Recenze: Outriders Worldslayer

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 26.7.2022, 16:03

Publikováno: 26.7.2022, 16:03

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3185 článků

Při hraní her si velice často vzpomenu na první Mizery a hlášku „Everybody wants to by like Mike“. U Outriders a jim podobným především ve spojitosti s live service konceptem, kdy je komunita udržována u hry pomocí pravidelných událostí, nových aktualizací a dodatečného obsahu. A zde by se přeneseně dalo říct, že každý by chtěl být jako Destiny nebo The Division, ale jen vyvoleným se to podaří. A dnes už bezpečně víme, že Outriders mezi ně nepatří. A Worldslayer na tom nic nemění.

Studio People Can Fly mám rád. Mají cit pro akci, dokáží napsat příběh, který se nebere vážně a herní svět je schopen zaujmout rozmanitostí a designem. Proto budu tvrdit, že kdyby Outriders vyšli jako tradiční několikahodinová ukončená řezničina, byli by všichni spokojeni. Jenže oni se stali součástí moderní vlny dlouhodobé zábavy, o kterou je nutné se starat 24 hodin denně. Práce nekončí zvoláním „GOLD“ a šoupnutím hry do prodeje. To je pouze začátek. V produkci už musí být endgame obsah, plány na čtyři sezony dopředu a myšlenky na rozšíření za tučný příplatek. A já se ptám, co z toho Outriders měli?

Nerad to říkám, protože jsem si základní hru užil, ale titul byl kaput zhruba týden po vydání, kdy se ukázalo, že autoři/vydavatelství nemají absolutně ponětí, jak udržet hráče. V době, kdy jsou konkurencí i desítky free to play stříleček, šlo o sebevraždu skokem do spalovací pece. A nepomohla ani skutečnost, že se kooperativní akce stala součástí nabídky Xbox Game Pass. Možná spíš naopak, protože později příchozí hráči nebyli limitováni financemi, jak to často bývá, a pustili se do hry v den vydání. Proto se radši ani nebudu snažit odhadnout velikost hráčské základny, pro kterou je rozšíření určeno. Ostatně achievementy jsou mlčenlivým svědkem minimálního zájmu. Dnešní recenzi tak můžete brát jako určitou formu exhumace.

Worldslayer začíná po událostech základní hry. Problém s anomáliemi se jeví jako uzavřený a vy si užíváte zaslouženého odpočinku při lovu zvířat, odpadlíků a na expedicích po objevených světech. Máte však tu smůlu, že se objevil letitý záznam, jehož obsah nese zprávy o jasném konci lidské existence. Spása by se mohla ukrývat v místech, kam nová vlna anomálií nesahá. Proč? To není jasné. Stejně jako pozice onoho místa. Ano, a tak se vydáváte ještě jednou vstříc smrti, jejíž prapor nesou stovky monster a vojáků.

Děj je pouze lepidlo, aby jednotlivé souboje držely pohromadě a postava měla motivaci cestovat. Nadhled, humor a cynismus původního příběhu jsou pryč. Rozšíření se drží spíš vážné noty a když zrovna nejste součástí rozhovoru více postav, má až komorní odér. Jeho aroma umocňuje mytologie nových oblastí, kterou musí někdo chtě nechtě vysvětlit a odvyprávět. Občas jsem si připadal jak Perseus na cestě za Andromedou, když mi „hlas z hůry“ dělal doprovod mezi přechody k dalším akcím. Jako pokus o jakýsi epos osamělého hrdiny fajn, ale z nových lokací se dalo vytřískat rozhodně víc.

Designově jsou totiž parádní a mají onu antickou velikost, děsivé tajemno kolem a design lákající prozkoumat každý milimetr. Nebavím se o přírodních biomech, jejichž rozmanitost je sice hezká, ale neoslní ničím převratným. Myslím člověkem vytvořenou architekturu. Od obrovských soch, rozsáhlých tržišť, po masivní brány a netradiční lodě. Nebudu lhát, přestřelky v přírodě nepatří mezi moje oblíbené. Většinou jsou proti „zvířatům“, mají minimum taktických míst a člověk se musí připravit na nepřátele střídající zemi s nebem. Koridorové přestřelky jsou lepší. Ozbrojené tlupy mají alespoň náznak strategického myšlení a jejich postup motivuje k využívání krytů. Což vám nakonec stejně překazí menší či větší boss s pořádně nabroušeným vercajkem.

