Xboxweb.cz

Když přijde francouzské studio Don’t Nod s novým titulem, fanoušci příběhových adventur notně zbystří. I když se Francouzi v posledních letech věnovali i jiným žánrům, jejich pověst vybudovaná především okolo série Life is Strange se jim patrně jen tak překonat nepodaří. Ostatně do tohoto žánru spadá také novinka v podobě titulu Lost Records: Bloom & Rage. Hned na úvod je potřeba říci, že titul je rozdělen na dvě části – Bloom a Rage.

Už od prvních minut se nelze ubránit pocitu, že Lost Records: Bloom & Rage je jen „další Life is Strange“, se vším dobrým i špatným. Stačí se ale chvíli rozkoukávat a hned je jasné, že autoři se tentokrát pokusili o trochu jiný přístup. V epicentru dění je dívka/žena Swann. Ta v průběhu svého vyprávění přeskakuje mezi svým dospíváním v roce 1995 v městečku Velvet Cove a současným rokem 2022, kdy se vrací „na místo činu“.

Swann totiž v mládí společně se třemi kamarádkami Norou, Autumn a Kat prožila nezapomenutelné léto, které ji s ostatními dosti sblížilo, ale také zadělalo na pořádné trauma s nádechem mysteriózna, jak je u Don’t Nodu zvykem. Příliš z příběhu ale prozrazovat nechci, ostatně ten je jednak nedokončený, a pak bych vás také nerad připravil o pocit objevování. Ten alespoń v první části umí rozehrát několik zajímavých linek, chvílemi být nevtíravě dojemný a místy také pořádně strašidelný. Tohle jednoduše francouzské studio umí. Cliffhanger na konci prvního dílu do značné míry určuje tón druhé části, což je na jednu stranu pochopitelné, na tu druhou se už studiu celkový příběh začíná lehce drolit pod rukama. K jejich štěstí ovšem skončí dříve, než se stihne celý rozpadnout.

Zajímavým prvkem Lost Records: Bloom & Rage jsou právě hrátky s časem, respektive přepínání mezi minulostí a současností. To nemáte nijak na povel a odehrává se ve formě vzpomínek hlavní hrdinky. Výlety do minulosti často dodávají kontext současnosti, přičemž v době minulé se odehrává většina první části. Vzhledem ke skvěle napsaným postavám se do mírně depresivní současnosti nebudete vracet rádi – každá z dívek má vlastní věrohodnou osobnost a nechybí jim silné a slabé stránky. Trochu slabší už jsou vedlejší postavy, které se mnohdy chovají zcela nelogicky a místy jsou nepochopitelně odtržené od reality okolního světa. Občas je také obtížné pochopit jejich motivace, přičemž autoři si zde vypomáhají oblíbeným nadpřirozenem, přesto některé dialogy a interakce umí zkazit dojem.

Samotné dialogy jsou poté příjemně nenucené a nechybí jim množství voleb, na kterých více či méně záleží. Na vás jako hráči je poté rozhodnutí, zda v rámci dialogových možností budete s dívkami jen kamarádit, nebo zda s některou z nich posunete vztah o krok dále. Pokud si ale libujete ve velkých příběhových rozhodnutích, minimálně v první části narazíte – žádné velké rozhodnutí vás totiž nečeká. Kdo by očekával, že druhá část přinese nějaké větší morální dilema, nebo dokonce zásadní rozhodnutí, bohužel bude zklamán. Na druhou stranu komornějšímu vyprávění malá a decentní rozhodnutí sedí a pro změnu je příjemné rozhodovat o maličkostech a ne o životě a smrti,

Kromě dialogů a voleb tvoří větší část hratelnosti průzkum a interakce s okolím. Tohle Don’t Nod zvládá bravurně a i tentokrát je radost prozkoumávat každý kout jednotlivých lokací. Tvůrci vám navíc tentokrát dali do ruky nikoli fotoaparát, ale videokameru, neboť Swann je nadšená filmařka. S ní můžete nejen objevovat svět, ale natáčet také krátké videoklipy na různá témata, která se liší podle lokací. Záznamům nechybí ta správná devadesátková estetika, přičemž podle libosti si je můžete i upravovat. Jen škoda, že autoři tento prvek nedotáhli někam dále – pakliže si totiž se střihem a natáčením nebudete chtít vyhrát jen tak pro radost, moc jiné motivace vám k tomu hra nedá, když nebudu počítat jednu hádanku. Ve druhé části se také nějaké té práce s kamerou dočkáte, avšak stále se nemohu zbavit pocitu, že autoři celý potenciál nevyužili.

Autoři se také nebáli experimentovat s hratelností a v průběhu celé hry tu a tam představují nové prvky, které mají za cíl oživit hratelnost. Zklamáním je ovšem skutečnost, že drtivá většina z nich slouží jako jednorázové rozptýlení hratelnosti. Na druhou stranu pokud vám tyto prvky příliš nesednou, alespoň je budete mít relativně rychle za sebou.

Grafické stránce hry nemám moc co vytknout, ostatně pokud jste fanoušky francouzského studia, patrně moc dobře víte, co čekat. Celková stylizace se tvůrcům povedla a hra umí navodit tu správnou atmosféru, ať už jde o veselé či depresivní tóny. Pochválit musím také soundtrack, ale v tomto případě jistě není velkým překvapením, že se Don’t Nod opět trefil do černého. Třešničkou na dortu je poté vlastní píseň, kterou čtveřice dívek složí a která nejenže hraje důležitou roli v příběhu, ale je také překvapivě chytlavá.

Lost Records: Bloom & Rage je bezesporu zajímavým titulem, který využívá všechny prvky v rámci repertoáru studia Don’t Nod. Fanoušci francouzských vývojářů sice budou mít už od začátku poměrně dobrou představu o tom, čeho se ve hře dočkají, nicméně tentokrát se autoři drželi relativně při zemi a i přes přítomnost nadpřirozena se více zaměřili na lidská dramata. Ty zvládají skvěle vykreslit díky živým postavám, kterým vévodí čtveřice hlavních hrdinek. Co činí hru oproti ostatním titulům Don’t Nod výjimečnou je skutečnost, že se odehrává ve dvou časových rovinách (tentokrát bez nadpřirozené berličky) a tím umí rozehrát poměrně solidní koncert emocí. Ačkoli titulu především v závěru dochází dech a místy je vidět, že mele z posledního, zvládlo francouzské studio udržet celou hru pohromadě a rozhodně stojí za zahrání.