Xboxweb.cz

Být otcem je mnohdy těžké, váš protějšek vás nutí dělat věci, které připadají na úlohu hlavně ženám. Chtějí po vás, abyste došli na nákup, byť ví, že stejně skoro všechno zapomenete, pak se oženíte, uděláte si pár dětí a váš život je zpečetěný. Někdo je pak nešťastný a někdo zůstává spokojen. Nicméně ať si budeme namlouvat, co chceme, jsou tatínkové, kteří v různých fází manželství od svých rodin utíkají a nenávratně zmizí. My tu ale dnes nebudeme rozebírat rodinné nebo snad mezilidské vztahy, jen jsme se chtěli dostat k rodině, kde hlavou domácnosti je Octodad, milující otec, starostlivý manžel a tajně i chobotnice.

Prosíme pěkně, dámy a pánové, nemáme vůbec tušení, na čem autoři při vymýšlení téhle hry ujížděli, protože jak mohlo někoho napadnout dosadit místo lidského tatínka do rodiny neohrabanou a nemotornou chobotnici chodící po dvou chapadlech a v saku, to nám fakt nejde do hlavy. Sice jde v podstatě o sequel 4 roky staré hry, ale stejně. Nic to ale nemění na tom, že je to tatínek vskutku sympatický, a byť jediné zvuky, co z jeho -eh- úst? No prostě tím, čím chobotnice normálně žerou, jsou „brbbrbrbbr brbrbblrlrbbrlbrlblrblrblbrlbrlb! Brlblrblrblbrlbrl brlblrblr blrlbrlbrlbrl blrbl“ mezitím, co se jeho rodina připitoměle usmívá jakoby nic a dělá, že mu rozumí, z jejíhož kontextu vyplynulo, že opravdu rozumí. My ovšem rozuměli jen zbylým, mimochodem příjemně nadabovaným členům rodiny. Příběh sice ze začátku nedává absolutně smysl, ale čím víc budete pokračovat v chobotnicovitém dobrodružství, začnete zjišťovat, jak je možné, že zrovna v téhle rodině je otcem chobotnice.

Vaším primárním úkolem bude uchovat vaši podmořskou identitu v tajnosti a nenechat se vyzradit nejen hlavním záporákem, kuchařem, který vlastně už vaše tajemství dávno ví a snaží se ho sdělit rodině, ale třeba i vědátory, respektive postavami, jež mají čuch na chobotnice. Nicméně vašim neustálým nepřítelem bude vaše nemotorné tělo, kterým chtě nechtě boříte, co jen jde (a že toho je hodně), čímž zvedáte podezření jakýchkoliv přihlížejících, okolních lidí. Aby ale herní náplň nevypadala příliš stroze, nutno dodat, že jde především o puzzle adventuru, a protože vás hra nikterak nevodí za ručičku a krom jednoduše napsaného cíle vám nic dalšího neřekne, tak i kolikrát procvičíte šedou kůru mozkovou.

Ba dokonce i ruce se vám zapotí, nýbrž dostat se na některá místa k potřebnému předmětu je kumšt a chce to notnou dávku trpělivosti. Jak mnozí z vás jistě vědí, ovládání je vlastně ten největší boss ve hře. Ti mnozí to vědí díky tomu, že hra původně vyšla pro PC a na naše oblíbené konzole se dostala až dnes. Přesně pro tu většinu tu máme dobrou zprávu. Pokud pro vás ovládání na klávesnici bylo peklo, na ovladači se navztekáte o něco méně, ovšem pořád můžete používat vždy jen jednu končetinu, takže v závěru budete mít stejně pořád potřebu prohodit ovladač oknem. V základu hýbete jedinou rukou (ta druhá se nepoužívá), a při zmáčknutí pravého, nebo levého triggeru pak hýbete stejnostrannou nohou, chcete-li… chapadlem. To znamená, že při sekvencích, kdy máte někam běžet, vás budou pěkně bolet ruce. Můžete ale vlastně i trošku „zašvindlovat“, a to tak, že si k sobě domů můžete pozvat až další 3 hráče se třemi ovladači, odemknete si ovládání druhé ruky a každý se chopí jedné končetiny. Sice jsme neměli možnost kooperaci vyzkoušet, ale určitě to musí být ještě větší zábava.

Grafické zpracování pak může být trošku zavádějící. Octodad se tváří jako hra pro děti, ale jestli tohle zvládne nějaké dítě lépe než my, tak se asi hanbou propadneme. No a vlastně můžeme docela s jistotou říct, že nám grafický styl ke hře dokonale seděl, k čemuž ještě z hlavního hrdiny udělal roztomilého, ale přesto neodolatelného a sympatického štramáka, kterého bychom si klidně dokázali představit prodávat jako plyšovou hračku v hračkářství. Třeba klidně i gumovou, protože k Octodadovi ta nemotornost patří stejně jako krkolomné ovládání.

Ano, Octodad: Dadliest Catch je těžká hra, je trhlá a přesto vám při vyjíždění závěrečných titulků dodá pocit zadostiučinění, že se vám povedlo něco, u čeho by dost lidí ztratilo nervy a hru nemilosrdně odstranilo z disku. Bohužel, přesně z toho důvodu hra není pro masy, takže ji nemůžeme označit za žádný majstrštyk. Zkrátka nejenže každý nemá povahu a nervy, tohle tažení na poměrně krátký loket dotáhnout do cíle, leč velmi uspokojivého, ale ani nejde o žánr, který by mohl nasytit „většinu“. Octodad: Dadliest Catch si prostě zakoupí jen hráči, jimž může přijít hlavní hrdina přijít sympatický tak jako nám, mají zálibu ve spojení adventury a puzzle, chobotnice jakožto hlava rodiny jim přijde humorná a uvědomují si, že hrozivé ovládání, byť lepší než před rokem na PC, je stěžejní herní prvek, bez něhož by byla hra jen pitomou adventurou kopírující přesně ten typ adventur, jaké měly boom na přelomu tisíciletí. Howgh.