Xboxweb

Electronic Arts jsou dlouhodobě v hráčské nemilosti. Možná zcela po právu, možná ze setrvačnosti. Dnes to nebude o lesku a bídě jedné slavné společnosti. Palčivé téma se týká velkých značek a mezi ně nezávislá tvorba nepatří. Právě projekty z dílny EA Originals ukazují přívětivější tvář korporace. Jde o obličej uplakaný, ale hřejivý. Mnohem víc než stadion fotbalových fanoušků. Než otevřený svět s létajícími strážci. A než doutnající bojiště světové války.

V našich životech neděláme jen dobré věci. Často se ocitneme v situaci, kdy ublížíme těm, které milujeme. Neúmyslně, bez rozmyslu, sobecky. Povyšujeme svoje povrchní rozmary nad problémy druhých. Přehlížíme nejasná volání o pomoc, protože svět patří nám. Před našima očima se druzí mění v monstra. Kdy se z nich proboha stali asociálové, nervózní řvouni bez zájmu a uzavření podivíni? Tyto otázky a jim podobné pak přicházejí pozdě. A trest bývá krutý. Přitom by stačilo dostat druhou příležitost. Tak jako Kay.

Když se dívenka se zářícíma očima probouzí v loďce, nemá ani sebemenší ponětí, že začíná její nejtěžší boj v životě. Město, jenž jí bývalo domovem, pohltila voda. Déšť kropí nezatopené střechy, které marně čekají na slunce. Po rozbouřených vlnách se šíří temnota a beznaděj. V tomto bezútěšném prostředí objevuje Kay dvě stěžejní věci: zářící zdroj energie a bestii brázdící divoké vody. Jediné světlo v širém okolí se stane jejím kompasem, pomocníkem a na pár hodin i nejlepším přítelem. Oproti tomu zubatá příšera neúnavným lovcem. Čekajícím až hrdinka vstoupí do vody.

Sea of Solitude nechce z vašeho času víc než tři hodiny. Tolik potřebuje postava na to, aby pochopila pravidla nového světa, pohlédla do svědomí a zachránila ustrašená monstra. A nakonec i sebe samu. Navzdory pěkné grafice, nečekejte fantaskní dobrodružství. Zpracování je jedno velké podobenství. Voda, temnota, světlo, racci, loďka… obrovská zvířata. Vše má svůj dramatický základ v osudu obyčejných lidí. Možná i ve vašem. Jednotlivé části velkého celku mohou působit obyčejně, postavy jsou ale natolik sympatické, že není třeba komplikovanějších zvratů.

Emoční prožitek je skutečně silný. V částech, kde zachraňujete dravce, a v závěru, jsem potřebovala asistenci kapesníčků. A nestydím se za to. Jak moc vás hra zasáhne, záleží na vašem niterném rozpoložení. A dosti i na tom, co jste zažili. Jestli pak máte sami složitější období, Kay a příběh jejích blízkých otočí slzám kohoutek. A nebude se vás dožadovat svolení. Když vše skončilo, byla jsem ráda. Zároveň mě však zaskočil smutek, že už není komu pomáhat a že už není nikdo, kdo by příběhu naslouchal. Tak moc jsem si několik generací postav oblíbila.

Jestli máte doma jako já škarohlída, který zbagatelizuje děj na pouhé citové vydírání, není všem kapkám v moři konec. Malý tvůrčí tým pro něj stále má dobře zpracovanou adventuru. S prvky plošinovky, drobnými hádankami a nenásilným řešením střetů. Už jsem zmínila, že svět se neustále mění? Při temnotě je bezpečno jen na střechách a v lodi. S pomocí světla pochmurná apokalypsa dostává veselý tón a více pohybu. Za pomoci světelných koulí může voda úplně ustoupit nebo měnit hladinu. Prostředí se tedy neustále vyvíjí. A především nenudí.

Sama se tomu divím. Stejná místa, například nádraží, jsem navštívila snad třikrát. Pokaždé ovšem za jiných podmínek. Klam většího prostoru je dokonalý a pro potřeby hry tak akorát. Logické části vždy nějakým způsobem využívají světlo. Musíte ho sbírat, osvobozovat, hledat nebo použít k přetvoření zlých démonů. Nevyužijete ani tak hlavu, jako spíš reflexy a rychlé prsty. Vděčným kamarádem do deště je světlice, která vždy ukáže na cíl cesty. S použitím neváhejte. Urychlí postup a přinese achievement.

Další je váš za průzkum po svých. A později ještě za průzkum lodí. Motivací k putování po okolí jsou vzkazy v lahvi a racci. Bohužel ani v jednom případě nemám kompletně splněno. Lahve, kde se ukrývají indicie ke hře, mi chybí jen tři. S opeřenci je to horší. Jsou podstatně menší. I když vydávají typický zvuk, ne, a ne je najít a vyplašit všechny. Abyste si o mně nemysleli něco špatného. Oni vás pak doprovází na cestě a signalizují další bod zájmu, proto to plašení. Do kterékoliv části z dvanácti kapitol se dá sice vrátit, ale teď nechci. Je moc brzy.

Vizuální krásu hry už jsem chválila. Vedle zpracování zaslouží pozornost ztvárnění monster. Mají být děsivá. Přesto jsou svým způsobem nesmírně zranitelná a roztomilá. Když v jedné ze scén stanul proti Kay krásný bílý vlk, měla jsem pocit, že konzole nechtěně přepnula na japonskou RPG. Technicky si můžu stěžovat jen na vlastní nešikovnost. A nepozornost. Přílivy můžou dívenku zanést zpět na volnou hladinu, kde ji sežere bestie. Takže pozor na úzkých římsách.

Nic než chválu. Tolik na adresu soundtracku, jehož nejsilnější část zazní už v první třetině hry. Jemná melodická linka umocněná ženskými vokály nádherně dojímá. Jen mě mrzí, že s ní hudební doprovod zbytečně šetří. Zbývá tedy už jen dabing. Jediný dílek hry, který mi úplně nezapadá. A zrovna u Kay. Hlavní hrdinka prochází několika životními cykly, a ne vždy je dabing příhodný. Nejlépe sedí k pubertálnímu věku, nejméně k poslední etapě vyprávění. Malé studio si dabing obstaralo samo a v ostatních směrech odvedlo dobrou práci.

Zajímavost na závěr. Dvanáct herních kapitol. Dvanáct různých názvů a všechny mají stejnojmenného zástupce v populárních písních. Jen namátkou: Back to Black (Amy Winehouse), The Sound of Silence (Simon and Garfunkel), Isolation (John Lennon), Mixed Emotions (Rolling Stones), Feeling Good (Nina Simone). Říkala jsem si: „To musí být náhoda.“ Jenže některé úryvky z textů či atmosféra písně zapadají do stejnojmenného úseku hry. A nakonec proč ne. Proč by to nemohl být autorský vzkaz nám, hráčům. Dovětek. Easter egg.