Xboxweb.cz

Čtení knížek je skvělá kratochvíle. Samozřejmě za předpokladu, že umíte číst a dokážete si najít něco, co vás zaujme. Moc z nás nebylo zrovna dvakrát odvařených z povinné četby ve škole, i když občas se něco zajímavého objevilo i tam. Výhodou knih totiž je, že se jejich prostřednictvím můžeme vydat prozkoumávat tajuplné světy, zažít letní romantiku nebo naopak velice znepokojivé příběhy. Troufnu si tvrdit, že knížky jsou méně interaktivní brácha našich oblíbených her.

Propojenost je vidět ještě víc, když si někdo vezme spisovatele jako hrdinu své hry. Může vzniknout třeba temné dílo, jakým byl Alan Wake nebo naopak něco veselého, bláznivého a jedinečného, jako na těchto řádcích recenzovaný kooperativní počin Split Ficiton. O ten se postarali velezkušení vývojáři z Hazelight Studios AB. Jak někteří z vás jistě správně tuší, mají za sebou dva velké kooperativní úspěchy. Tím prvním byl menší titul A Way Out o útěku z vězení a tím velkým hitem byla vztahová terapie It Takes Two, která se stala synonymem ideálního titulu pro párové hraní.

Split Fiction na výše uvedené tituly navazuje, jelikož jde také o čistě kooperativní titul. Hrát se dá buď online, což není špatná varianta, ale lepší je posadit svého spoluhráče / spoluhráčku přímo vedle sebe a vydat se objevovat nápady spisovatelských myslí. Hlavní hrdinky Mio a Zoe jsou autorky, které snad ani nemohou být rozdílnější. Jedna si užívá svůj cyberpunk a spíše techničtější zápletky, světy a další spíše vážnější věci. Druhá naopak tíhne k fantasy, trollům, drakům a nejrůznějším legráckám.

Je vám asi jasné, že tohle nesourodé spojení nám připraví spoustu emocionálních situací, kdy se obě snaží zachránit z tajemného zařízení, které, jak se ukáže, bere autorům jejich nápady, aby je pak vydavatelství mohlo vydávat za svoje. Obě naše hrdinky skončí shodou okolností spolu a odstartují neuvěřitelnou jízdu, u které jsme se ani na chvilku nenudili. Na ploše nějakých patnácti hodin se mění nejen prostředí, ale také pohledy na herní svět a samozřejmě také herní náplň.

Tohle je zkrátka hra ve hře, kde jsme jenom žasli, co všechno nám vývojáři připravili. V základu by se dalo říct, že se jedná o akční hopsačku, ale ta se pak mění ve 2D plošinovky, střílečky, logické hádanky, a to všechno velice stylově doplňují nejrůznější bossové. Mio je ta, která je spíše na temnější světy a témata a její bossové jsou nebezpeční a nelítostní. Zoe místo toho přináší hravost, bláznivost a krásné fantasy. Každý si díky tomu určitě do paměti uloží nějaký krásný zážitek nebo scénu, která se během hraní stane. U nás to bylo třeba splynutí s přírodou a taneční soutěž ve stylu krále Jelimána nebo hraní za prasata / následné klobásy.

Je vidět, že si vývojáři dali na různorodosti opravdu záležet a stejně tak popustili uzdu své fantazii. Tahle hra vás zkrátka nenechá vydechnout a co je nejdůležitější, kooperace není jenom na efekt, ale jak jsme si zvykli u It Takes Two, je nezbytná k tomu, aby se dalo pokračovat dál. Musíme si navzájem pomáhat, někde se podržet (samozřejmě doslova) nebo naopak odpálit co nejdál (také doslova). Mio a Zoe mají pokaždé nějakou speciální schopnost, díky níž se náramně doplňují, a to je přesně ta nejúžasnější věc na téhle hře. A stejně jako u zmíněné párové terapie se i tady najdou místa, kde zkrátka jeden musí počkat na druhého, takže kdo hraje s drahou polovičkou, která hraní úplně neholduje, nechť si opět připraví nějakou aktivitu vhodnou pro čekání až něco přeskáče nebo se někam probojuje.

Pro všechny náruživé hráče si vývojáři připravili celou řadu odkazů na nejznámější herní a filmové popkulturní odkazy a dost často kolem nich v dané části postavili hratelnost, za což patří samozřejmě další smeknutí. Dost často jsem se přistihl při tom, že jsem se těšil na další scénu nebo pasáž jenom proto, abych se snažil odhalit, co nám to tam vývojáři zase dali.

Díky Unreal Enginu je hra opravdu nádherná a díky parádní optimalizaci se také výborně hraje. Je až neuvěřitelné, jakou pěknou grafiku nám servírují, a přitom musí naše konzole generovat dva separátní obrazy. Při hraní je totiž, mimo filmových předělů, kamera rozdělená a každý hráč si ji může otáčet dle své potřeby, až tedy na okamžiky, kdy s námi mají vývojáři jiné plány. Ani po technické stránce není co vytknout, protože všechno krásně funguje. Celek příjemně uzavírá hudební podkres, který není zbytečně výrazný, ale dokáže dobře dokreslit a podpořit tu správnou atmosféru.

Svatý grál herní kooperace právě dorazil. Tolik nápadů, herních mechanik a krásné grafiky jsem snad v jedné hře ještě nepotkal a pokud si někdo myslel, že It Takes Two je vrcholem kooperace, tak prostě jenom ještě nehrál Split Fiction. I když férově musím přiznat, že ty hry si nejsou tolik podobné, jak by se mohlo zdát. Přeci jenom It Takes Two mělo jedno téma, kam se museli vývojáři vejít, kdežto ve Split Fiction mohli vlastně cokoliv a možná i díky tomu vnímám tuhle hru jako lepší titul. Během hraní jsme zkrátka nenašli nic, co by nám vadilo nebo bylo špatně a když už taková chvíle přišla, nakonec se ukázalo, že to bylo jenom rukama. Kdo má nějakou duši, která by si s ním tuhle hru chtěla zahrát, neváhejte ani minutu. Lepší kooperativní hru na trhu nenajdete.