Xboxweb.cz

Animovaný seriál pro dospělé Rick a Morty vzal před pár lety stanici Adult Swim útokem a poměrně záhy si nekonvenční humor vědátorského alkoholika Ricka a jeho pubertálního vnuka Mortyho získal srdce diváků po celém světě. Proč začínám recenzi střílečky High on Life shrnutím animáku? Protože mají společného více, než se na první pohled zdá. Nejambicióznější projekt studia Squanch Games má totiž na svědomí Justin Roiland, který je právě spoluautorem zmíněného seriálu, kde rovněž dabuje obě hlavní postavy.

Hlavním pojítkem není pouze grafická stylizace, která sází na spoustu barev, ale především nekonvenční humor. High on Life se rozhodně nebere vážně, což mělo být hlavní předností titulu. Jenže co funguje v krátkých dvacetiminutových epizodách, na ploše interaktivní videohry o délce přibližně 16 hodin ztrácí velmi rychle dech. Možná až překvapivě rychle. High on Life humorem doslova praská ve švech a jde až na dřeň, což se velmi rychle přejí, a z hlavní přednosti se stává jeden z rozporuplných faktorů. Mluvící zbraně zkrátka neví, kdy by už měly mlčet, a ostatní postavy v roztodivném mimozemském světě si také rády pouští pusu na špacír, přičemž zbytečných dialogů je v ní na akční hru až příliš. Tím ale nechci říct, že by se autorům žádné vtipy nepovedly – tu a tam narazíte na vyloženě povedené komické situace, které si rozhodně zapamatujete na delší dobu. Občas hra přijde trefným komentářem či jiným odkazem – někdy se jedná o rafinovaný humor, jindy jde „přímo na komoru“, například když se uprostřed souboje zjeví Jack Black a Susan Sarandonová. Ty se ale v záplavě trapnosti a průměrnosti snadno ztratí.

Hře nepomáhá ani okaté trefování se do nejen společenských klišé, ale také do všemožných konkurenčních titulů. Aby totiž vtip působil jako vtip, měla by hra nabídnout něco lepšího. Jenže High on Life si sice ze spousty mechanik dělá legraci, jenže pak je zkopíruje a nechá vás se v nich pořádně vyrochnit. Poté vám po takovém vtipu nezbyde v ústech nic jiného než nepříjemná pachuť. Například takové třídění lejster k podpisu se na papíře mohl zdát jako skvělý gag, během hraní jsem nad ním ale jen kroutil hlavou.

Situaci by zachraňoval alespoň povedený gunplay, jenže ani ten v High on Life není k nalezení. První zbraň, kterou ve hře naleznete, všeználek Kenny, sice umí jako každá zbraň ve hře dva různé režimy střelby a lze také vylepšovat, jenže co z toho, když pocit ze střelby je zkrátka nijaký. O moc lepší to není například ani se zbraní na blízko jménem Knifey, který sice velmi rád bodá vše živé, avšak ten správný pocit uspokojení byste po zapíchnutí vesmírného gangstera hledali marně. Bohužel ani další vybavení vašeho arsenálu tento pocit nezlepší, byť nápad naroubovat na mluvící zbraně různé osobnosti není vůbec k zahození. Zbraní je ovšem pomálu stejně jako druhů nepřátel, kteří se drží zavedených škatulek a příliš vás nepřekvapí. Střílení lze v High on Life hodnotit nanejvýš průměrně, což je u střílečky z první osoby zásadní problém.

Spásou nejsou ani souboje s bossy, které mají být jedním z hlavních pilířů hratelnosti. Ačkoli jsou zajímaví svou stylizací a odlišnými charakteristikami, jakmile se s nimi pustíte do křížku, nelze se ubránit pocitu jisté zatuchlosti. Samotné souboje jsou totiž jako vystřižené z dob minulých, pochopitelně se všemi přednostmi a neduhy. Zajímavá je například možnost jednoho bosse odpravit ještě před finální konfrontací, avšak na samotný souboj to až tak zásadní vliv nemá – odehraje se tak jako tak. Takzvané boomer shootery jsou sice aktuálně v kurzu, ale se starými mechanikami se musí umět zacházet s citem, protože ne všechno dnešní hráči titulům odpustí. Bohužel High on Life se zajetých klišé drží v některých případech až příliš, což má negativní dopad na hratelnost, a především na plynulost průchodu hrou.

