Xboxweb.cz

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

Jsme o desetiletí dál, tedy ve třicátých letech minulého století a coby herci přijímáme roli ve fláku jistého režiséra. Nejspíš to bude pěkný megaloman, protože neváhal uzavřít kus výletní lodi, jen aby mohl natočit co nejautentičtější snímek. James Cameron to ale nebude. Dílo o několika aktech má být exhibice jednoho muže, která má ovšem zatraceně daleko do Truman Show. Tajemný hlas dirigující dění nemá v ruce scénář, ale celou kartotéku existence hlavního protagonisty. Jejím prostřednictvím ožívají noční můry, dávné křivdy a ty nejtemnější stránky herecké mysli.

Jak praví ústřední motiv, je to o budování postavy, o charakteru. Ten herní rozhodně nezapře svoje kořeny. I když se vzdal viktoriánského domu a rozteklých olejových maleb, zůstala po něm pevná kostra, která stejně dobře funguje v záři reflektorů na palubě velké lodi. Nebál bych se říct, že funguje dokonce ještě lépe. Námezdní jukebox identit nemá jasně kreslený charakter, který by vytyčil hranici mezi rolí a skutečným já. A přesně na tom je postavené schéma prolínající několik dějových rovin. Možná je příběh primitivní až hanba a možná jen maskuje nenávratný rozpad osobnosti, který vede k bezútěšnému konci.

Kdo se stane předsedou soudního dvoru, až v závěru zazní finální verdikt, máte ve svých vlastních rukách. Každý jeden akt obsahuje hned několik symbolik. Vývojáři sympaticky odkazují na přelomové filmy své doby, jejichž atmosféru používají pro vyprávění. Kombinace scénáře, skutečných událostí, vzpomínek a halucinací vytváří základy pro tucet spekulací. Jak se mění atmosféra, mění se také váš názor, neboť získáváte nové a nové informace. Když už si myslíte, že máte jasno, přijde na řadu rozhodnutí. Těmi končí každý akt a je pouze na vás, zda poslechnete režiséra nebo ne. Mějte však na paměti, že konec vám to spočítá.

Layers of Fear 2 přicházejí opět s vícero konci, které obohacují o nejednu novinku. Z větší části se vzdávají zbytečných interakcí, které uměle prodlužovaly herní dobu. Vzdušnější hratelnost rozhodně prospívá vyprávění, na druhou stranu je psychologický horor už tak holý, že od walking simulátoru ho dělí jen střídmé hádanky, pár předmětů a tištěné informace. Paradoxně jsem měl místy pocit, že je hra prázdná a že nově nabytou velikost nedokáže plnohodnotně využít. Nikde žádný bod zájmu, nikde žádný „bubák“, ba ani tesklivá hudba. Nejspíš za tím ale nestojí ani tak bezradnost vývojářů, jako spíš moment překvapení, který pokračování není schopné zopakovat. Se znalostí prvního dílu už jsou hororové prvky starou známou, s níž si tykáte za svitu petrolejky.

Snaha vyděsit přichází opět z mnoha zdrojů a lhal bych, kdybych tvrdil, že vždy vyjde naprázdno. Hned v úvodu se mnou škubnul výstřel neb vývojáři se tentokrát neštítí ani výkyvů v hlasitosti. Což nemá příliš rád. Většinou je podpoří vizuální abstrakcí, která má silně depresivní podtón. To se týká jak záznamu připomínajícího pásku z filmu Kruh, tak monstra. Zastupuje „zlo“ a i když setkání s ním končí jen blízkým respawnem, zanechá ve vás vždy pocit neklidu. Pády předmětů, změny prostředí po vašem otočení, hrátky se světlem, výpady z neznáma a další variace pro navození děsu nešetří pestrostí. Věřím, že žánrově méně otlučení hráči pocítí úzkost, zpocené dlaně, zrychlený tep a dojem, že jsou neustále sledováni.

Hrál jsem se sluchátky a z větší části během noci, tudíž jsem šel atmosféře hodně naproti. Když se ještě přidal vítr a déšť bubnující do okna, byla má jistota, že už mě vývojáři nenachytají se staženými půlkami, nalomená jak novoroční předsevzetí. Tím chci říct, že požitek ze hry záleží v mnohém na vás samotných. Však vydat se do hororových vod za bílého dne je kacířské. Stejně tak ignorovat příběh, který rozhodně není hloupý. Ba naopak, neboť k vyprávění využívá větší množství prvků. Drobnou repetetivnost v lekání pak buď přijmete jako obchodní značku nebo coby slabou kávu ze starého lógru.

Při rozhodování vám pomůže audiovizuální stránka hry, která naopak ani omylem nepřipomíná minulý díl. Unity vystřídal Unreal Engine 4 a rozdíl je skutečně velký. Parník působí jak skromnější verze Titanicu a pohyb po něm připomíná návrat do míst, které jste nikdy nenavštívili. Světlo je reálnější, čehož si všimnete jak na stínech, tak na texturách. Odrazy zdrojů záře se krásně lámou, díky čemuž působí kovové materiály až luxusním dojmem.  Obraz je celkově mnohem ostřejší a výraznější. Až se divím, že si nepomáhá vyšším rozlišením a vylepšenými efekty. Kolorace jsou sice umírněnější, za to stylizace působivější. V jednom aktu se barvy vytratí úplně, což považuji za velkou odvahu. Výtvarníci se skutečně snaží, aby z prostředí a námětu vydolovali maximum a na poli osmi hodin nenudili ani chvíli. A to se počítá s tím, že si hru zopakujete.

Tvorba cesty prostřednictvím diapozitivů, vertikální ruchy obrazu s blížícím se nebezpečím, perfektně vystavěné přechody scén, poklony filmovým klasikám nebo skvěle nazvučená „řeč“ lodi. Je toho poměrně dost, co se mi vrylo pod kůži a na co budu ve spojitosti s Layers of Fear 2 vzpomínat. Nejvíce však na uhrančivý hlas Tonyho Todda. Candyman odklízející následky Nezvratného osudu je v pozici režiséra a kdykoliv se jeho pokyny rozlejí útrobami lodi, tají se dech. Je to drobnost. Stejně jako bylo angažování Rutgera Hauera pro Observer. Nicméně tyto oslí můstky dotvářejí výsledný dojem, spojují hru s jiným kulturním aspektem a pomáhají lépe prodat fascinaci Psychem, Upírem Nosferatu, Čarodějem ze země Oz nebo Cestou na měsíc.

Mám pocit, že se nám klube malá hororová série, která je schopna jednou za čas potěšit sondou do mysli labilního umělce. Z některých prvků a kompozic levelů se skutečně stávají poznávací znamení. Dovedu si představit vyčpělého hudebníka hledajícího ztracenou slávu. Autora bestsellerů, kterého dostihne vlastního minulost nebo divadelního velikána, jehož svět se ukryl do tragikomických děl. Teď už vím, že první Layers of Fear nebyly jen náhodnou trefou do černého. Rukopis mysteriózního psychothrilleru, který je na každém kroku ohýbán hororovými prvky, se v dnešní produkci rozhodně neztratí.