví. Avšak spousta větví je jen příživníkem a bere slunko silnějším částem stromu. Někdy v druhé půlce tak najednou koukáte a cítíte matrixovský syndrom. Opakujete úkoly totožné skladby, vracíte se na ta samá místa a vedete zbytečné dialogy o koninách, jen aby se stalo to, co je nevyhnutelné. Nejspíš by bylo obtížné splnit povinnou stopáž standardní cestou, a tak se i tady hraje na primitivní nastavovanou kaši, které se ne vždy dá vyhnout. Jedinci s přebytkem času a touhou vylepšit vybavení a dovednosti mohou pojmout zbytečné putování jako vhodnou příležitost ukojit své choutky. Ale co my, jejichž palivem hraní je příběh?

My si hodíme studený obklad na hlavu, hrábneme do strun a přidáme si těžkopádné vyprávění do škatulky „veteš z druhé ruky“. Určitá zastaralost v hratelnosti je Elexu vlastní. Dělá ho ojedinělým. Zajímavým. Jak rebeluje proti moderním normám a dělá si věci po mustru starém jak Xbox sám. Jenže on se v minulosti zasekl až moc a odnáší to vše ostatní, o čem ještě nepadla řeč. Nejspíš nezjistím, zda výsledný produkt odpovídá požadavkům vývojářů nebo jen THQ Nordic přestalo posílat výplatu před dokončením projektu. Fakt je ten, že za šestnáct stovek získáte technicky a vizuálně nedotažený polotovar, který je zastaralý jak parní lokomotiva v době magnetických rychlovlaků.

Nejlépe poslouží příklad ze života. Jste psychicky offline, fyzicky mimo provoz. Pracujete v lomu pětadvacet hodin denně, sedm a půl dne v týdnu a nutně potřebujete nadpozemskou masáž. Čidla zraku a podprahové pudy lákají ke sličné roštěnce bujných tvarů, jejíž dekolt by odzbrojil i speciální jednotku. Boky vlní jak modelka na molu a její kanál… tedy Chanel vábí migrující ptactvo z afrických savan. Ale v oblasti toho, co potřebujete, je mantavá a sotva udrží řasenku. Proto volíte zkušenosti její kolegyně v pokročilém věku. Od prvních minut cítíte, že tato patriotka úlevy ví, co činí. Svaly měknou, mysl se rozjasňuje. Nicméně dostavují se rušivé elementy. Paní, s vráskami hlubšími než německé zákopy, slintá jak alpský bernardýn. To, co kape na zmožená záda, nebude masážní olej. Je to silná kuřačka, dojde vám, když chrchlá jak toulavá kočka a chroptí jak neprotažené kachle. A ten její odér… přitažlivý jak shnilý losos pro grizzlyho. Ale co je horší, trpí demencí, proto si nepamatuje, kterou část již masírovala. Jde znovu, ještě a po páté…

Tím jsem nechtěl urazit dědy, babky a další bytosti postaršího věku, ale jen připomenout, že „srdíčko“ a zkušenosti vývojářů jsou k ničemu, když zastaralost klepe na dveře. Pokračování Elexu má hezké nasvícení, nápaditý design prostředí a tím to skončilo. Vše ostatní leželo deset let na přenosném USB disku a čekalo na objevení. Modely postav jsou amatérské. O obličejích raději nemluvě, protože nevidomá třída základní umělecké školy vystihne rysy lidské tváře lépe, a to potmě během půlnočního vyučování. Pohyb je těžkopádný, kolize s překážkami na denním pořádku a interakce s prostředím si žije vlastním životem. O chybách technických, které se budou spravovat příštích dvanáct měsíců, je zbytečné hovořit. Některé jsou typické pro RPG žánr, jiné, spojené například s používáním jetpacku, budou odvozené od specifického cestování mapou.

Co se však nejspíš neopraví, jsou souboje. Ať už stojíte proti lidem, strojům nebo divočině, boj je malá sázka na velkou nejistotu. Obstarožní animace by možná nevadily. Ani obtížnost atakující místy soulsové hry, ale modely se všelijak míjejí, prolínají, a i samotné zamíření na nepřítele bývá postiženo dýchavičností a nepřesností. Nedej bože, aby šarvátky vzbudily pozornost okolní, třebaže negativní, frakce. Že jste chtěli vzít po hlavě jen ještěrku? Smůla. Místo toho mají boule nezaujatí strážní, jejichž dobrota se mění na agresi. Nakonec nestojíte jen před budoucí trofejí na zeď, ale před skupinou naštvaných vojáků, kterým sami nemáte šanci čelit. A podobných nechtěných rozhodnutí uděláte mnohem víc.

Hra má samozřejmě i spoustu pěkných momentů. Světlo dokáže umě čarovat a svět mimo technické reálie ví, jak nadchnout. Ale vše se bortí vždy, když dojde na dialogy s nepřesným dabingem, interiéry a „davové“ sekvence s bloudivou AI. Jestli vás bavil první Elex, od pokračování dostanete očekávaný přídavek se vším, co milujete. Ale i nesnášíte, a tentokrát ve zvýšené porci. Piranha Bytes si jedou i v druhé dekádě třetího tisíciletí to své, čímž míří na hrdiny staré školy. Otázkou je, kolik jich ještě zbylo a zda mají chuť dál podporovat dinosaury RPG žánru.