Rozporuplná je také technická stránka hry. Na jednu stranu lze s výmluvou na grafickou stylizaci hře odpustit slabší technickou stránku, na druhou si autoři mohli přeci jen více vyhrát se světy, které navštívíte. Při hraní jsem měl celou dobu pocit, že tvůrci jen recyklují nápady ze svého seriálu, případně využívají ty méně zajímavé pasáže, které museli vyškrtnout. Tu a tam se v titulu objeví i nepříjemný bug, u kterého na první dobrou nevíte, zda je součástí hry – když se mi například jeden z bossů během souboje stal neviditelný, považoval jsem to nejprve za chybu. Jenže poté, co jsem v souboji zemřel a pustil se do něj znova, se již nic podobného nestalo. Příležitostně také hra své technické selhání vtipně okomentuje, nicméně byl bych raději, kdyby se chyby vůbec neobjevovaly.

Pohyb v jednotlivých arénách je relativně zábavný, stejně jako objevování truhel s pokladem. Bohužel kromě výbušných sudů a příležitostné možnosti využít prostředí ve svůj prospěch souboje připomínají spíše design starších titulů, které jsou již dávno překonány. U sudů se mi navíc ani po delším hraní nepodařilo odhadnout, jaký mají dosah a zda odpraví skupinu nepřátel celou, nebo jen některé z nich. Postupné objevování nových schopností vám na jednu stranu umožňuje lépe prozkoumat již absolvované lokace ve stylu metroidvania, na druhou stranu kromě truhel s penězi se toho v úrovních moc dalšího nenachází, takže hledání motivace k návratu s postupem času čím dál tím těžší. Ostatně také navigace v prostoru za pomocí waypointů není příliš intuitivní a nalezení správné cesty vpřed spíše komplikuje, než usnadňuje.

O příběhu se snad ani nemá cenu rozpovídat dopodrobna. Po krátkém úvodu na planetě Zemi je naše rodná hrouda napadena emzáky, kteří mají v plánu lidstvo zotročit a zneužít je jako drogu. Vtipné, ale na udržení mé pozornosti je to přeci jen trochu málo. Záhy se dostanete do spirály dobrodružství, ve kterém má být vaší primární motivací hledání rodičů, které jste vlastně nikdy neviděli, pomsta a také trochu chamtivost ve formě neustálého vylepšování a sbírání nové výbavy. Příběh High on Life je na tom zkrátka podobně jako humorná stránka – velká očekávání zůstala nenaplněna.

High on Life slibovalo býti vtipnou a originální střílečkou, která se vám vryje do paměti a jejíž svět budete doslova hltat. Autorům se jejich snaha nicméně rozpadla pod rukama – neustálé hláškování prakticky všeho, co může dýchat, se velmi rychle omrzí a u hry vás neudrží ani gunplay, který je mdlý a nevýrazný. Objevování světa se po chvíli stane rutinou a příběhová motivace není dostatečná, aby vás hnala neustále kupředu. Všeho moc škodí a High on Life je bohužel příkladem toho, že by tvůrci měli alespoň na chvíli sundat nohu z plynu – hra by díky tomu mohla více dýchat a řada vtipů by získala dostatečný prostor pro vstřebání.

Základní premisa je přitom velmi dobrá a rozhodně se nedá říct, že by autoři zkazili úplně všechno, na co sáhli. Jen přílišný důraz na všudypřítomný humor a zároveň podcenění ostatních aspektů hry bohužel zlomil hře High on Life pomyslný vaz a odsoudil ji pouze do vod průměrnosti. Přitom na trhu je jistě spousta místa pro skvělý titul, který se nebere příliš vážně. Záchranou pro High on Life je umístění v předplatném Game Pass, v rámci kterého si ji můžete vyzkoušet bez nutnosti dalšího poplatku. Kolik lidí ji ale skutečně dohraje až do konce, a navíc se u toho bude po celou dobu bavit, si ovšem netroufám odhadnout.