Když dojde na akci, což je téměř pořád, protože klidových zón je minimum, projeví se dvě velké změny. Tou první je rekalibrace zbraní snad všech typů. Pistole jsou definitivně pouhým nouzovým řešením a jejich účinný dostřel jen lehce přesahuje brokovnice. Pušky a lehké kulomety mají pohotovost na střední vzdálenosti, ale do jejich projevu hodně mluví zpětný ráz, průraznost a bonusové elementy. Ideální výzbroj už tak není jen otázkou statistik a teoretické palné síly. Každou zbraň je lepší vyzkoušet, protože i dva zdánlivě totožné kusy mohou mít rozdílné schopnosti. Tím však neříkám, že musíte měnit nádobíčko každých pět minut. Pokud se nehodláte vzdát oblíbeného vybavení, je tu pořád ponk a možnost upgradu. Jen se k němu nedostanete tak často, jak byste si možná přáli.

Druhou věcí, která ve velkém ovlivní pocit z hraní, je třída světa. Ta má nově označení Apocalypse a zvedá obtížnost o kus výš. Rovnítko mezi původní třídou a tou novou neexistuje. Apokalypsa má vyšší počet nepřátel, větší výdrž jednotlivých vln a jejich pestřejší složení. Osamělí střelci to mají nejsložitější. Jejich akce se může lehce stát jen smutným grindem za lepším vybavením, protože si budou tvrdohlavě stát za vyšší obtížností, kterou ještě nedávno zvládali. Pamatujte, máte se bavit, nikoliv dělat z Outriders další Dark Souls. Výzva je fajn, ale pokořitelná. A je lepší, se k vybavení dostat od spodních levelů než se dvě hodiny modlit za zázrak. Skupiny střelců by pak měly obnovit staré vazby, protože nové hráče najdete jen velmi těžko.

Ale nikdo vám nebrání to zkoušet. Mezitím, co se bude matchmaking snažit najít v oceánu zlatou rybku, podívejte se na rozšířené RPG prvky. Původní strom dovedností, dostal další dvě „větvě“, které vzdáleně, a jistě jen náhodou, připomínají podobný systém z The Division 2. Jedna větev pomáhá posilovat či usměrňovat vaši moc, ta druhá vylepšuje atributy boje, jako dobu přebíjení, citlivost míření atd. Hra by se bez toho nejspíš i obešla, ale vy alespoň máte pocit, že se neustále něco zlepšuje (a reálně tomu tak i je). A také, že autoři ten rok a něco skutečně cosi tvořili. Nebo se o to alespoň pokoušeli.

To platí i pro nový režim raidu, který se zpřístupní po dokončení příběhu Worldslayer. The Trials of Tarya Gratar jsou kombinací arén a hordy. Dají se označit za ideální místo pro lootování a vybití přebytečné energie. Jejich největší výhodou je velká míra přizpůsobení, kdy si výslednou výzvu nastavujete sami. Od místa výkonu práce, až k nepřátelům a obtížnosti, od čehož se pak odvíjí získaná odměna. Ve své podstatě jde o Expedice na steroidech, které už rozhodně nejsou pro jednotlivce. Audiovizuálně, případně technicky, se dodatek neliší od základní hry. Což myslím i v tom špatném, protože drobné technické chyby přetrvávají. Je smutné, že i Xbox Series X občas se zpožděním doostří texturu nebo doplní objekt. Jde o ojedinělou záležitost, ale stává se.

Ono by nakonec stačilo bohatě napsat, že Worldslayer je nutnost pro fanoušky Outriders. Pokud jste základní hru vydolovali jak diamantový důl a občas se vrátili oprášit pavučiny v muničním skladu, nemáte sebemenší důvod otálet s pořízením. A nejspíš v tuto dobu už příběhovou část máte hotovou. Ovšem pokud jste titul doteď míjeli, tak nový obsah na vašem stanovisku nic nezmění.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Puritáni snad odpustí, ale přídavek pro Outriders je jako sex za úplatu. Za své peníze dostanete adekvátní potěšení s milou tváří, která přesně ví, jaké prvky a metody použít, abyste byli maximálně spokojeni. Ale jakmile „číslo“ skončí, jdete si po svém. Nebyla v tom vášeň, nebyly v tom emoce a už vůbec ne láska. Prostě jen uvolnění přebytečného pnutí a zase někdy příště.
16. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Way of the Hunter

Dnešní hráči mají k dispozici nepřeberné množství titulů a žánrů. Trh by se mohl zdát přeplněný, bez sebemenšího prostoru pro nové vývojáře. To ovšem neplatí pro všechny. V případě loveckých simulátorů jsme do této doby byli odkázáni pouze na theHunter: Call of the Wild, jenž si po několik let udržoval téměř bezkonkurenční prvenství. To se ale v následujících měsících může rychle změnit, protože se objevilo nové slovenské vývojářské studio pod...

