Xboxweb.cz

Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně, ale u hry musíte vnímat vtipy a do toho ještě mačkat tlačítka, řešit prostorové hádanky nebo kličkovat před letícími projektily. Když se ale tvůrci poučí z chyb minulosti a přidají něco nového, může to fungovat překvapivě dobře. A to je přesně případ ztřeštěné střílečky High on Life 2, která se po čase vrací na naše obrazovky, aby nám ukázala, že s touhle značkou se ještě musí počítat.

Abychom si to trochu zasadili do kontextu – první díl působil jako zjevení. Byl to neřízený chaos plný ujetých nápadů, mimozemských tekutin a neustále mluvících zbraní. Vlastně to byl takový interaktivní animák pro dospělé, který stál a padal na tom, jestli vám sedne specifický styl humoru. Dvojka na to jde trochu jinak. Základní DNA sice zůstává naprosto stejná, ale je cítit, že hra dospěla. Nebo alespoň dospěla tak moc, jak jen hra o mluvících pistolkách, co střílí podivné slizké mimozemšťany, dospět může.

Zatímco v prvním díle jsme se chopili role vesmírného lovce odměn a postupně jsme si budovali jméno likvidací galaktického drogového kartelu, tentokrát se karta obrátila. Vypsali na nás tučnou odměnu a my jsme tak trochu na útěku. Lovná zvěř se stala lovcem a naopak. Naším hlavním cílem ovšem tentokrát není žádná pochybná mafie, ale rovnou zlá nadnárodní (nebo spíš nadgalaktická) farmaceutická korporace Rhea Pharmaceutical. Ta totiž vyrábí speciální lék na štěstí, jehož hlavní a naprosto nenahraditelnou přísadou jsou lidé. Příběh je to samozřejmě naprosto absurdní, plný podivných existencí, nečekaných zvratů a stovek popkulturních odkazů, ale k téhle sérii to zkrátka tak nějak patří a dává to vlastně v rámci nastaveného univerza perfektní smysl.

Tím hlavním, co budeme většinu herní doby dělat, je samozřejmě prozkoumávání roztodivných světů a střílení všeho, co se hýbe a nemá to k nám zrovna přátelský vztah. Naše ukecané zbraně jsou zpět. Kvůli změnám ve studiu a odchodu některých klíčových lidí sice chybí některé staré známé hlasy, ale musím říct, že to paradoxně hře možná i prospělo. Nové tváře v arzenálu, jako je třeba naprosto skvělý luk Bowie, ty staré hravě zastoupí. A co víc, humor mi tentokrát přišel o něco vyváženější. Vývojáři už nemají potřebu střílet vtipy kadencí samopalu v každé vteřině. Hlášky mají lepší načasování, nejsou tak křečovité a hra se nebojí občas i na chvíli zmlknout, aby nechala vyniknout atmosféru cizích planet.

Co ale hratelnost posouvá o obrovský kus dál a dělá z High on Life 2 mnohem lepší hru, než byl její předchůdce, je přidání skateboardu. Zní to možná banálně, ale věřte mi, že je to absolutní gamechanger. Najednou už to není jen o pomalém chození a uskakování v arénách. Jakmile dostaneme pod nohy prkno, hra dostane neuvěřitelný spád. Děláme triky, jezdíme po stěnách, grindujeme po potrubí a u toho všeho s prstem na spoušti kosíme nepřátele. S ovladačem v ruce se to rychle a neuvěřitelně pohodově ovládá. Vzpomněl jsem si u toho na zlaté časy série Tony Hawk nebo na šílenou jízdu v Sunset Overdrive. Pohyb prostředím je díky tomu neskutečně plynulý a samotný průzkum dříve trochu statických úrovní je teď obrovská zábava.

Bohužel, ne všechno je zalité mimozemským sluncem. Největším neduhem hry totiž paradoxně není občasný slabší vtip, ale samotný pocit ze střelby, a hlavně technický stav. Gunplay je pořád takový nemastný neslaný. Zbraním prostě chybí pořádná údernost, zpětný ráz je spíš kosmetický a střelba tu místy působí spíš jen jako nutný doplněk k poslouchání hlášek a ježdění na skejtu. Navíc inteligence nepřátel také nepobrala zrovna moc mimozemského rozumu. I tady platí, že většinu času protivníci jen hloupě nabíhají přímo do našich mířidel a my je kosíme jako kačky na střelnici. Pokud hledáte taktickou výzvu, tady ji rozhodně nenajdete.

A pak je tu technická stránka věci. S tou je to, upřímně řečeno, jako na horské dráze. Na jednu stranu hra po výtvarné stránce vypadá opravdu dobře. Světy jsou krásně barevné, design mimozemšťanů je patřičně ujetý a lokace mají svůj nezaměnitelný styl. Jenže to celé sráží dolů samotný běh hry. Trápí ji nepříjemné propady snímkování, zvlášť když se na obrazovce sejde víc nepřátel a do toho děláme triky na skateboardu. Občasné doskakování textur už je pak jen taková drobná piha na kráse v porovnání se spoustou bugů, na které cestou narazíme. Dokonce se mi stalo, že se při jedné důležité příběhové pasáži a souboji s bossem hra tak trochu zbláznila, nezaregistrovala, že jsem splnil podmínky pro postup, a celou pasáž mi prostě přeskočila nebo zablokovala. Když bych přivřel jedno oko, dalo by se nad tím mávnout rukou, ale vzhledem k tomu, jak plynule se zbytek hry hraje, to občas zkrátka pořádně zamrzí a vytrhne vás to ze zážitku.

Na High on Life 2 jsem se po oznámení docela těšil. Byl jsem zvědavý, jak se tvůrci popasují s odchodem klíčových tváří a jestli dokážou udržet laťku „ujetosti“ dostatečně vysoko. A nakonec musím říct, že je to navzdory všem výtkám podařená hra. Nabízí ztřeštěnou a velmi specifickou zábavu na zhruba deset až patnáct hodin, což je tak akorát, aby se tenhle koncept neomrzel a nezačal nudit. Prkno pod nohama hratelnost neskutečně oživilo a nové zbraně baví.

I přes ty technické chybky, slabší inteligenci nepřátel a jen průměrný pocit ze střelby jde o fajn kousek. Obzvlášť když přihlédneme k faktu, že hra je hned od prvního dne součástí předplatného Xbox Game Pass. Její vyzkoušení vás tak nebude stát ani korunu navíc, a to je argument, který se prostě počítá. Pokud máte Game Pass předplacený, není vlastně o čem přemýšlet. Stáhněte si to, vypněte mozek a nechte se unášet na vlnách absurdního humoru. Za tenhle ztřeštěný výlet do vesmíru to určitě stojí.