»
12. 08. 2022 • HusekD0

RECENZE: Endling: Extinction is Forever

Naše planeta je jedinečné místo, plné krásných míst, rostlin, nerostů a živočichů. Lidé byli a do jisté míry pořád jsou velmi sebestřední a proto se k těmto darům nechovali s patřičnou úctou a opatrností. Naštěstí jsme s postupem času prozřeli a začali dělat spoustu věcí jinak. Ochraňujeme ohrožená zvířata, obnovujeme zdejší lesy, čistíme okolní prostředí od našich odpadků atd. Představte si nyní ale realitu, ve které by byli lidé neustále...

»
09. 08. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: Two Point Campus

Klasické tycoony jsou součástí herních žánrů již pěknou řádku let a byť už nejsou tak rozšířené, jako tomu bylo dříve, stále sem tam vyjde nějaký nový kousek. Před čtyřmi lety jsme se dočkali znovuzrození legendy tohoto žánru z nemocničního prostředí, kde nejsou tak úplně běžní pacienti. Two Point Game tehdy nabídli svou verzi Theme Hospital prezentovanou hrou Two Point Hospital. Při jejím hraní jsem se rozpomněl na staré dobré časy a...

»
19. 07. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: As Dusk Falls

Jestli něco adventurním nadšencům na Xboxu schází, pak jsou to hry od Davida Cage a jeho studia Quantic Dream. Ačkoli si jeho oceňovaná adventura Fahrenheit našla cestu na první Xbox, na ostatní tituly jako Heavy Rain či Detroit: Become Human si mohou majitelé konzole z Redmondu nechat zajít chuť. Částečnou náplastí jsou hry od studií Supermassive Games (série Dark Pictures Anthology) a Don’t Nod (Life is Strange), avšak kreativní vizi...

»
13. 07. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: A Memoir Blue

Hry nemusí být jen o kosení celého zástupu nepřátel, snahy o dosažení co nejlepšího času na závodním okruhu nebo stvoření nepřemožitelného reka, který spasí celý jeden virtuální svět. Především indie vývojáři se nebojí s relativně mladým médiem experimentovat a přinášet neobvyklé zážitky, jež vás i po závěrečných titulcích nenechají v dobrém slova smyslu vydechnout.

»
11. 07. 2022 • Lukáš Urban0

RECENZE: Fobia – St. Dinfna Hotel

Jsou různí lidé a různé fóbie. Někdo se bojí, že uvízne ve výtahu, jiného chytá panika při pohledu na osminohá neštěstí s pavučinou u zádi a další nejde spát, aniž by nerozsvítil i v kumbálu. Ve své podstatě, každý se něčeho bojí. Každý má skrytou achillovu patu a každý je občas vystaven nepříjemnému vnějšímu vlivu, po němž se o něj pokouší studený pot. Já se s přibývajícími zářezy na herní pažbě začínám bát,...

»
11. 07. 2022 • Michael Chrobok0

Trochu jiná RECENZE: Dreamfall Chapters

Při brouzdání po archivu Xboxwebu mě poměrně překvapilo, že v něm chybí recenze na Dreamfall Chapters. Třetí hra adventurní série navazuje na ikonické hry The Longest Journey a Dreamfall: The Longest Journey, které jsou zcela po právu zapsány zlatým písmem do herní historie. Recenzovat přibližně pět let starý počin (záleží, zda počítáte vydání první epizody, nebo „final cut“ verze) od norského studia Red Threat Games a jejího ředitele Ragnara Tørnquista...

»
07. 07. 2022 • p.a.c.o0

RECENZE: F1 22

Letošní sezóna je zatím velice zajímavá, a ještě zajímavější je aféra s poskakováním. Tedy ne přímo sezóny jako takové, ale nových formulí, které zformovaly opravdu velké změny v pravidlech. Někteří jezdci s tím mají problém, stěžují si na bolesti zad a další věcí, které je třeba řešit. Přeci jenom jde o zdraví, a to máme všichni jenom jedno. Na druhou stranu nová pravidla přinesla přepracovaný design vozů, který se opravdu povedl a...

»